Občas slýchávám, o kolik blíže měli naši předkové k přírodě, jak s ní žili v symbióze a především – jak tu přírodu NENIČILI. Obávám se, že jde o jeden z velkých romantizujících omylů, který utváří naše přemýšlení o světě.
Je to klam blízký především asi těm lidem, jimž leží ochrana přírody nejvíce na srdci. To je logické. Představa, že tím navazují na odkaz předků, dává jejich snaze vyšší význam, oporu v tradici a určitý „konzervativní“ rozměr. Ale i většina z těch, kterým ekologie zase neleží tak moc na srdci, by asi řekla, že středověký člověk chápal své přírodní okolí podstatně více než my.
Tak to ale skutečně nebylo.
Naši předkové, a celkem se nebojím tvrdit, že už od pradávných časů, brali přírodu jako zdroj, jako něco, co si lze vzít, přetvořit a využít na věci, které jsou potřeba. Nic více. Ani nic méně. Nějaká odpovědnost k budoucnosti? To je popravdě ve vztahu k přírodě ve smyslu našeho okolí a prostředí skutečně až výmysl posledních desetiletí.
Proč složitě vysvětlovat, když postačí celkem jednoduché příklady – a vlastně si všichni vzpomeneme, že je známe, že jsme ty příběhy už slyšeli.
Proč třeba v Libanonu (kromě státní vlajky a pár rezervací) v podstatě nenarazíte na libanonský cedr? Protože všechny skončily přetvořené na hrdé loďstvo Féničanů, přinejmenším obchodních vládců Středozemního moře.
Podobné je to v rozsáhlých oblastech Španělska, které doplatily na mohutný rozvoj obchodu, a tedy divokou stavbu lodí v pokolumbovské éře, renesanční Anglie byla prakticky naprosto odlesněna – zase kvůli loďstvu. Východní Krkonoše byly absolutně vytěženy a dřevo z nich skončilo především v kutnohorských stříbrných dolech a v milířích jako dřevěné uhlí, které pak dodávalo teplo prvním sklárnám a dalším výrobnám počínajícího průmyslu. Ve skutečnosti by se takových příkladů daly posbírat stovky, a to včetně menších či větších regionálních ekologických katastrof.
Třeba mohutné záplavy časté i nyní na dolních tocích Missouri a Mississippi začaly poté, co byly na jejich březích vykáceny všechny lesy – dřevo skončilo v kotlích nového vynálezu, kolesového parníku. Řeka se částečně zanesla, stala se mělčí a na řadě míst se posunulo koryto.
A tak dále. Shrnuto: Naši předci brali přírodu především jako objekt exploatace. Tečka.
Jak si ale vysvětlit celé generace zemědělců, kteří bránili erozi svých polí často velmi jednoduchými, ale nesmírně pracnými postupy? Třeba tím, že na svažitých polích jednou za čas „sebrali“ dolní pás a vyvezli ho naopak na horní konec? To přece dokazuje velmi úzké sepjetí s přírodou.
Jistě. Ale především to ukazuje sepjetí s majetkem a zodpovědné vlastnictví. Pole bylo investice, základ všeho ostatního zajištění rodu. Líný soused, který o své podobně svažité pole nepečoval, měl daleko nižší úrodu, protože nejlepší zem mu odplavala s dešti. Prostě se vyplatilo vynaložit to skutečně obrovské úsilí a pole udržovat v nejlepším dosažitelném stavu. Není v tom ekologie a láska k přírodě (nijak je nisnižuji). Je v tom ekonomika.
K nezřízené a ničivé exploataci přírodních zdrojů docházelo a dochází (třeba v rybolovu, jak ukazují nájezdy čínských rybářských flotil) tehdy, pokud není jasně definován vlastník, nebo v těch případech, kdy zisk z rychlé a devastující akce výrazně převýšil potenciál dlouhodobého využívání zdroje. Láska k pitoreskním výjevům idealizované minulosti je absurdní a je to upínání se k něčemu, co nikdy nebylo a nikdy nefungovalo.
Ochrana přírody je z hlediska historie vlastně horká novinka posledních desetiletí a v nějakých náznacích posledních sto, maximálně 150 let – ale to saháme už k prvním vlaštovkám. Jinak platí věta, kterou jsem nedávno zaslechl v rádiu: Jediné naše štěstí je, že se naši dávní předkové nedostali k motorové pile. To bychom strom znali jen z učebnic biologie.
Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem