Oficiálnímu zveřejnění zprávy vlády Velké Británie o budoucí energetické politice státu (tzv. A White Paper on Nuclear Power) jsem se věnoval v článku v Neviditelném psu počátkem tohoto roku a následně jsem rovněž referoval o prvních praktických krocích v realizaci této nové britské energetické politiky v oblasti jaderné energetiky, a to v souvislosti s oficiální návštěvou francouzského prezidenta ve Velké Británii (zde).
Odpovědi na otázky formulované v úvodu článku můžeme nalézt v projevu britského ministra obchodu Johna Huttona, který přednesl v Millbank Towers v Londýně 17. prosince 2007. Dovolím si zde prezentovat některá fakta.
Ministr Hutton na začátku svého projevu konstatoval všeobecně známou skutečnost, že lidstvo rychle vyčerpává přírodní zdroje naší planety. Podle údajů International Energy Agency (IEA) je většina globálního ekonomického růstu stále pokrývána spotřebou ropy, uhlí a plynu. Podle údajů IEA se fosilní paliva podílela na světové spotřebě energie v roce 2005 z 81%. Globální spotřeba energie stále stoupá, přičemž nejsou viditelné žádné známky zpomalování tohoto růstu. Podle odhadů IEA bude při pokračování tohoto trendu globální energetická spotřeba v roce 2030 o 50% vyšší než v současnosti a podíl fosilních paliv bude dosahovat 84%. V důsledku této vzrůstající spotřeby fosilních paliv může v budoucnu docházet k vysídlování milionů lidí, destrukci ekosystémů a zvrácení trendu globální ekonomické prosperity.
Skutečností je, že většina zdrojů fosilních paliv (např. plynu a ropy) je koncentrována v regionech, které jsou geopoliticky považovány za nestabilní. Z toho vyplývá, že „zásobovací trasy“ budou pravděpodobně delší a logisticky komplikovanější. Podle odhadů IEA se mezinárodní obchod s plynem do roku 2030 více než zdvojnásobí.
Britská vláda vnímá objektivní realitu v globální otázce energetických zdrojů. Podle slov ministra Huttona se globální soutěž o energii výrazně přiostřuje a proces výroby a dodávek energie je stále více a více politizován. Ministr hovořil o „nacionalizaci zdrojů“, „státem vlastněných monopolech“, „uzavírání trhů“ a „vzrůstajícím riziku pro globální energetický systém“. Dále prohlásil:
„Jako stát se musíme nyní rozhodnout, jak budeme reagovat na nevyhnutelnou politizaci (problematiky) energie v následujících padesáti letech.“
Politika britské vlády má vycházet ze tří základních principů:
1) Strategie by neměla být založena na snaze o zvrácení trendu globalizace. To není možné a tato strategie by byla neúspěšná. Obecně je nutné rozlišovat mezi finančními limity pro snižování energetické spotřeby a technologickými příležitostmi pro maximalizaci energetické účinnosti.
2) Na pozadí problematiky klimatických změn je nutné provést důkladnou revizi systému využívání a dodávek energie. Konference na Bali byla důležitým krokem vpřed ke „globální revoluci“ technologií s nízkými emisemi skleníkových plynů a pro urychlení transferu těchto technologií do rozvojových zemí.
3) Velká Británie musí v následujících padesáti letech přejít na ekonomiku s nízkými emisemi skleníkových plynů a rovněž si musí zajistit moderní formu energetické nezávislosti v globalizovaném 21. století.
Všechny zmiňované skutečnosti musí být zohledněny v budoucí energetické politice Velké Británie. Tradiční domácí energetické zdroje ubývají a ještě v průběhu této generace se Británie změní z exportéra na importéra energie. V roce 2006 činil čistý import 9% britské spotřeby surové ropy, 12% plynu a 74% uhlí. V roce 2020 bude čistý import činit více než polovinu britské spotřeby ropy a plynu. Téměř třetina klasických elektráren (uhlí a ropa) bude pravděpodobně odstavena v průběhu nadcházejících dvaceti let a všechny jaderné elektrárny, s jedinou výjimkou, budou odstaveny do roku 2023. (Ministrem zmiňovanou jedinou výjimkou je elektrárna Sizewell B v Suffolku, která byla dokončena v roce 1995 a jejíž projektová životnost 40 let vyprší v roce 2035. Avšak u tohoto typu elektráren lze počítat s prodloužením životnosti až na 60 let). V průběhu příštích dvaceti let musí Velká Británie nejenom udržet svoji stávající energetickou výrobní kapacitu, nýbrž navíc instalovat přibližně 30 – 35 GW (1 GW = 1000 MW) nových elektrických zdrojů, přičemž dvě třetiny této kapacity budou potřebné do roku 2020.
Předpokládám, že pan ministr má ty nejlepší informace z britského energetického sektoru, tudíž je považuji za bernou minci. Zde, ve výše prezentovaných číslech, lze nalézt odpověď na otázky zmiňované v úvodu článku, tj. co se nachází v pozadí za rozhodnutím britské vlády, zda se jedná čistě o politické rozhodnutí a proč byla nová britská energetická politika definována právě nyní.
