ŠAMANOVO DOUPĚ: Šroubovák, prosím!

To jsem se jednou takhle v únoru ráno náhodou probudil s pravým ukazovákem pod bradou. Přesněji s bříškem prstu na krkavici. A pocítil jsem v té tepně bušení srdce ve svém pravidelném vteřinovém rytmu. Jenže každý čtvrtý tep chyběl.

Mám ve svém věku různé chronické choroby, navštěvuji proto různé doktory a díky patřičným lékům jsem stále v chemické rovnováze. Mezi mé chroniky patří i cukrovka II. typu (za kterou si ale fakt „nemůžu sám“). Takže je mi užívati glukometru. No a při měření denního profilu krve jednou za měsíc si taky měřím domácím tlakoměrem tlak. A jako vedlejší produkt si do svého cukrářského deníčku zapisuji i hodnotu tepu. Pročež jsem se podíval do svých zápisků a zjistil, že první hodnotu 40 tepů za minutu jsem si naměřil už v listopadu 2020. A čtvrtou právě teď.

Vynesl jsem si ta měření za více než dva roky do grafu frekvence/četnost a zjistil dvě Gaussovy křivky. Ta hlavní začínala na hodnotě 52, maximum si držela v rozmezí 60-68 a končila na 79. Ta vedlejší se pohybovala v rozmezí 40-42 tepů/minutu. Mezi hodnotami 43-51 nic. Do této chvíle jsem žil v přesvědčení, že když jezdím na kole, plavu a potápím se na nádech, že mám srdeční sval natrénovaný tak, že si nějakou tu čtyřicítku v klidu zasloužím. Ale když jsem na ten graf a tu mezeru v něm zřel optikou silnoproudého elektroinženýra a spisovatele sci-fi, tak jsem najednou uviděl - i ve světle svého náhodného ranního odečtu - že mi vskutku nejspíš občas chybí nějaký ten tep. Protože jinak by měla být vynesená křivka hladká.

Nic to, v únoru jsem se náhodně změřil, v březnu jsem byl už předem objednán ke své diabetické poradkyni, k níž chodím jen dvakrát do roka, tak je se mnou spokojená. (Po zimě pravidelně přiberu tak kilo, dvě, to mi odpustí, to víte, na zimu člověk automaticky přibere, zato po letní sezóně tak kilo, dvě zhubnu, takže máme oba radost. A já za to, že jsem zhubnul, obdržím od paní doktorky jako odměnu za zhubnutí reklamní propisovačku.) Paní diadoktorka mě jednou za dva roky posílá na EKG, byl jsem vloni. Sdělil jsem jí své podezření na vynechávání tepu, a tak mne tam poslala i letos. Jenom mě upozornila, že měřit si tep na krkavici není nejpřesnější, lepší je použít zápěstí. Ale už jste se někdy ráno náhodou probudili s rukou, objímající zápěstí druhé ruky?

Tak dobře. V únoru jsem se lekl, že mi chybí tep, v březnu jsem byl poslán na EKG a pan kardiolog mi potom mile vysvětlil onen lékařský rozkmitaný graf slovy:

„Pane inženýre, máte málo elektřiny v srdci.“

Což mne skutečně pobavilo. Vypadalo to, jako by pětadvacet let práce, při které jsem se pravidelně ocital v blízkosti nízkého napětí, ba místy přímo i pod napětím, neslo své plody. Přiznám, že jsem se teď alespoň jednou podíval na internet a zjistil, že zkratka AV určitě něco značí, ale když máte ÁVé jedničku, tak se vlastně nic neděje. A tu jsem měl nejspíše už od roku 2018. (Na kardiologii v novobutovické poliklinice Lípa mají samozřejmě i mé starší zdravotní záznamy.) Ještěže mi to nikdo neřekl, takže jsem v klidu pokračoval ve svých aktivitách, i na houby jsem sám do lesů, kde nebyl signál, chodil samoten, samotinký. No ale teď čerstvě v březnu jsem už měl ÁVé vojku, a to bych se prý už neměl potápět, ba ani plavat v bazénu. Abych se prý neutopil. Jako někteří jiní mí slavnější předchůdci.

