Neviditelný pes

ŠAMANOVO DOUPĚ: Zakázaný Čapek

20.7.2022

cap

 Byl Karel Čapek za bolševika „zakázaný“, nebo nebyl? Podle rodinných pamětníků přestal být v padesátkách vydáván a jeho díla byla vyřazována z knihoven. Hlavním důvodem měla být jeho esej s výmluvným názvem „Proč nejsem komunistou“. Slyšel jsem historku, podle které jednou v půli padesátek přibyl do Československa jistý vysoce postavený sovětský soudruh, který se sháněl po nějakých Čapkových knihách, a byl překvapen, že v knihkupectvích od něj není nic k mání. „Autor První party, ve které oslavuje prosté soudružství horníků, a vy ho nevydáváte a neprodáváte?“ podivil se prý onen nezachycený hodnostář. Naši komouši se zděsili. Soudruh z Moskvy se na ně mračil! A tak byl Karel Čapek urychleně rehabilitován a začal zase vycházet (ta zmiňované esej ovšemže ne).

Pamatuju se, jak se v roce 1969 mému tvrzení, že byl Čapek zakázán, zuřivě bránila zapomenutá osoba komunistického vyznání. A zdá se, že nikdo, kdo se narodil po roce 1960, ani o tomto sporu neví. Karel Čapek byl přece pro nás na konci šedesátek maturitní otázkou, a jeho „antifašistická“ (nově „protinacistická“) díla jsou dobře známa. Byl jsem nedávno v rámci pravidelného chotěbořského Festivalu fantazie na přednášce spisovatelského kolegy Martina Koutného, která pojednávala o českých zakázaných či trezorových knihách žánru sci-fi a fantasy, ve které se jméno Karla Čapka neobjevilo. A ani Martin tu mou vyprávěnku o zakázaném Čapkovi neznal! A teď chce vědět, jak to tedy bylo.

A bylo to tak:

Z internetových pramenů vybírám tři (odkazy viz samostatně pod článkem). Prvním je esej „Dvakrát o Karlu Čapkovi“ Alexeje Mikuláška (*1962), českého spisovatele a literárního historika, učitele češtiny a literatury. Uvádí se v ní, že „i v době Karlu Čapkovi ne zcela příznivé, v první polovině padesátých let, to byli právě badatelé ze zahraničí“ (tedy ze Slovenska(?), Polska a Ruska), kteří znovu objevovali jeho hodnoty. Ovšem ty byly „u nás dílem ignorované, dílem popírané aktéry českého poúnorového vývoje“. Dílo Karla Čapka ale vycházelo ve všech zemích „socialistického bloku“ - „i když v letech 1949 a 1950 neeviduje Národní knihovna v podstatě jediný u nás vydaný Čapkův titul... Přesto je matoucí tvrdit, jak často slyšíme, že Čapek v padesátých letech nevycházel, že byl „zakázaný“: připomeňme jen, že i v první polovině padesátých let vycházely mj. Čapkovy cestopisy...“

Tak „matoucí“, jo? Neutralitu tohoto literárního badatele poněkud znevěrohodňuje to, že autor je - dle wiki - „členem redakční rady literárního a kulturního týdeníku Obrys-Kmen (vychází jako příloha Haló novin)“. Jauvejs.

Samotný Mikulášek přitom uvádí úspěšnost Čapka jako vydávaného autora v oné „ne zcela příznivé době“ takto: V roce 1948 mu ještě u F. Borového vyšla tři díla - a pak je jasný statistický propad (rok/počet vydání): 1949/1, 1950/0, 1951/1, 1952/0, 1953/2 - načež následuje skutečně urychlené rehabilitování: V roce 1954 7 kusů, další rok 6 kusů. Kdybychom si nakreslili graf jako u vývoje nakažených koronavirem uvidíme, že soudruh z Moskvy navštívil Prahu patrně někdy během roku 1953. A pět let panské nevůle vůči Čapkovi bylo zapomenuto - v toku těch čtyřiceti let mnohem větších nevůlí, zlovůlí a politických vražd.

Rozhlédl jsem se po informacích od badatele současnější generace. Hledal jsem a našel. Našel tam, kde většinou hledám to, co mi nějakým způsobem kdysi uvízlo v hlavě, a co v médiích není zmiňováno - a o čem se ani neví, že by se mělo vědět. Totiž v diplomových pracích! Tahle se jmenuje „Ruské překlady Čapkova románu Válka s Mloky“ a na Ústavu translatologie Filozofické fakulty UK s ní absolvoval Bc. Patrik Felčer. Autor zde píše o „Čapkově kriticky střízlivém pohledu na politické dění v Sovětském svazu“, o čemž svědčí nejen již dříve zmiňovaná esej Proč nejsem komunistou. Ta byla v SSSR „dlouho zakázaná“, stejně jako „kapitola s názvem SSSR v satirickém cyklu Listy z let budoucích (1930), v němž Čapek ironizuje nad „potěmkinstvím“ sovětské propagandy a jenž mohl rusky poprvé kompletně vyjít až v Malevičově výboru z roku 2005“. (! - a teď už nikdy.) Pamětníci vzpomínali, že „když přišla řeč na SSSR, Karel Čapek obvykle odbýval celou záležitost žertem: že prý se bojí, aby ho tam nepřesvědčili, a není si jist, zda o velikých stavbách dokáže psát s humorem.“

