Neviditelný pes

ŠAMANOVO DOUPĚ: Naharajim znamená Dvě řeky

27.1.2024

A ty dvě řeky se jmenují Jordán a Jarmúk. Na jejich soutoku stávala přehrada.

Odjíždíme od poničeného syrského tanku v parčíku kibucu Deganja Alef a dálnice číslo 90 nám rozevírá svou náruč. Spíš než do široka, tak dodaleka. Míříme k Jeruzalému, ale cestou se ještě několikrát zastavíme. Silnici lemují palmové háje, ty, které jsme navštívili před Deganjou patřily vlastně k farmě Tamar B´Kfar, která patří rodině Schneidmannů, jak si opožděně čtu v prospektu, který jsme dostali od cestovky. Zrychleně si teď z toho prospektu přečtu o našem dalším cíli jímž je Naharajim – „geniální projekt hydroelektrárny, která před 90 lety dodávala většinu elektřiny pro celou tehdejší Britskou Palestinu“.


To už vlevo daleko za zoraným polem vidím konstrukci hradel nad troskami přehrady, která držela vody řeky, říčky, vlastně potoka Jarmúk. Přejíždíme koryto Jordánu z východu na západ; tady, pod jižním koncem jezera Kineret (sladkovodního moře Galilejského, anóbrž Genezaretského) patří kousek území na levém břehu Jordánu Izraeli i podle mezinárodně uznaných hranic. Ale hned za Jordánem zatáčíme na kruháku zase téměř zpátky a přejíždíme skoro neviditelný tok Jordánu opět na východ. Po prašné okresce míříme asi kilometr na jih, až dorazíme k Jarmúku. Přesněji téměř dorazíme, protože Jarmúk je až za plotem, který se tu táhne na státní hranici s Jordánskem. Teprve při pozdějším pohledu na mapu zjišťuju, že silnička, po které jsme sem od devadesátky dojeli, vede po podzemním kanálu, který sem přiváděl vodu z jezu na Jordánu. Jsme nedaleko soutoku obou toků. (Úplně přesně na 32.6461728N, 35.5727375E.)

Vystupujeme z busu, rozhlížíme se, přistupujeme k plotu a fotíme skrz něj zarubežnou krajinu. Nejbližším objektem pro naše objektivy je most s pěti oblouky, který vede přes prázdné koryto výpustě z bývalé hydrolelektrárny. Malebně na něm stojí souprava čtyř nákladních vagonů. Vedla tudy železnice, dnes zde patrně ministerstvo cestovního ruchu položilo aspoň pár metrů kolejí, aby se na ně mohl postavit nostalgický vláček. Jeho bližší okraj kopíruje jordánské hranice. Ještě dál, kam nevidíme, pokračovávala trať delším mostem přes Jarmúk, po něm však nezůstaly ani trosky. Byl zničen společně s přehradou a hydroelektrárnou.

Ty postavil v roce 1930 inženýr Pinchas Rutenberg, dřívější účastník ruských revolucí v letech 1905 a 1017 - když ho ruské revolucionaření přešlo. Stal se posléze sionistou, antikomunistou a podnikatelem. Svůj talent pak rozvinul v britské Palestině. Co mu nakonec učarovalo byla elektrifikace. Postavil elektrárny v Tel Avivu, Haifě, Tiberiadě a i jinde v Palestině, ale hlavně tuhle. Peníze na tuto investici získal od známého podporovatele sionismu. Přehradní těleso postavil na Jarmúku, vodu sem přivedl hlavně z Jordánu. Tehdy to nevadilo, celé území spravoval jediný mandator, Velká Británie, i když Jordán sem tekl z mandátní Palestiny a přehrada stála v mandátním Transjordánsku. Proto potřeboval politickou podporu, a tu dostal od tehdejšího ministra financí Winstona Churchilla. Stihl to na poslední chvíli, protože v roce 1929 padla tehdejší britská vláda...

Nicméně přehrada se už stavěla a v příštím roce začala její elektrárna dodávat proud do Palestiny. Dějiny opět neskončily, a to ani koncem druhé světové války. Během izraelské války za nezávislost ji v roce 1948 tupí arabští vojenští stratégové nechali zničit. Heč - židi přišli o elektřinu! No a Jordánci o přehradu. Vlastně oni ne, protože tato oblast byla dobyta izraelskou armádou a hospodařili na ní židovští osadníci.

Války mezi Jordánskem a Izraelem skončily až v roce 1994 podepsáním mírové smlouvy. Tou bylo toto území přičteno Jordánsku. Avšak ještě celých 25 následujících let mohli v této oblasti hospodařit na zvelebených (a dočasně svých) pozemcích izraelští kibucníci. Právo vstupu měli nejen oni, ale i případní turisté. Pod asi dvacetimetrovým kopcem, který kraluje nad soutokem Jarmúku a Jordánu, vznikl na jordánské straně silniční přechod. Tady se svými traktory přejížděli Izraelci do Jordánska, aniž by to budilo v arabských zemích odpor. Asi přejížděli potichu a bez halasných mediálních vychloubání. Za tím přechodem taky mohli případní izraelští návštěvníci vystoupat na onen jordánský kopec, jenž byl proto symbolicky nazván Ostrov míru.

To skončilo v roce 2019. Teď je rok 2023 a my přes malebné torzo vláčku na mostě zíráme na onen dnes jordánský kopec, na němž se tyčí opuštěná třípatrová rozhledna. Vojenská strážní věž stojí na jiném kopečku. Zpoza něho vykukuje osamocený stožár vysokonapěťového vedení, z jehož izolátorů visí zbytky elektrických drátů.

Radek nás varuje, ať se nepřibližujeme k plotu, abychom nespustili pohybová čidla. Ty nevidím, všímám si pouze čidel, registrujících narušení plotu. Nicméně uvědomuji si, že jsem ve fotografickém nadšení - podobně jako jiní účastníci zájezdu - sešel s asfaltové silničky, lícující pohraniční plot asi ve dvoumetrové vzdálenosti. A ty dva metry mezi asfaltem a plotem jsou souběžně uhrabány, a my v těch brázdách zanecháváme usvědčující stopy.

Strategicky se stahujeme k autobusu. Nemám ani čas přiblížit si foťáčkem velké ptáky, kteří nad námi krouží ve výšce. Je už jedenáct dopoledne, teplý vzduch se zdvíhá a nese do výšky ony dravce, kteří si poklidně krouží nad všemi ploty a hranicemi. S ohledem na místo jde příhodně o supy.

V klidu se vracíme na devadesátku a míříme znovu na jih. Ne na dlouho. Už asi po dvaceti kilometrech na nás čeká helénské město Skythopolis. Ale o tom až příště. Prožito v Izraeli v neděli 3. října 2023, dopsáno v Praze na Lužinách v pátek 26. ledna 2024 v předvečer Dne památky obětí holokaustu
- zatímco Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, jenž je základním soudním orgánem OSN (kde mají většinu Rusko, Čína, muslimské a jiné drbácké státy) rozhoduje o obvinění Izraele z páchání genocidy v Gaze. (Kteréžto obvinění vznáší stát, kde bují černý rasismus.)
Přičemž židovský stát pouze likviduje palestinskou teroristickou organizaci, která zavraždila v jediný den nejvíc židů od dob holokaustu. O genocidu by však šlo dle mého mínění pouze tehdy, kdyby chtěl Izrael vyvraždit celou tamní populaci. To by však všichni Gazané museli být teroristé nebo přímí podporovatelé terorismu. Pokud se v Haagu rozhodne, že Izrael tu genocidu páše, pak také rozhodne, že jsou...



zpět na článek