možná jednoho dne dosáhnou toho, že budou považováni za skromné kompetentní lidi na úrovni zubních lékařů ".Průběh výroční schůze Americké ekonomické asociace minulý týden v New Yorku ukazuje, že dnešní ekonomové stále ještě nesplňují Keynesovy naděje. Nebyli jsme svědky ani pokory ani kompetence na zasedání AEA. Rovněž nenabídl žádný ekonom či skupina ekonomů něco, co by se podobalo nové myšlence, jak prřstupovat k závažnému politickému dilematu průmyslového Západu - zjevné neslučitelnosti plné zaměstnanosti a stálých cen. Místo toho byla zasedání dominována referáty snažícími se vylepšit metodické postupy, o kterých již bylo prokázáno, že nejsou efektivní. Trpký komentář kritika, který nesdílel Keynesovy naděje, se zdá dnes být trapně prřléhavý. Popsal ekonomii jako "skoupou staropanenskou vědu zabývající se stále více rozestavováním a přestavováním starého nábytku". Ovšem ekonomové inkasují peníze a sklízejí pocty za posunování nábytku kolem dokola jako jejich protějšky, stěhováci. Jejich platy prudce stoupají a mladý muž, zdající se být prřslibem pro budoucnost, dostane mnoho nabídek: na dobré místo. Možná, že finanční prosperita a intelektuální úpadek této profese jsou obojí následkem obecného zmatku, který se zdá být charakteristický pro postindustriální společnost. Systém se stal tak složitým, že kterýkoliv accountant (dříve revisor účtů - J. T.) nebo právník, nebo ekonom, který řekne, že dokáže (umí) něco vysvětlit, najde ochotné a uctivé publikum. Nebo možná se dostali do domu mastičkáři z předcházející generace a začali prodávat ekonomickou analysu místo elixíru. V každém případě přišel čas, aby někdo v této profesi začal trochu reálneě uvažovat.
Autorem předcházejícího textu nejsem -jak by se mohlo na první pohled zdát -já sám, ale nezdá se vám být trochu aktuální? Je to redakční komentář ze skrz naskrz tržně orientovaného amerického týdeníku Business Week, uveřejněný 16.1.1978 ("The furniture movers") Anglického slova "elixir" je zde použito poněkud dvojsmyslně; český překlad elixír ladí dobře s mastičkáři (snake-oil salesmen), ovšem anglicky (ci americky) "elixir" může znamenat také "essential principle" neboli podstatný princip, což by zase dobře navazovalo na čtenářům Polygonu už známé konstatování, že ekonom je člověk, který vám teprve ex post neboli dodatečně vysvětlí, proč se ekonomické události sběhly tak,jak se sběhly. Při úvahách či plánech do budoucna je tedy potřeba nespoléhat se jen na názory ekonomů, nechceme-li zase jednou pochodit jako sedláci u Chlumce, což platí pro ekonomy obecně, i když ti zahraniční nevědí, co se vlastně u Chlumce stalo.
Laické veřejnosti zatím není známo, jak se liberální ekonomové staví k nezvratitelnému faktu konečnosti zdrojů všeho druhu, jmenovitě zda je možno se s tímto problémem vyrovnat v rámci liberální "globalizace" světového hospodářství. Příklad: lov ryb ve světových mořích. Zustaneme-li blízko u "našeho pobřeží": pro Severní moře (či Atlantik) si přímořské státy rozdělují kvóty na výlov. Přes nepříznivý výhled a klesající kvóty si staví rybáři těchto zemí stále výkonnější lodě. Rybáři jiných vzdálenějších zemí se kvótami nemusí cítit vázáni, na volný svobodný trh to tedy "globálně" (podobná situace je i u kanadského pobřeží) nevypadá.