Shrňme si prezentovaná fakta: v pozadí jednoznačně stojí očekávané změny v globálním energetickém systému v příštích padesáti letech. Nejedná se o politicky motivované, nýbrž o čistě pragmatické rozhodnutí založené na kvantitativní analýze disponibilních energetických zdrojů a hrozících globálních rizik. Stejné rozhodnutí by musela učinit jakákoliv (tedy samozřejmě pragmaticky uvažující) britská vláda. Na pozadí prezentovaných čísel a časových výhledů bych si dovolil pouze malou poznámku ohledně načasování. To jest, že Britové se nerozhodli za pět minut dvanáct, ani pět minut po dvanácté, ale až o půl třetí po rozmařile dlouhé polední pauze.
Ministr Hutton popsal zásadní strategický princip naprosto pragmaticky a jasně:
„Vždy budeme potřebovat energetické zdroje z jiných zemí. To je zřejmé: Naše strategie pro Velkou Británii v 21. století by měla být zaměřena na to, abychom nebyli závislí na jednom dodavateli, jedné zemi nebo technologii“.
Jedním z nutných předpokladů naplnění očekávaných energetických potřeb britské ekonomiky je maximalizace domácí energetické produkce. Británie zatím pokrývá dvě třetiny svých energetických potřeb z britského kontinentálního šelfu. Doposud bylo vytěženo 37 miliard barelů ropy a plynu, avšak v ložiscích je stále k dispozici dalších 16 až 25 miliard barelů. Odhaduje se, že v západní části souostroví Shetland je k dispozici cca 15% zbývajících britských zásob ropy a plynu.
Zkrátka samozřejmě nepřijdou ani obnovitelné zdroje. Britská vláda plánuje masivní podporu jejich využívání s cílem dosáhnout v roce 2015 podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ve výši cca 15%, přičemž v roce 2020 by měla být splněna ambiciózní vize úředníků z Bruselu na docílení 20% podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě energie v rámci EU.
Ministr však realisticky zdůraznil, že obnovitelné zdroje samy o sobě nemohou Británii zajistit potřebnou energetickou bezpečnost a v této otázce musí být seriozně zvažována celá řada možných alternativ.
Dalším ze základních pilířů budoucí britské energetické politiky má být jaderná energetika. Ministr jednoznačně konstatoval, že se jedná o ověřenou a ekonomicky efektivní technologii a zdůraznil následující pozitiva jaderných elektráren:
* jsou nezávislé na zdrojích fosilních paliv,
* mají stejně vysoké (nepřímé) emise CO2 jako větrné elektrárny, avšak jsou vhodné pro provoz v základním pásmu denního diagramu zatížení,
* jejich stabilní produkce umožňuje zvyšovat různorodost (diverzitu) energetických zdrojů a bezpečnost dodávek energie,
* pokud by nebyly v současné době využívány, celkové britské emise CO2 by byly vyšší o 5 až 12%.
Je samozřejmé, že takto rozsáhlý energetický program bude nutné dostatečně zainvestovat a personálně zajistit. V rozmezí let 2005 – 2010 má být v Británii investováno přibližně 10 miliard liber do technologií zajišťujících import a přepravu plynu. Investice do britské elektrické přenosové sítě jsou o 40% vyšší než v ostatních zemích EU a třikrát vyšší než v USA. (Z jiných britských zdrojů lze vyčíst, že pouze program renesance britské jaderné energetiky může dosáhnout finančního objemu až 20 miliard liber a přinést hospodářství až 100 000 nových vysoce kvalifikovaných pracovních míst). Britské energetické společnosti v současně době vykazují tržby ve výši 90 miliard liber a zaměstnávají 600 000 lidí. Možný růstový potenciál je odhadován na 200 miliard liber a jeden milion zaměstnanců v roce 2030.
Na základě prezentovaných údajů to vypadá, že Britové chtějí ostatnímu světu předvést, jak vypadá „energetická bonanza“. Podle ambiciózní koncepce britské vlády si v následujících desetiletích na britském energetickém trhu přijdou na své snad úplně všichni hráči - energetika jaderná i klasická a velmi široké spektrum elektráren využívajících obnovitelné zdroje, včetně nejrůznějších experimentálních zařízení typu vlnových elektráren a podobně. A samozřejmě celá plejáda subdodavatelů téměř ze všech průmyslových oborů. Zakázek bude pravděpodobně tolik, že budou mnohdy překračovat realizační kapacity energetických firem.
Nejslabší místo celé koncepce lze pravděpodobně nalézt v personální oblasti. Jsem opravdu velice zvědav, jak si britský energetický průmysl obstará v následujících dvaceti letech přibližně 400 000 pracovníků, převážně vysoce kvalifikovaných a specializovaných techniků, a to i na dnešním globalizovaném pracovním trhu. Například nedávno byly ve zprávě v International Herald Tribune uveřejněny stesky francouzského státního provozovatele Électricité de France a energetického koncernu Areva, kteří již nyní pociťují akutní nedostatek kvalifikovaných techniků v jaderných a energetických oborech a usilovně náborují kvalifikovanou pracovní sílu doslova po celém světě.
A úplně na závěr snad mohu říci, že jako technika z oboru elektroenergetiky mě vzrůstající zájem o naši profesi nadmíru těší.