ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír Jad Vašem
Vcházíme do vstupního objektu a procházíme obligátní bezpečnostní prohlídkou. Dáváme si sraz po prohlídce v kafeterii. Někteří účastníci zájezdu se neúčastní dalšího programu. My ostatní vcházíme do velikého trojúhelníkovitého hranolu. Jsme uvnitř tubusu obrovské čokolády Tablerone. Prohlídka snad nebude dlouhá, trojúhelnikovitý tunel má asi jen sto metrů délky. Nebudeme se ani zdržovat fotografováním, je to tu zakázáno. Jenže hned u vstupu se asi na deset minut zastavím. Čelní stěna tubusu totiž tvoří trojúhelníkovité promítací plátno. Na něm zleva doprava jede nekonečný pás fotografií, podložený mapami. V mapě se promítají úryvků filmů z bývalého normálního života evropských Židů. Lidé se procházejí městy, nahlížíme do oken školy, kde zpívají děti. Město je vystřídáno venkovem a pastýřskými scénkami se slepičkami a kozičkami. Občas nějaké zvířátko zmizí. Po ulici jde dívka, otočí se pohledem do kamery - a zmizí. Děti bruslí, koupou se, žijí, zpívají - a mizí...
Odtrhnu se a sestupuju rampou do podzemí. Přímou cestu tunelem náhle přerušuje ostnatý drát zákopů první války, který vede návštěvníky do pobočných jeskyní. A tady vidíme, jak to začalo. Miliónovými inflačním německými bankovkami, pak pálením knih a hajlováním. Z rádia řve bestie Hitler. V roce 1934 měl 40 % poslanců, stačilo mu to, aby zardousil náznaky demokracie. A pak vidíme veselé karikatury odporných Židů, popelníky ve tvaru nosatého Žida, plakáty na hru "Ven s Židy" a výzvu "Bojkotujte Židy". Můžete si sednou na lavičku "jen pro Židy" a poslouchat přitom marše z historických radiopřijímačů. Prohlížíme si kresbičky pro německé děti, které měly za úkol rozněcovat nenávist ke všemu neárijskému. Přesně je zachycen vývoj od "pouhé" propagandy až k aktům prvního vydělování Židů z německé společnosti. Vyjdeme z poboční jeskyně, ale nejde jít rovnou dál, cestu zatarasuje hromada knih. A tak chodíme zleva doprava a zprava doleva, a cesta ke konečnému řešení pokračuje.
Už je tu obsazení Vídně a Mnichov. První pracovní tábory, fotografie z Lodžského gheta. Dostáváme se do ulice varšavského gheta, v jejímž dláždění jsou usazeny kolejnice tramvajové dráhy. Nad lavičkou svítí pouliční lampa, můžeme nahlédnout okny do skromných a přeplněných domácností. Na konci ulice vyprávějí svědci z televizních obrazovek své osudy. Nelze je všechny vyslechnout, už musíme dál do Terezína, kde na videu shlédneme ukázku z opery Brundibár. Prohlížíme si leporelo, které nakreslil neznámý "Bedudu" svému bratrovi Tomíčkovi k jeho třetím narozeninám. Vymaloval tam, čím Tomíček bude, až vyroste...
A už jsme se posunuli k operaci Barbarossa, k fotkám z Babi Jaru. Je tu rok 1942 a konference ve Wannsee. Následuje panel o transportech a přicházíme k Osvětimi. Tady je asi nejhroznější sbírkový předmět. Model plynové komory asi tak 1:75. Stovky sádrových postaviček se tlačí dovnitř. Každá má svou rozeznatelnou tvář. Polovička lidí je ještě venku, uvnitř už sedí ženy s dětmi v klíně, opřené o sloupy uprostřed komory. Vedle je druhý model. Zobrazuje komoru při použití. Už nikdo nesedí, prostor je rovnoměrně vyplněn masou lidí jako bazén vodou. U sloupů, do kterých odshora padaly tabletky s Zyklonem B se však vytvořily jakési misky. Prázdný prostor, jak se lidé marně snaží dostat dále od smrtícího plynu. Šlapou po sobě, ruce tisknou k hrdlu, ve tvářích mají výraz děsu. Těch postaviček a rozšklebených tváří je několik set.
Je to nepěkné. Tedy velice neestetické. Ale hrozně pravdivé. Model hrůzy, vzorek smrti z milionů zavražděných lidí.
Od nejhlubšího kruhu pekla výstava směřuje směrem optimističtějším. Prohlížíme si dokumenty ze židovského odboje, pušky bojovníků z ghet, samopaly ukrajinských partyzánů. Ano, většina partyzánských vůdců byli Židi. A spousta vojáků. Jejich největším ideálem bylo zabít Němce...