Pro podnikatele ekonomicky výhodná "globalizace" přenášením výroby do (hlavně asijských) států s lacinou pracovní silou se k radosti ekonomů rozvíjí, ale narazí jednou na jednoduchou sociálně-politickou zed': čím se mají živit národy, jejichž vlády připustily odstěhování výrobních i jiných činností někam daleko do ciziny? Německý profesor Ulrich Beck (Spiegel 20/96, LN 20.12.1997) zaujal jako sociolog pozoruhodné stanovisko k tomuto problému ve svém eseji "Kapitalismus bez práce". Cituji jen velmi heslovitě
Objem výdělečné práce rapidně mizí. Běžíme vstrřc kapitalismu bez práce. Tři mýty překážejí veřejné diskusi. Za prvé: všechno je příliš složité - mýtus neprůhlednosti, za druhé: blížící se rozmach společnosti služeb zachrání společnost práce - mýtus služeb, za třetí: musíme maximálně snížit mzdové náklady, pak se problém nezaměstnanosti vypaří - mýtus nákladů.
K mýtu služeb: možná, že vzniknou nová místa ve službách, ale nejdrřve nastane pravý opak: tradičně jistá zaměstnání ve službách padnou za oběť rozbíhající se automatizaci. K mýtu nákladů: kapitalismus vlastníků, který směřuje jen k zisku a který vytlačuje zamestnané, stát a demokracii, tím ruší vlastní legitimitu. Globální společnosti berou "drahým" sociálním státům pracovní místa i daně a dva chronicky chudí - veřejná ruka a soukromé ruce dosud zaměstnaných - mají sami financovat to, co užívají i bohatí. Sociálně vypolštářovaný kapitalismus byl vybojován jako odpověď na zkušenost fašismu a výzvu komunismu a spočívá na pochopení, že jen ti lidé, kteří mají byt a jisté pracovní místo a tím i hmotnou budoucnost, jsou nebo se stanou občany, kteří budou brát demokracii za vlastní a naplní ji životem. Tržní fundamentalismus je formou demokratického analfabetismu. Tržní hospodářství může přežít jen navzájem s hmotným zajištěním, sociálními právy a demokracií. Kdo sází pouze .na trh, zničí ho spolu s demokracií.
Tady se tedy pootevírají dveře pro případný nový druh socialismu. Američané, původci a největší stoupenci globalizace, se už přesvědčili, že své postavení ve světě mohou vážně ohrozit, jestliže neúměrnou část výroby (manufacturing) přenechají bez rozmyslu jiným státům. Přišli na to nejprve na poli vojenském, když odhalili, že např. jejich armáda je závislá na dodávkách LCD obrazovek z Japonska.
Nedomnívali se - (český liberále, div se!), že tento problém vyřeší trh, nýbrž ustavili z vládní iniciativy jakýsi výbor zainteresovaných výrobců, který prý věc úspěšne vyřešil, ale nejen to: i v řešení jiných podobných případů se ukázala tato řízená spolupráce účelnou.
Technická úroveň českého průmyslu je nízká, lze si vůbec představit, že bychom mohli (nebo někdo za nás) nějaké odvětví vystěhovat do ciziny, když nic lepšího nemáme? Co se stane, budeme-li dražší než Asijci, kteří právě procházejí výraznou krisí a půjdou asi s cenami dolů? Stoupenci "globalizace" (v úvozovkách, protože tento termín je zatím príliš vágní; zde byla načrtnuta jen její část, která může být hrozbou pro ČR) se domnívají, že povede k postupnému zániku států (kterých vlastně?). V řadách profesionálů, kteří chtějí na tomto vývoji vydělat, jsem se ovšem setkal s názorem opačným, že se (velké) národy budou rozpadat a budou vznikat malé národnostní státy např. "kolem ekonomických specialit". Ješiňáci a Habrováci mají tedy v ČR stále naději. Ale to jen tak na okraj. Rozhodně se zdá, že globalizátoři si zatím nelámají příliš hlavu s politickými a sociálními důsledky svých plánů.
S panikou bych ovšem ještě nějaký čas počkal. Proto bych čtenáře rád uklidnil názorem apoštola zdravého selského rozumu, podle mého vkusu nejlepšího světového experta v managementu, P. Druckera, "že jediné, co víme jistě o budoucnosti, je to, že bude vypadat jinak, než jak si ji dnes představujeme".
Polygon 3/1988, 2. dubna 1998