Když Donald Trump nastupoval do svého prezidentského úřadu, působil jako ješitný, sebestředný, narcistický nadsamec se závažnými poruchami chování, které naznačovaly až duševní poruchu. Možná i proto si ho tenkrát Američani zvolili. Jejich věc! Ale určitě si ho z tohoto důvodu nevolili dnes. Donald během svého úřadování totiž dosáhl jistých úspěchů, které (nejen) americká média nechtěla uznat. Co se týče vnitropolitického života v USA, právě teď svým občanům Trump splácí účet, a není na tom tak zle, jak vypovídaly předvolební průzkumy, v nichž se zjevně nepřiznávali Donaldovi voliči.
Slib, že bude jako nový prezident klást Ameriku na první místo, Trump splnil. To ale neznamená, že by na tom musel zbytek demokratického světa vždy jen tratit. Co vyvedl na vnitropolitické scéně, je převážně věc Američanů, jak zavířil se světovou politikou, to zasáhlo všechny pozemšťany. Jiní mu vyčítají neúspěchy, já bych teď vzpomenul úspěchů. Těch, které považuji za dobré pro nás.
Ono to vždy není jednoznačné. Tím, že Trump podpořil americký těžební průmysl, podvázal schopnost Íránu vydírat USA ropným embargem. Amerika krakuje svou šelfovou ropu, Amerika dostává ze země břidličný plyn. Americká energetika tímto směrem šla už dříve, ale za Trumpovy administrativy se už tak nedbá na námitky ekologické lobby. Problém pro nás je v tom, že USA začaly do Evropy dovážet levné uhlí, což znamená krach našich uhlobaronů a propouštění jejich zaměstnanců. Ale zase podporu pro naše životní prostředí. A teď zmíním několik oblastí, za které zasluhuje Donald Trump pochvalu:
Zeměkoule: Naříká se, že Trump odmítl snahu o záchranu světa před ekologickou katastrofou. Ve skutečnosti USA odcházejí od uhlí a přicházejí k ekologičtejšímu plynu. Ve skutečnosti americké výrobky jsou zatíženy menším ekologickým zlem než výrobky třeba čínské a v USA je znečištění menší než například v Kanadě. Nejvíce znečišťují planetu bohaté ropné arabské státy, které na ochranu životního prostředí dávají kulový. Ve skutečnosti jde pouze o snahu donutit vyspělé země platit výpalné ve stovkách miliard amerických dolarů a evropských eur ve prospěch darebáckých států, aniž by plátci měli nějaké povědomí o tom, jak si ty peníze různí diktátoři pře-rozdělí...
Vojenská přítomnost v Evropě: Naříká se, že Američané odtud stahují své jednotky. Faktem je, že už za Obamy se USA začaly více zajímat o Asii a že tehdejší americké vojenské špičky vyzývaly Evropu, aby se o svou obranu také začala zajímat sama. USA se stahují z přátelského Německa (možná proto by Trumpa do nového volebního období volilo jen 8 % Němců), avšak posilují svou vojenskou přítomnost v Pobaltí a téměř bratrském Polsku, a to jako reakci na ruské vojenské a politické provokace.
Rusko: Zatímco falešná americká média stále jedou na vlně obviňování, že Trumpa dosadil do prezidentského křesla Putin, Trump se Rusku tolik nepodbízel jako jeho předchůdce. Ke zhoršení vztahů nedošlo. Trump se na začátku svého prezidentování spojil telefonicky s Putinem, kdy se vyjádřil, že si přeje „silné a trvalé vztahy s Ruskem“ včetně společného boje proti mezinárodnímu terorismu.
Nicméně Trump pak vůči ruským subjektům vyhlásil sankce za podporu Bašáru Asadovi, a to za prokazatelné použití chemických zbraní proti civilnímu obyvatelstvu. Další sankce následovaly po použití chemické zbraně novičok proti ruskému ex-agentovi Sergeji Skripalovi. Euroamerické sankce po zabrání Krymu trvají - a dle Trumpa trvat budou, dokud Rusko Krym nevrátí. Atd. Co se týče debat o účinnosti sankcí - část sankcí je vedena přímo proti konkrétním osobám a firmám. A co chcete udělat víc, než uvalit sankce na provinilce? Dalším krokem je už jen válka. Takže já beru sankce hlavně za politické vyjádření, za určitý trest soudu mezinárodního společenství.
Asie: Amerika dnes stojí jednoznačně se svou politickou a vojenskou silou jako ochránce Koreje a Japonska před případným ohrožením ze strany nevyzpytatelné Severní Koreje. Rovněž tak drží ochrannou ruku nad Tchaj-wanem, který by chtěla „vrátit“ (okupovat) korporátně komunistická Čína.
Čína: Z hlediska Evropy je problém v tom, že kvůli dodatečným daním na čínské zboží na americkém trhu se přesouvá zájem čínských prodejců k Evropě. Nejhůře jsme na tom s tlakem od firmy Huawei, která dostala v USA od Donalda ban. Ale to je náš problém, jak budeme reagovat na skutečnost, že každý čínský zaměstnanec jakékoli čínské firmy je povinen předávat své poznatky a znalosti čínské tajné službě.
