Jestliže krize třicátých let minulého století vznikla snad z nadvýroby, pak se to kapitalistická společnost (chcete-li, tedy postindustriální) naučila předvídat a předcházet tomu. Dnešní krize mimo jiné vznikla z vysoké produktivity, z „nadvýroby nadhodnoty“, tedy kapitálu. Ten by neměl ležet ladem, měl by naopak pomáhat rozvoji méně vyvinutých oblastí a tím vydělávat další peníze. Zatracovat globalizaci za každou cenu je hloupost, přinesla lepší život do mnoha zemí. Jenže namyšlení monetaristé dlouho bohorovně odmítali jakoukoliv kontrolu, až je vlastní chyby dokopaly k pokornému žebrání o pomoc u toho zatracovaného státu. Jak prý to bude hrozné, když nepomůže!
O příčinách krize se v roce 1932 (devět dnů před svou tragickou smrtí 12.7.) vyjádřil už Tomáš Baťa: “To, čemu jsme si zvykli říkat krize, je jiné jméno pro morální bídu….. ta je příčina, hospodářský úpadek je následek.“ Myslím, že jeho slova platí víc pro dnešní krizi než pro tehdejší. Ta bohužel přinesla dračí setbu v podobě války, což nám dnes naštěstí nehrozí. Hádá se ve mně respekt k ekonomické vědě a ekonomům na jedné straně a selské úvahy na druhé: Když se někomu vyplatí chytračit, tak bude chytračit a co horšího, budou ho následovat další! Za chytráctví má být trest a ne pomoc.
Např. v Řecku chytráctví vlivných převládlo a nejsou schopni si to přiznat. Zlé jazyky tvrdí, že prý to mají v genech, už za dob osmanské říše bohatí obchodníci vybírali pro Turky daně po celém Balkáně a zajisté jim zůstávalo hodně za nehty. Falšování statistiky při vstupu do EU se jeví logickým pokračováním. Neodsuzujme tamní většinu, která má problémy s existencí stejně jako jinde a která kupodivu podpořila vládu v nedávných volbách a tím i její úsporná opatření. Víc protestů zřejmě pochází od státních zaměstnanců, kteří si zvykli žít nad poměry (že by podobnost s těmi našimi byla náhodná?). Nedávno se objevila zprávička: průměrný plat řeckého železničáře je asi 5500 eur. Nedivím se slovenskému ajznboňákovi, že odmítá pomáhat, když sám má asi šestkrát méně.
Nejvíc zaráží strašení řeckým bankrotem, jak prý to ohrozí celou Evropu. Při vší úctě k ekonomům laik neumí pochopit, jak desetimilionové Řecko muže zničit půlmiliardovou EU. Jak dvě procenta Řeků mohou ohrozit 98 % ostatních, když si zaboha nemůžu vzpomenout na nějaký řecký výrobek, protože jejich ekonomika stojí převážně na turistice. Logický závěr z toho je, že to strašení je dílo penězoměnců, kteří tam lehkomyslně cpali peníze a teď, když hrozí ztráty, nabádají k pomoci, aby se jim z peněz daňových plátců co nejvíc vrátilo. Snad se prý má koncem roku v EU jednat o nových pravidlech, aby i akcionáři bank nesli riziko půjček. To trvalo!
Jistě lze namítnout, že to není jen Řecko, že to bylo i Maďarsko a teď Irsko, možná Portugalsko a Španělsko, kdo bude potřebovat pomoc. Jestli to ale není řetěz: Když oni, proč ne my? A jestli by vyříznutí řeckého vřídku nezabránilo většímu zanícení. Českých luhů se to zdánlivě nedotýká, tady máme za sebou etapu, kdy za záruku rozpadlou stodolou dávaly banky milionové úvěry. Ale nacpe-li EU fůru peněz do lehkomyslně hospodařících států, pak zbude málo na pomoc pro ostatní.
Jak je podivný svět velkých peněz, může posloužit další příklad tuzemský. Po dvou letech příprav je tu konečně zpráva, že vláda vydá státní dluhopisy, kdy získá peníze na úhradu schodku státního rozpočtu od občanů. Bude to výhodné pro obě strany, navrhovaná 3% (snad) úroků jsou nižší, než by stát musel platit bankám, a jsou vyšší, než necelé 1%, které banky vyplácí k úsporám střádalům. A už se objevují „argumenty“: jak prý je úrok malý, stát prý má nižší rating než některé banky atd. Bankéři cítí, že jim to ubere něco peněz! Prý za první republiky spořitelny poskytovaly úvěry na 5% a vyplácely 4% úroků z vkladů, tedy měly zisk 1%! Naše banky to mají obráceně, 5% za úvěry, 1% za vklady, tedy 4% zisku! Ale nechám se rád vyvést z omylu, je-li to jinak.
Všude jsou politici příliš ve vleku kapitálu a vzniklé škody jsou bohužel veliké. S troškou optimizmu se dá věřit, že když se podařilo předcházet krizím z nadvýroby pomocí antimonopolních zákonů, podaří se rozumným dohledem předcházet i krizím vzniklým z toků peněz. Chybou by bylo s vaničkou vylít i dítě, už jednou jsme spadli do chudší části Evropy. Především je nutné přesně pojmenovávat příčiny a ne je nechat okecávat těmi, co z krize těží.