ŠAMANOVO DOUPĚ: Konec únosům Lidic?

Lidice si prožily před 82 lety tragédii, která se i kvůli tomu, jak ji použila německá propaganda, stala v těch mnoha tragédiích druhé světové války výjimečnou. Ovšem nešlo o poslední propagandistický únos události. Hned po válce zde prezident Beneš před českou společností veřejně oznámil úmysl všech spojeneckých zemí (včetně ČSR) odsunout československé Němce. Politici celé Národní fronty se zde od roku 1945 "zviditelňovali“ před- i po-volební rétorikou. A to i ti současní až do roku nejpozději 2022, dokud jim to stále ještě nový (od r. 2020) a stále ještě současný ředitel ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík neutnul.
„My, co jsme sem přišli, to všechno víme. A ti, co tady leží, taky,“ odůvodnil svoje rozhodnutí Stehlík prezidentské kanceláři minulého i současného prezidenta. Jde o pietní obřad a k němu politické harašení nepatří. I letos promluvil pouze kardinál Duka a jenom krátce. Připomněl i oběti ruské agrese na Dněpru, vzpomněl unesených z izraelských kibuců. I pan kardinál je pro mír - ale musí to být mír spravedlivý, jinak je to jen příměří před budoucí válkou. Načež jsme se společně pomodlili Otčenáš (oceňuji, že bez závěrečné nepůvodní doxologie).

Rovněž pan ředitel Stehlík mluvil stručně, ale nezapomněl zmínit, že ačkoli se hlásá „Lidice se nesmí opakovat“, jsme najednou jsme svědky toho, že se podobné věci, jaké se staly v Lidicích, opakují, a ne tak daleko od nás. Vyjádřil soustrast rodině k úmrtí „paní Horákové“. Načež nás pozval do Památníku, jehož výstavy byly tento den přístupny zdarma. Pak jsme (jen málo z nás) zazpívali českou hymnu. Ale pan ředitel musel vystoupit ještě jednou, aby nám řekl, že to už je - konec! (Která paní Horáková umřela? To se ale brzo dovím, protože do její rodiny mířím.)

Tak ano, dalo by se uvažovat o určitém „únosu“ Lidic ze strany české katolické církve, která se snaží blahořečit místního faráře Josefa Štemberku. Jenže pan farář nebyl zavražděn jako pastýř svého stádce, ale jako lidický muž - stejně jako ostatních 172 místních chlapů, starců i chlapců.
Nicméně Lidice bývala normální česká vesnice, kde bylo normální chodit v neděli do kostela. A tak se pravidelné mše, které se na základech zničeného kostela konají už několik let v devět hodin ráno (tedy hodinu před oficiálním zahájením tryzny) staly tradicí, se kterou se lze smířit. Podle mne jde o podobnou tradici, kdy se zase po skončení tryzny scházívají u hrobu lidických mužů komunisté - spíše tedy komunistky. Ti katolíci mi ovšem přijdou příhodnější.

Na odkazu Lidic si dlouho honili triko panující komunisté, ale odkazují se na něj různí politici dodnes, v poslední době to byla zejména Jana Bobošíková, která svým nezměrným šarmem unesla lidickou organizaci dřívějších Bojovníků proti fašismu. Než ze své pozice ustoupila do zřejmě více sexy aktivit. (Ona i sama centrála dnešního Českého svazu bojovníků za svobodu poněkud zpanchartěla pod vedením soudruha Jaroslava Vodičky.)
Ovšem není odkazování jako odkazování, vše by mělo mít příslušné hranice. Na území starých Lidic by nemělo stát nic nového, na dalším území Památníku se smějí instalovat novější připomínky jen s jeho souhlasem. Ten souhlas třeba získali rotariáni, kteří oslavili 100 let od svého vzniku pamětním kamenem a vysázením stromů, a to rotariáni čeští, slovenští a němečtí rukou společnou & nerozdílnou. V dubnu roku 2002, v roce 60. výročí lidické tragédie (jak připomíná příslušný pamětní kámen) jsem se zde za Kruh občanů ČR, vyhnaných v roce 1938 z pohraničí účastnil vysazení stromu, který má být symbolem česko-německého smíření. Protože sazenici i pamětní kámen financovala sesterská německá organizace Kruh přátel česko-německého porozumění, byl oním stromkem dub. Dub velmi prospívá, lipka, kterou jsme za českou organizaci (už bez pamětního kamene) o dva roky později přisadili, je pořád taková upejpavá.