Indie: Po únorové Trumpově návštěvě nakoupí zbraně za tři miliardy dolarů. Zatím byla Indie sovětským zbrojním skanzenem. Jednání o obchodní dohodě jsou na dobré cestě. Možná vedlejším produktem je zpráva z minulého měsíce, podle které se Indie chystá zahájit oficiální obchodní jednání s Tchaj-wanem.
Írán: Už několik dní po Trumpově inauguraci provedl test nové balistické rakety. A zároveň test nového US prezidenta. „Zahráváte si s ohněm,“ sdělil jim Trump na tweetu. Načež USA uvalily sankce na 13 Íránců a 12 společností. Íránci to obratem označili za porušení jaderné dohody uzavřené mezi Íránem a šesti velmocemi. Tato ostudná dohoda znamenala zrušení embarga vůči Íránu za slib, že Írán počká s obohacováním uranu až na dobu, kdy už bude mít dost odstředivek. Technická poznámka: Tuto dohodu nepodepsaly USA, jen jejich prezident Obama. Kongres ji neschválil, Obama ji protlačil svým „prezidentským dekretem“ (exekutivním příkazem), který platí jen po čtvrt roku. A každé tři měsíce ho podepisoval znovu. Činil tak trpělivě i jeho nástupce Trump až do května 2018, kdy udělal to - že nic neudělal! A tak smlouvu „vypověděl“. Za náramného nářku činovníků EU, kteří tolerují, že íránské rakety nedoletí až do Brusele, jen do Izraele. Zatím...
Trump pak v srpnu 2018 vydal svůj exekutivní příkaz, jímž obnovil protiíránské sankce. „Zatímco neustáváme v našem maximálním hospodářském tlaku na íránský režim, zůstávám otevřen komplexnější dohodě, která bude zahrnovat veškeré íránské škodlivé aktivity včetně balistického programu a podpory terorismu,“ prohlásil tehdy vstřícně. Ozvaly se mnohé komentáře, které zpochybňovaly „údajný íránský terorismus“, ale připomeňme jen účast íránských Revolučních gard v syrském konfliktu, podporu jemenských povstalců a islámonacistického libanonského Hizballáhu. USA pak v roce 2019 zařadily Íránské revoluční gardy na seznam „zahraničních teroristických organizací“.
Za největší Trumpův zahraničněpolitický úspěch považuji revoluční posun ve zmrzlých arabsko-izraelských vztazích. Trump vzal na vědomí, že Palestinci se nehodlají dohodnout na řešení, které by zaručovalo přítomnost Židů na dnešním území Státu Izrael. Začalo to v prosinci 2017, kdy Trump uznal zjevnou skutečnost, že Jeruzalém (bez přívlastků) je hlavním městem Izraele. Vyslyšel tak jen 20 let starý návrh tehdejšího Kongresu. Následoval přesun americké ambasády do Jeruzaléma a tiché zákulisní jednání, které letos nese své plody:
Po prohrané válce o izraelskou nezávislost v roce 1948 přijaly arabské země jednomyslně doktrínu tří ne – ne jednání s Izraelem, ne uznání Izraele a ne míru s Izraelem. V září 1967, po další prohrané válce, vydala Liga arabských států rezoluci, podle které nebude Izrael nikdy uznán. Časem tento závazek porušily Egypt a Jordánsko. Letos v září, poté, co arabské státy dostaly ujištění o neutuchající americké podpoře, poté, co se již přestaly být cítit svázány dávným panarabským (dnes spíše íránským) odporem proti Izraeli, a poté, co se cítí být osvobozeny od „povinné“ podpory palestinských teroristických organizací, začíná dávné nepřátelství tát.
Letos postupně uznaly Izrael v srpnu Spojené arabské emiráty, v září Bahrajn a v říjnu dokonce Súdán! (Pro mne to bylo překvapení, protože teprve letos se země stala sekulárním státem, do té doby šlo o islámský náboženský stát.) A to přesto, že lednový mírový plán, kterého se Trump letos v lednu dopustil, je vůči současným palestinským územním nárokům značně nepřívětivý a technicky těžko uskutečnitelný (tunel mezi Gazou a „Západním břehem“).
Avšak tohle není nekrolog. Pokud Donald letos nezvítězí, což se teď, 6.11. 2020 v 14:10 zdá jako hodně pravděpodobné, může se o prezidentský úřad ucházet příště! V roce 2025, kdy by se mohl do Bílého domu vrátit, mu bude teprve 79 let. Tedy tolik, kolik bude při nástupu do prezidentského úřadu příští rok jeho současnému soupeři Joe Bidenovi...
Jo, a to by mohla být doba, kdy se lidé, vlastně Američané, vrátí na Měsíc! To by byl úspěch přímo meziplanetární. A stane se to jednou skutečností právě díky Donaldovi Trumpovi, který po dlouhé době, vlastně už od šedesátek, poprvé zvýšil rozpočet NASA!
Psáno v Praze na Lužinách v pátek 6. listopadu 2020
Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.