Přínosy
Mainstreamová česká média i politici se zabývají prakticky výhradně potencionálními přínosy přijetí eura. Není jich mnoho – v zásadě se stále opakují jen dva:
- budeme-li cestovat pouze po eurozóně, nebudeme muset před cestou na dovolenou do směnárny;
- firmy nebudou muset počítat s kurzovými riziky.
Eurohujeři vyšší úrovně považují za přínos také to, že jako člen eurozóny bude mít Česká republika podstatně ztíženou možnost případného odchodu z EU. To samozřejmě ve skutečnosti představuje významné riziko, nikoli přínos - i kdyby byla eurozóna tím nejlepším, co by teď naši ekonomiku mohlo potkat (což bezpochyby není), nikde není psáno, že tím nejlepším pro nás zůstane na věčné časy. Omezení možnosti svobodně si vybrat svou budoucnost uvnitř nebo vně EU může pozitivně vnímat jen člověk s mentalitou otroka, který je šťastný, když za něj ve všem podstatném rozhoduje někdo jiný.
Rizika
Jediné riziko, které česká média a politici pravidelně předkládají veřejnosti, je možné zvýšení cen během přechodu na euro. Přestože vlivem zaokrouhlování k nějakému drobnému navýšení jistě dojde, nic nenasvědčuje tomu, že by se obchodníci chtěli pokusit situace využít k úmyslnému a významnému zdražení. Můžeme se snadno domyslet, proč se k němu prounijní politici tak často vrací – protože je to ze všech rizik to nejmenší.
Existují ale mnohem podstatnější rizika, která záměrně ignorují jak média, tak politici. Rizika, která nás mohou stát nejen zbytek státní suverenity, ale také osobní svobodu a ekonomickou prosperitu.
Vstupem do eurozóny riskujeme
- další beztrestné porušování pravidel velkými zeměmi (v minulosti Německem a Francí);
- růst inflace způsobený tiskem nekrytých eur v rámci tzv. QE;
- vyplácení vysokých příspěvků na úhradu dluhů nezodpovědně hospodařících zemí eurozóny v rámci ESM.
Přistoupením k euru také zafixujeme současný kurs koruny k euru na hodnotě, která již za pár měsíců nemusí být pro naši ekonomiku vhodná a může nás poškodit stejně výrazně, jako Británii ERM v roce 1992 nebo jižní ekonomiky eurozóny (přinejmenším) od začátku dluhové krize 2007/8.
K důkladnému zamyšlení je i samotné setrvání v EU, které by se po přijetí eura stalo prakticky nezrušitelným, jímž si velmi pravděpodobně zajistíme:
- stále silnější dušení ekonomiky přehnanými daněmi, regulacemi a byrokratickými bariérami podnikání;
- stále větší omezování svobody slova, práva na soukromí a práva na sebeobranu.
Není divu, že pánům Prouzovi, Špicarovi či paní Adamové se o těchto rizicích nechce mluvit. Ani pro ně nemůže být snadné je popírat, pokud nechtějí přímo lhát. Mohli by se ale alespoň trochu začít namáhat a pokusit se u každého výše uvedeného rizika seriózně argumentovat, proč se nám podle jejich názoru vyplatí ho podstoupit. Zatím se tomu vyhýbají jako čert kříži.