No dobře. Tak jsem byl na duben objednán na nasazení holteru k nepřetržitému jednodennímu pozorování. Ptal jsem se, jestli mohu při tom jezdit na kole. Bylo mi to dovoleno s tím že si mám na přiložený dotazník zaznamenat své významné denní aktivity: Od kdy do kdy a co. I vyrazil jsem kvečeru na kole na desetikilometrové kolečko z Lužin přes Jinočany, Zbuzany, Ořech a zpátky přes Řeporyje domů. Takže moje tachykardie (rychlotep) ve stoupáku od jinočanského Malého rybníka 118/min byla zcela přirozená. Než se pan kardiolog podíval na průběh vln.

Tak skvěle. V únoru jsem se lekl, že mi chybí tep, v březnu jsem byl poslán na EKG, v dubnu jsem dostal holter a hned po Svátku lásky k práci, tedy v úterý 2. května, jsem si šel vyslechnout, co mi pan kardiolog řekne k vyhodnocení mých srdečních stop. A řekl, že mám bradykardii (tedy pomalotep). I já jsem viděl, že hodnota 32/minutu je málo. Sice se rovná klidové frekvenci špičkového cyklisty Lance Armstronga, ale pan doktor z průběhu vln zjistil (řekl mu to stejně navíc i automat), že se jedná o ÁVéčko typu tři. Během několika týdnů jsem zbradykardovatěl o celý stupeň! Pan doktor zvedl telefon a zavolal do Ústřední vojenské nemocnice, že tu má jeden kus na implantaci kardiostimulátoru, a to asap. Za měsíc? Vy jste se zbláznili! „Nemůžu ho tady nechat běhat s ÁVé tři!“ A tak mi vyloudil termín na nástup ve středu 17. května. A dal mi do té doby doporučení:

Nepotápět se, freediving už vůbec, ani neplavat. Abych se při očekávané synkopě (krátkodobé ztrátě vědomí) neutopil. Z téhož důvodu neřídit, abych se nenabourat. Co cyklistika? Na kole jezdit můžu (ale asi ne sjíždět z kopce padesátkou?), avšak nikoli na silnici, abych nespadl pod auto. Jo - a kdybych náhodou ztratil vědomí, tak mám volat stopadesátpětku a nechat se rovnou odvézt do Úvéenky na pavilon A7, a vzít si přitom papíry s diagnózou a vytištěné záznamy z EKG...

Ty dva týdny uběhly docela rychle a bez srdečních příhod. Vynechal jsem úterky, kdy jezdívám autem potápět se do potápěčského bazénu v Suchdole (hloubka 3 m), na kole jsem vyjížděl pouze střídmě. Minulou středu jsem nastoupil v nepravé poledne (12.00 SELČ) do patřičného pavilonu. Byl jsem přijat, na náš pokoj 1.11 jsem dorazil jako čtvrtý. Jeden kolega byl po o.(peraci), jeden před, a jeden tam trávil delší dobu. Nezvykle inteligentní pánové: Televize šla tiše (a nepřehlušila tak baroq radio ve sluchátkách), většinou se promítala ČT2 a cestopisné a přírodopisné filmy. Dokonce jsme ani nesledovali sledovaný hokejový zápas Česka se Slovinskem, jenom při přemítání programů tam náhodně naskočil náš první gól před koncem druhé třetiny do té doby prohrávaného zápasu. I převlékl jsem se do svého pyžama - a pak jsem šel do jídelničky klofat do svého noťase. Teprve navečer jsem se vložil do plynule polohovací postele. Zavedli mi kanylu s antibiotiky - preventivně proti možné infekci. Musím pochválit posádku nemocniční lodě - nezůstala mi po ní ani modřinka. No a skrzevá nalepené kontakty na kůži jsem byl napojen na sledovací monitor. Tak takhle to měli ti chudáci první kosmonauti!