Na podzim roku 2015 jsem se v Lidicích zúčastnil symbolického položení základního kamene památníku Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, dvou letců RAF, který zde pořádal příslušný Spolek pro vybudování onoho památníku. Základní kámen byl položen na trávě a opřen o jakýsi kolík, aby nespadl. Tehdejší ředitel Památníku Milouš Červencl tomu nebyl nakloněn, pravděpodobně kvůli politickým ohledům k starolidické výtce, že oni dva piloti „mohli“ za zničení Lidic. Dokumenty to vyvracejí, ale pan ředitel osvědčil svou politickou, ehm, opatrnost. Ba dokonce nepřátelství! Nejen že na akci nebyli přítomni zástupci Památníku, ale zpovzdálí ji pozorovaly dvě Červenclovy špionky. Kdyby Spolek nedodržel sjednanou hodinu odklizení kamene, či jakkoli poškodil pozemek Památníku, bylo mu předem vyhrožováno pokutou 4 milióny korun!

Po roce 1989 přibyly mezi organizace, které se pravidelně zúčastňují akce třeba skauti, kteří rozdávají pitnou vodu. A taky přibyly mobilní záchodky. A v demokratické společnosti rovněž různí provokatéři. Před několika lety bylo možno během shromáždění pozorovat jistého českého sudeťáka, kterému na krku visel velký plakát. Bylo na něm zobrazeno i vyčísleno, kolik ale zase německých vesnic zničili Češi po válce. Přirovnávat osud Lidic k odsunu českých Němců ausgerechnet při tryzně, přirovnávat nacisty, kteří po židech chtěli vyvraždit všechny méněcenné Slovany, v první řadě tedy Čechy, přirovnávat válečný zločin k preventivní sebeobranné akci, domluvené tehdejšími velmocemi, mi přišlo poněkud chucpe. Letos jsem ho tu neviděl, myslím, že by ho policie vykázala. Stejně jako nakonec vykázala trojici příznivců palestinské teroristické enklávy. Nebo alespoň jejich provokativní plakátky.

Narazil jsem na ně na okraji Růžového sadu. Dvě ženštiny a jeden mužčina tam byli v neplodné debatě s dvojkou policajtů, kteří zjevně nechtěli, aby svůj transparentík vnesli do areálu Památníku. Byly na něm zdálky patrny číslice 1948-2024. Předpokládal jsem, že se první číslice věnuje Prohranému Únoru - a na tu druhou jsem byl zvědav. No, první číslice označovala rok vzniku státu Izrael, zatímco ta letošní vyčítala židům, že po celou tu dobu vyhánějí nebohé Palestince z jejich vlasti. Ilustrováno aktuální červenobílou fotografií z Gazy. Plakátky byly vlastně dva. Na tom druhém byla fotka z Lidic a vedle ní fotka ze zničeného arabského osídlení v Tiberias. A podobně bylo zničeno 530 palestinských vesnic. Jako ty Lidice! Tihle protiizraelští (nikoli pro-palestinští, Palestince nemilují, je to jen jejich hřebíček proti židům) aktivisté vždy velkoryse přehlížejí 900 tisíc vyhnaných židů z arabských států i právo Izraele na sebeobranu. Chvilku jsme vzrušeně diskutovali, až když jsem je nařkl z antisemitismu, řekl mi policista, abych je neurážel. Neměl jsem to za urážku, ale konstatování, nicméně podvolil jsem se, když nás rozesadil.
Já měl jiný cíl - domek na okraji nových Lidic, kde bydlí rodina Nešporova. (Toník je poválečným synem paní Anny Nešporové, rozené Horákové, která se v době okupace vdala za Václava Kohlíčka. Pilot Josef byl její bratr. Zemřela v roce 2006, aniž se dočkala návratu dcerušky Věnušky, kterou jí Němci vyrvali z rukou několik dní po porodu v tajné porodnici v dnešní Dykově ulici v Praze.) Dostal jsem dobrý oběd, protože paní Pavla pekla a vařila jak o narozeninách - do Lidic se sjela i rodina z Velké Británie. (Novozélanďani letos zůstali doma.) Bohužel už mezi nimi nemohla být „teta Win“. Anglická manželka Pepiho, toho pilota. Tak tu byl aspoň jeho syn Pepi, stoprocentní Angličan, který ale umí říci česyk „Ahoj!“ A tak jsme se i pozdravili. Jeho matka, Winifred, je ta paní Horáková, co před týdnem zemřela ve svých 101 letech. Dožila se ještě slavnostního předání diplomu, který všem stoletým věnuje panovník. Ale hněvala se na královnu Alžbětu, že jí umřela a diplom tak podepsal až ten Karel...