Ještě jsou tu dokumentovány pochody smrti, povraždění 84 žen ve Volarech esesáky v poslední den války - a už je tu Vítězství! Berlín je rozbit, Paříž i Praha jásají a tančí. Zvony znějí vůkol, pálí se nacistické vlajky. A vrací se první koncentráčníci. Zděšená 
Evropa se dovídá pravdu. Prohlížíme si fotky přeživších kostlivců, které i nadále kosí diarhea. Ale ono to pokračuje.
I po válce pokračují pogromy! Polsko, Slovensko... Židi se nemají kam vrátit. Utíkají tedy ilegálně do země praotců. V Haifě vystoupí na břeh, Angličané je bafnou a hajdy s nimi na Kypr. Vidíme děti umístěné v, ehm, personálních kempech. Už ne pod německým heslem "Práce osvobozuje", ale anglickým "Uč se a pracuj!"...
Ale na konci zase slyšíme zpěv dětí - stejně jako na začátku. Zase zpívají Hatikvu. A sklem okna, které uzavírá onen děsný tubus, jenž se tu rozvírá jako roztržená hlaveň nebo obrovský trojúhelníkový květ, vidíme zemi zaslíbenou, s domky a stromky na oblých pahorcích poblíž Jeruzaléma.
Dokonce i mně připadalo takové polopatické vyústění příliš cu moc sionistické.
Je toho v Jad Vašem hodně. Vynechali jsme sály s uměleckými sbírkami, nestihli jsme se podívat k dobytčáku, který trčí na koleji nikam z hory Har Hazikaron nad údolí, a šli jsme na oběd do občerstvovny. Ano, bylo půl jedné, a tu je zvykem jíst. A jedl jsem, ačkoli několik minut před tím jsem myslel, že nepozřu dnes už ani sousta.
Po obědě jsme se ještě prošli alejí spravedlivých do další jeskyně, jeskyně zavražděných dětí. Jeden manželský pár měl to štěstí, že šoa přežil. Jejich Uziel ne. Tvářička tohoto dítěte je u vstupu do nejdivnějšího památníku, jaký jsem kdy viděl. Vejdete dovnitř, a je tam tma. Držíte se zábradlí a posouváte se po černé skleněné podlaze. Systém zrcadel kolem vás vytváří pocit, jako byste se vznášeli uprostřed hvězd. To na dně této studny planou stovky svíček. Vznášíte se v tmavém prostoru, a kolem znějí jen jména. Jména jednoho a půl miliónů zavražděných dětí. Jméno, město a věk. A zase. Muž a žena se střídají. Prý trvá tři dny, než všechna jména přečtou. Ale myslím, že nemohou číst úplně všechna jména. Pokud ano, určitě tam zaznívá i jméno sestřenky Honzulky Kovanicové (*23.6.1942 Terezín, + 4.10 1944 Osvětim)...
Na Har Hazikaron, Hoře Pamatování by se dalo strávit několik dnů. Máme však další program. Náš autobus odjíždí před třetí hodinou, a své hoře pamatování si každý účastník odváží s sebou. Už jsem psal, že naše cesta se jmenovala Cestou solidarity? Solidarity nás s Izraelem - ale i Izraele s námi.
Účastníků zájezdu bylo asi dvacet. V Jad Vašem jsme vzpomínali na tisíc našich příbuzných.
Prožito a popřemýšleno v Izraeli ve dnech 4. května 2006, zapsáno v Praze dne 25. září 2006, třetí den nového roku 5767
Příště: Mír Jad Vašem (to už bude po Novém roce)
Foto: autor
(nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii, vevnitř se fotit nesmělo, ale venku mohlo)
*********************************************************
Předcházející díly Míru v Izraeli:
09.05. 2006: Mír v Izraeli
18.05. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.05. 2006: Mír v Akku
26.05. 2006: Mír v Galilei
30.05. 2006: Mír v dešti
06.06. 2006: Mír pod hřebenem
15.06. 2006: Mír na severu
22.06. 2006: Mír pod Hermonem
15.07. 2006: Mír na Golanech
18.07. 2006: Mír v Tel Hai
20.07. 2006: Mír v Safedu
25.07. 2006: Mír v Kafarnau
27.07. 2006: Mír v Gamle
31.07. 2006: Mír na Kinneretu
03.08. 2006: Mír v Jardenitu
08.08. 2006: Mír v lázních
14.08. 2006: Mír v Tiberias
15.08. 2006: Mír šabatu
22.08. 2006: Mír pod Táborem
24.08. 2006: Mír v Haifě
29.08. 2006: Mír v Cesarei
31.08. 2006: Mír v Netanji
12.09. 2006: Mír na Jom HaZikaron
14.09. 2006: Mír na pláži
19.09. 2006: Mír svobody
21.09. 2006: Mír u Latrunu