„Vyhrocená mezinárodní situace v Evropě před druhou světovou válkou jistě také přispěla k tomu, že ruský překlad prvního otevřeně antifašistického díla Válka s Mloky byl uskutečněn poměrně rychle, již dva roky po českém vydání.“ (Tedy 1938.) „Také antifašistická hra Matka byla kvůli své aktuálnosti přeložena velmi záhy, na stránkách časopisu Internacional’naja literatura vyšla ještě před vypuknutím druhé světové války, v březnu 1939.“ Zato „Bílá nemoc vyšla v SSSR až ve výboru z roku 1950“ - zde vadila postava vojenského diktátora, který nevypadal úplně jako Adolf Hitler... Takže nejen První parta, ale i První parta: „Povídka První parta (1937) a jedno z velkých děl antifašistické literatury, hra Matka (1938), zřetelně ukázaly, kde chtěl Čapek získat sílu schopnou zlomit páteř fašismu a reakci“. (Z jedné z předmluv, kde se v Sovětském svazu o Čapkovi psalo podobně až nejméně do roku 2004. MMCH: Dílo První parta je román, má asi 250 stran; bylo u nás zfilmováno r. 1959.)

Felčer zmiňuje, že ruské vydání výboru z díla Karla Čapka v roce 1950 bylo doprovázeno „rozsáhlejší předmluvou“ S. V. Nikolského. Ta předmluva prý pro Čapka vyzněla tak skvěle, že podle bohemisty a překladatele Čapka do ruštiny Olega Maleviče „posloužila k upevnění Čapkovy pozice v SSSR jako „nezávadného“ autora, a dokonce „zachránila“ Čapka před zákazem také v komunistickém Československu. Malevič uvádí:

„V Čechách, kde ani v letech přísné cenzury nedocházelo k vydávání uměleckých děl s vyškrtanými pasážemi, byl osud tvůrčího dědictví Karla Čapka ještě složitější. V letech fašistické okupace bylo zakázáno. Hrozilo, že to samé se bude opakovat i po komunistickém převratu v roce 1948. Fungovalo nicméně heslo ‚Sovětský svaz je naším příkladem‘. Takže když v časopise, který vydávala redakce tehdejšího ministra školství Zdeňka Nejedlého, byl zveřejněn překlad předmluvy moskevského bohemisty Sergeje Vasiljeviče Nikolského k novému sovětskému výboru z Čapkova díla, čeští zastánci spisovatele ji spěšně vydali v samostatné brožuře. Pouze díky této ‚sovětské pomoci‘ nebyl Karel Čapek zakázán ani stažen z knihoven.“

Tak vida - podle literárních vědců a Čapkova ruského příznivce a překladatele „nebyl Karel Čapek zakázán ani stažen z knihoven“. Jémine - asi se mi ta historka se sovětským činovníkem (snad dokonce nějakým generálem!) nějak v hlavě urodila sama... Ale co ta prodleva mezi lety 1950 (nula bodov) až do rekordního roku 1954? Že by se čekalo na Stalinovu smrt? Tu nemohl nikdo předpokládat. To vypadá, jako by se opravdu čtyři roky čekalo, až zavelí nějaký sovětský generál!

Naštěstí mi přišel ku pomoci třetí svědek, taky pamětník, nikoli literární vědec. A to nejmenovaný autor bakalářské povídky „Jak jsme si přečetli Čapka“. V roce 1997 natočil tuto čtvrthodinovou komediální epizodu do televizních Bakalářů Dušan Klein podle scénáře Otty Zelenky. Obsah dle České televize:

„O dobách dávno minulých, kdy Karel Čapek patřil k nežádoucím autorům... Povídka vypráví o padesátých letech – době, kdy se vyřazovala z knihoven a škol kromě řady dalších autorů komunistickému režimu nepohodlných i literární díla Karla Čapka. Jeden takový rozkaz dostal i gymnaziální učitel češtiny. Jak se mu povedlo, aby si knihy našeho významného literáta přes zákaz studenti přece jen přečetli, uvidíte v bakalářské povídce, v hlavní roli s Františkem Němcem.“

TÁK, a teď jděte do háje, literární vědci! Přece jen si ještě něco pamatujeme! Karel Čapek byl zakázaný, z knihoven vyřazený, posléze sovětskými soudruhy omilostněný - a nakonec bylo zakázáno mluvit o tom, že byl zakázaný! Jo, jo.

Mimochodem - četli jste něco od Karla Čapka? A pamatujete si to?

Psáno, vzpomínáno a hledáno v Praze na Lužinách v úterý 19. července 2022

Zdroje:

Alexej Mikulášek: Dvakrát o Karlu Čapkovi

Patrik Felčer: Ruské překlady Čapkova románu Válka s Mloky (Diplomová práce, Praha 2019)

Anonymní autor bakalářské povídky Jak jsme si přečetli Čapka



zpět na článek