S nastupující ekonomickou krizí a narůstajícími státními dluhy jednotlivých evropských ekonomik začíná být stále větším problémem sehnat investora, který na mnohdy nesmyslné a neopodstatněné utrácení státní kase půjčí. Čím dál víc finančních institucí dnes jednoduše přestává věřit, že jim budou státy postižené krizí schopny dluhy splácet. Jejich reakce je racionální a předvídatelná – buď zvýší požadovaný výnos (úrok), aby tak pokryly riziko, či peníze nepůjčí vůbec. V prvním případě se dluhová služba státu začne extrémně prodražovat, v druhém případě přichází pro stát konečná – není kde brát.
Stát přestává být schopen hradit svoje mandatorní výdaje – penze, výplaty lékařů, učitelů, státních úředníků, hasičů, policie, údržbu silnic, armádu. Totální kolaps. Na pomoc přichází solidarita ostatních států či Mezinárodní měnový fond (MMF). Podobnou zkušenost již zažívá Lotyšsko, kterému kvůli vážným finančním problémům nedávno přislíbila peněžní injekce EU a MMF. Dalším kandidátem na cestu k bankrotu je v současnosti Řecko. Jeho státní dluh dosahuje nebezpečných 94,6% HDP a finanční trhy přestávají věřit, že Řecko své dluhy řádně splatí.
Krize dosud nepropukla naplno, ve finančních limitech některých zemí stále existují jisté rezervy. Členské země EU jsou prozatím schopny, spíše než ochotny, solidárně finančně přispět – relativně malými částkami a omezenému počtu příjemců. Pokud se ale dostane do skutečných potíží s financováním státních dluhů vyšší počet zemí, solidarita zmizí. Nikdo nikomu nepůjčí, protože nebude z čeho. Také je vysoce pravděpodobné, že se i v době krize a rozvalu veřejných financí podaří udat státní dluhopisy emitované spíše Německem, Francií či Itálií, než Slovenskem, Maltou či Kyprem. Důležitost velikosti státu a jeho politické síly bude platit stále. Zejména malé státy se tak mohou dostat až na dno, do krize nevídaných rozměrů.
Každá vláda by proto měla být extrémně zdrženlivá a odpovědná při zvyšování státních výdajů a celkového státního dluhu. Méně znamená více. Peníze by se neměly primárně vydávat na běžnou spotřebu, která nepřinese žádný dlouhodobý efekt, ale na projekty, které v delším období zvýší efektivitu naší ekonomiky – vědu, výzkum, vzdělávání, rekvalifikace, snížení energetické náročnosti, moderní technologie. Stejně jako si úspěšný a prozíravý podnikatel primárně vezme úvěr na úspornější a výkonnější výrobní linku a nikoli na nový luxusní Mercedes třídy S, i když v něm bude před přáteli dobře vypadat.
Zadlužování státu na nesmyslné rozhazování peněz a populistické uplácení voličů je cesta do pekel. Postupující krize tento fakt nekompromisně odhalí. Současná ekonomická recese tak snad bude mít alespoň jeden pozitivní efekt - důkladně vyžene z některých hlav socialistické heslo „dluhy se platit nemusí“.
Slušní občané dávno dobře vědí, že je toto heslo lživé. Jen socialistickým politikům to ne a ne docházet. Proto jim ještě jednou opakuji: dluhy se platit musí! Doma, ve firmě, ve státě, mezi státy. Kdo se chce tomuto pravidlu vzpírat, nakonec vše tvrdě zaplatí. I s úroky.