Na návštěvu do rodiny měl přijít i „Eda“, a taky přišel. I s manželkou a dvěma pražskými krysaříky. Ukazálo se, že onen „Eda“ je ředitelem Památníku Lidice. Referoval jsem mu o těch protiizraelských aktivistech. Věděl o nich. Už jednou jim policajti zakázali palestinskou vlajku. Jenže při dešti roztáhla jedna ta dáma deštník, ozdobený motivem arabského šátku a ta vlajka tam byla taky. No jo, jen se na ten deštník podívejte!
Za své úspěchy pan ředitel považuje například zboření dvou baráčků na druhé straně silnice, na té straně, jak je hřbitov. Je to nejjižnější místo pozemku Památníku, ale pořád to Památníku patří. A ty baráčky, kůlny, skladiště, myslivecká zasedačka... tam byly postaveny bez povolení. Jenže pořád s nimi „nešlo nic dělat“. Až teď to najednou „šlo“.
Když už mi „Eda“ nemohl utýct, zeptal jsem se ho, jak to pokračuje s památníkem letců. Jo, jo, už se připravuje architektonická studie, a musí se sehnat peníze, ale ještě předtím je dost práce - například s rekonstrukcí dětského památníku sochařky Marie Uchytilové a jejího manžela Jiřího Václava Hampla. No dobře, mám vás v hledáčku, pane řediteli, Lidice sleduju a poslední dobou jsem spokojen. Avšak sledovat nepřestávám! Základní kámen byl doslova „položen“ v roce 2015, první slib, že bude realizován celý památník padl už před dvěma lety. Letí to - abychom se dožili!
Pěkně jsem si s Toníkem pokecal, telefonem to nejde, špatně slyší. Odcházel jsem až k osmé hodině večerní. Lidice už opustily hordy návštěvníků, ze zamračené oblohy se rozsvítilo slunce, které rozzářilo květy v Růžové zahradě. Šel jsem zpátky k autu, které jsem zaparkoval u hřbitova. Znova tou ztichlou loukou. Kolem hrobu s křížem, ozdobeným trnovou korunou, kolem sklepení Horákova statku, kolem památné hrušně, jediného ovocného stromu, který zbyl po starých Lidicích. Toník ji svého času zachránil před pokácením za Červenclova panování, kdy měla být pokácena jako „náletová dřevina“. Snad i díky tomu, že byla zachráněna, přispělo k tomu že i všechny náletové olše u potoka i náletová třešeň poblíž nenáletové hrušně byly zachovány.

Lidice žijí. I díky lidem, jako je Toník a Eda.
Psáno v Praze v úterý 18. června 2024 na hrázi Stodůleckého rybníka
Některé starší Šamanovy články o Lidicích:Červen 2007: Kámen, hrušeň a hrobKvěten 2008: Kvete hruška v širé pláni
Červen 2010: Jsme tu doma
Červen 2010: Vzácní a nevzácní hosté
Červen 2010: Vy, co jste tady doma
Květen 2011: Pramen pod hrušníKvěten 2012: RozezleníŘíjen 2015: Těm, kteří slíbili přísahu republice Červen 2016: Dobrý a klidný život...Červen 2022: Za svůj domov, za své přátele, za svou vlast