Signály z vesmíru nejdříve střídaly výstražné barvy žlutou s červenou, ale když Houston potlačil poruchy 1202 a 1201 pod hodnoty 43 tepů za minutu (už dva týdny jsem měl víceméně stabilní tep 45), výstražné kuňkání ustalo. (Skutečně - ty varující signály mi zněly jako žabičky v noci - hu, hu...) Všichni jste již někdy byli v nemocnici, tak víte jak to u stařičkého mocnáře Franc Josefa Jedničky chodí. (Vládne zvykovým právem od r. 1848 dodnes, alespoň někde.) Večeře v pět odpoledne, budíček asi čtvrthodinu před šestou. A pak vás už jen vyhladoví a vyžízniví, abyste byli druhý den vhodní k žádané úpravě.

Čtvrtek byl dlouhý. Nejdřív šel pod nůž kolega, kterému měli „protáhnout cévy“. Protahování se dělo přes tři a půlhodiny. Podobně na tom byl další pacoš z jiného pokoje (pacoška?). Zatím jsem dopsal a odeslal příspěvek do husitského kalendáře Blahoslav. A konečně si přečetl, co jsem to včera vlastně podepsal za Souhlas s implantací kardiostimulátoru. S četbou čtyřstránkového dokumentu jsem naposledy skončil u třetího bodu, kde se navrhovaly Jiné (alternativní) možnosti řešení současného zdravotního stavu mimo navrhovaný diagnostický/léčebný postup včetně výhod a nevýhod:

„Neexistuje žádná spolehlivá a léčebná alternativa.“

Jak jednoduché! Když se toto dozvíte, co byste už chtěli vědět víc, co byste chtěli dělat jinak? Alternativní léčitelé se moc nehrnou, dobře vědí, co (ne)dělají... Podepsal jsem. A až nyní jsem si přečetl bod 4.: „Možná rizika a komplikující stavy diagnostického/léčebného postupu“ od bodu a) až po bod i), kterýžto zněl: „úmrtí při výkonu v důsledku oběhové komplikace nebo srdečního selhání v souvislosti s implantací.“

A až dole pod těmi výhrůžnými body se slibuje přínos uvedené léčby, který „významně převyšuje riziko případných komplikací“. Ty jsou „vzácné“, a vyskytují se průměrně jen do 1 %! Kurňa! Tohle jste měli napsat nahoru nad ty body, aby je pak jinak zvídavý pacientův zrak lhostejně přeskočil.

Nakonec jsem se dostal na řadu až asi v půl čtvrté, už v době přesčasu sestřiček. A pak už to šlo šup-šup. „Teď budu hnusný,“ sliboval pan doktor poté, co mne polil jódem. A narval mi lokální anestezii. (Z povahy věci vždy nejvíce bolí injekce proti bolesti.) A pak se zařízl kousek pod levou klíční kost.

„Počkej, to se provádí zaživa?“ ptala se jedna kamarádka. Zaživa, zaživa - přesněji v lokální anestezii. Ale nevidíte nic, nad hlavou vám rozprostřou průdyšný papírový stan. Něco cítíte, ale když jsem pronesl „tc“, dostal jsem další dávku anestetika. Pak už bylo dobře.

