Nedávno proběhla v našich médiích zpráva, že v nějaké školce byl nalezen prachový azbest, který děti i učitelky dlouhodobě vdechovaly, a nyní se řeší na podnět rozhořčených rodičů jeho odstranění. Tato zpráva proběhla v jednom dni a dnes ji už na internetu najdete jen stěží. Jak typické pro naše média, jedná-li se o tak zamlčovaný problém, jako je azbestový prach v našem ovzduší a kolem nás.
Přitom od roku 1995 v ČR platí právní normy, kterými byl konečně v tehdejší České republice, téměř jako v poslední zemi EU, definován azbest jako zdraví a životu nebezpečná látka. V zemi, kde najdete azbest prakticky na každém kroku a kde do té doby bylo státními normami pro výstavbu škol, školek, veřejných budov, poliklinik a nemocnic, divadel a státních úřadů dokonce nařizováno použití azbestu pro specifické prvky jejich vybavení, konečně odpovědní čeští úředníci připustili, že „něco je špatně“.
Když se řekne A, mělo by se říci i B, tj. co s tím a jak postupovat při odstraňování azbestové zátěže životního prostředí, kdo to smí realizovat a s jakým vybavením a prokázanými odbornými znalostmi, kdy lze prohlásit, že sanace byla úspěšně dokončena, atd. Což ale v ČR bohužel nenastalo. Vzhledem k neúplné legislativě v tomto směru v ČR pak živelně vzniklo a dnes stále ještě působí na „trhu“ velké množství společností a organizací, které nabízejí a dokonce provádějí takzvanou sanaci azbestové zátěže u libovolných objednavatelů naprosto neodborně a bez potřebné erudice. Stačí jim na to ohlášení na živnostenském úřadě, že provádějí stavební činnost, a k tomu získání oprávnění k nakládání s nebezpečnými odpady. Velkým problémem je i poskytování poradenství a objektivních pravdivých informací pro všechny zájemce o problematiku azbestu a azbestové zátěže životního a pracovního prostředí. Také zde existuje v ČR celá řada společností, jejichž pracovníci k tomu dle našich předpisů nepotřebují téměř žádné odborné vzdělání. A protože dosud je obecně azbestová zátěž životního prostředí v ČR zásadním způsobem podceňována, a to jak postiženými, tak především a úmyslně a cíleně firmami provádějícími samotnou sanaci a dosud bohužel i státními orgány, situace v ČR je stále doslova tristní. A pro obyčejné občany tohoto státu zdravotně velmi nebezpečná.
Je třeba si totiž uvědomit, že azbest jako látka v podobě respirabilních, neboli vláken v ovzduší, které lze vdechnout, je vysoce zdravotně závadná, způsobuje prokazatelně rakovinové onemocnění plic (téměř vždy smrtelné) a prokazatelně poškozuje DNA osob, které tento azbestový prach často i nevědomky vdechují, respektive u dětí, které se těmto lidem narodí! Zdrojem azbestového prachu, neboli těchto okem neviditelných vláken přitom může být například neizolovaný povrch střech z vlnitého eternitu či eternitových šablon, prokazatelně je jím ale i například cca 90 % všech lomů v ČR, které vyrábějí kamenivo pro stavební účely, atd. Také obsah desek izolujících tepelně stavební konstrukce u řady starších budov, například i škol, či fungujících přímo jako stavební prvek budov (tzv. „boletický panel“), eternitové potrubí starých rozvodů, například stoupaček v budovách, a podobně, produkuje azbestová vlákna do svého okolí. Smutné je, že si málokdo uvědomuje, že v ČR bylo do roku 1995 běžně používáno ve stavebnictví na 3000 stavebních prvků a dílců více či méně obsahujících azbes, a z toho minimálně 1/3 byla vyráběna cíleně jen z azbestu ve směsi s cementem (známý eternit).
Paradoxně největším zdravotním nebezpečím pro majitele i uživatele „azbestových“ objektů je jejich nesprávně provedená rekonstrukce a sanace, během níž se do ovzduší uvolňuje kritické množství respirabilních částeček azbestu, které se nakonec usazují jako prach v prostorech i po dokončení jejich rekonstrukce. Pak v běžném provozu objektu velmi negativně působí na osoby pohybující se v těchto budovách, což je typický problém mnoha škol, problém, o kterém se mlčí a mlčí a mlčí....