Neviděl jsem nic, ale slyšel. Věci, kterým jsem nerozuměl, ale i věci, kterým jsem snad rozuměl. Třeba:

„Á, tady se nám dělá rybníček.“

To poté, co pan kardiolog zručně během několika minut vyhnětl v kůži kapsičku pro pacemaker. A ona se zřejmě plnila krví do té doby, než pravil „kauter“. Pak požádal o katetr a již se začaly sunout elektrody tepnou podklíčkovou k srdci. Škodaže jsem se nemohl podívat, operační tým to sledoval v přímém přenosu pomocí rentgenu na obří obrazovce, široké málem přes půl sálu... Jen jsem slyšel „á, krátký dráty“ a pak povel, který jsem v žádném z mnoha televizních a filmových záběrů z operačních sálů opravdu neslyšel:

„Šroubovák, prosím.“

V samotném srdci se pobylo jen 2,2 minuty, jak praví propouštěcí zpráva. Před sálem jsem pak na odvoz čekal možná déle, než trval celý zákrok. Šest hodin vleže na zádech s pytlíkem těžkého písku na ráně, aby se dobře zavřela, člověk s povděkem většinou prospí. (Písek byly buďto olověné broky, ale s ohledem na to, že jsem byl u vojáků, mohlo jít i o ochuzený uran.) Dlouhou chvíli mi také zkracovali Cimrmani a Werich, které si s sebou nosím v Ipodu. V osm večer jsem si mohl vybrat mezi zmeškaným obědem a zmeškanou večeří, bral jsem, večeři. Jídlo bylo lepší než v Motole a horší než na Homolce. Vždy je horší než na Homolce, protože Homolka je nejlepší. V jídle. V srdci je ale nejlepší právě Úvéenka - a jdete si do nemocnice lehnout, abyste se najedli? Nu, díky spočítaným kaloriím a vážně míněné dietě jsem za ty dva dny zhubnul o dvě a půl kila...

Ano, necelých 48 hodin postačilo, však se jedná o ambulantní zákrok.

Synek mne odvezl domů svým vozem. Byl bych to možná zvládl i MHD, ale když já bezmyšlenkovitě poslechl pokyn, který jsem si přečetl na stránkách ÚVN a totiž - abych si s sebou vzal župan. Stačilo vlastní pyžamo a tepláky. Jenže ten jedinej župan, jehož mohu nositi do společnosti, vážil asi dvě kila a objemově zabíral polovinu mého evakuačního zavazadla. Odvoz se hodil, i když jsem nemusel jet až do Nového Strašecí, jako jiný propuštěnec, jenž čekal na sanitku.

Včera jsem si sundal čtvrtou a poslední ze série samolepicích náplastí 10x10cm, ráno jsem se už mohl sprchovat. Asi 8 cm dlouhý řez vypadá zhojeně a bez modrých podlitin. Byl zašit vstřebatelnou nití, a ta se teď vstřebává. Po týdnu, tedy ve čtvrtek, už mohu samostatně řídit auto. Po dvou týdnech mám dovoleno kolo. Což je dobře, protože se hned další sobotu chystám na tradiční pamětní 75 km cyklojízdu „Cesta svobody“ z Terezína do Prahy. (No, možná to zapíchnu už Kralupech.) Ale neměl bych bourat. Pacemaker je do kapsičky přišit nevstřebatelnou nití - a mohl by se utrhnout.

Po čtyřech týdnech se už mohu koupat. Což je dobře, protože na tu dobu už mám déle naplánovanu jednu potápěčskou akci. Kamarádi potápěči se budou potápět, já budu frýdajvingovat, ale jen tak do pěti, osmi metrů. Nebo jen šnorchlovat.

Práskl jsem svou implantaci na sebe už na Facebooku (říká se tomu, tuším, „coming out“). A zjistil, kolik kamarádek a přátel už v klíční kapsičce nosí tenhle vynález, který nedávno slavil 65. výročí první implantace.

V pondělí jsem ještě měl ruku zavěšenou na trojcípém šátku - to je vlastní příběh. V podstatě jde o to, aby se vám dobře zahojila vstupní jizva do kapsičky, protože kardiostimulátor funguje prakticky okamžitě po zavedení kontaktů. A jeho funkčnost jsem nečekaně zjistil právě v pondělí na zkoušce pěveckého sboru Rimon: Zpívalo se mi skvěle - protože jsem se nezadýchával!

Hezký zbytek životů nám přeje z Lužin

četař v.v. Šaman