Stručně řečeno, jestliže bude provedena rekonstrukce školní budovy, kde nebude provedena správně diagnostika výskytu azbestu ani nebude probíhat sanace správně, samotní dělníci během samotné rekonstrukce budou vystaveni nadměrnému množství volně poletujících částeček azbestu. Největší nebezpečí však po dokončení oprav je v tom, že zvířeným vdechovatelným vláknům azbestu budou dlouhodobě vystaveny spolu s pedagogy i všechny děti, které do dané školy budou chodit, protože celý interiér školy, chodby, třídy a kabinety, jídelny, šatny apod. budou plné azbestového prachu. Ve světle toho, že v ČR je u cca 80 % starších školních budov ve stavebních prvcích prokazatelně použit azbest, jde o nebezpečí, které se týká prakticky celé populace v ČR. Toto se bohužel stále ještě v praxi běžně podceňuje či dokonce často z ekonomických důvodů popírá. Stále v ČR platí, že jen velmi malé procento takto problematických rekonstrukcí škol se pak dodatečně napravuje, téměř výhradně jen na nátlak a společné akce rodičů, jejichž děti do dané školy chodí. Mediálně známý je například případ jedné školy v Českých Budějovicích, který se dostal až před soud.
Vzhledem k tomu, že v současné době v ČR sanaci azbestu může provádět každá firma, která má živnost vázanou na nakládání s nebezpečným odpadem, je důležité pro všechny, kteří mají zájem na správném provádění sanace, aby věděli, jak má správná sanace vypadat a probíhat, a trvali na důsledné kontrole jejího správného a řádného průběhu. Zásadní roli pak má legitimní požadavek investora, aby došlo k důkladné a technicky i právně průkazné kontrole, že všechny prostory po dokončení sanace neobsahují žádné nebo jen mizivé a normou povolené množství respirabilních, neboli vdechnutelných vláken.
Bohužel musím z praxe konstatovat, že často musí pro lhostejnost státních orgánů suplovat tuto kontrolní roli například rodiče dětí rekonstruované školy, pokud chtějí docílit toho, aby jejich děti v „nově opravené škole“ neinhalovaly nebezpečný azbest. Často ale ani investoři - obecní úřady jako vlastníci „azbestových“ škol - nevědí, co mají od sanujících firem vlastně požadovat. A úředníci odborných orgánů státu, kteří schvalují ukončení sanačních prací azbestové zátěže, často podepisují protokoly realizačním firmám, aniž by si ověřili a doložitelně zkontrolovali, že je všechno v pořádku.
Protože současná platná legislativa ČR nemá dosud stanoveny zásadním a stále opomíjeným opomenutím v zákonech i vyhláškách limitní hodnoty výslovně vázané na ukončení prací s azbestem, jedinou možností postižených majitelů a provozovatelů „azbestových“ objektů, škol apod., jak si ověřit správné ukončení sanačních prací je provést tzv. „inspekci účinnosti sanace azbestu“, to jest požadovat, aby mimo dodavatele prací provedl nezávislý kontrolní orgán s příslušným oprávněním (tj. s kulatým razítkem – viz internet) na závěr jakýchkoli sanačních prací kontrolní měření, které by mělo prokázat, že v sanovaném objektu bylo dosaženo mezinárodně platných limitních hodnot pro ukončení práce s azbestem. To se ovšem zásadně nehodí jak státním institucím (musely by přiznat, že řada sanací azbestu ve školách za státní peníze se prostě nepovedla a děti dál dýchají zvířený azbestový prach!), tak mnoha firmám, které sanace provádějí (přijdou o kšefty a přitáhne to pozornost k jejich „odborné erudovanosti“).
Na závěr si dovoluji konstatovat, že v Česku je již několik odvážných občanů, kteří se se státem soudí za poškození jejich zdraví azbestem v důsledku nečinnosti státu v tomto směru. Ať už dopadnou jakkoli, je to znamením, že se občané již nesmiřují s daným stavem.