Někdy jsem si z chaty na pár hodin zmizel sám třeba cestou holubů, ale na Kristiánov jsme se z Nové Louky, kde nám bylo opět přebývati na Šámalově chatě , vydali se ženou společně. Cestou jsme se zastavili u Blatného potůčku mezi blaty, kde jsem již tradičně začal obšťastňovat siveny drobky chleba. Ale letos bylo něco jinak. Nikdo se po drobtech nehnal. To ještě vloni, sotva se jediná krupička ocitla na plynoucí hladině, okamžitě po ní vystartoval některý z tmavých štíhlých stínků a na pozdrav zasvítil oranžovým okrajem ploutvičky.
Zatrnulo mi. Že by nastal další čas umírání horských ryb a potom i hor? Podíval jsem se pod hladinu a uviděl je - hejno drobných rybek, které ale tentokrát nečíhaly v proudu, ale schovány u břehu v protiproudu. Avšak oranžový okraj ploutví jsem nezahlédl. Ale proč nejdou po těch drobcích? Až po chvíli, se jeden z nich osmělil a sebral od huby utržený oždibek výborného chleba, který pan Polák na Šámalce každodenně peče - ale ze dna! Nějací moooc opatrní siveni to byli.
A pak jsme šli na Kristiánov cestou, kterou zná jen pár lidí na světě - naše rodinka a pak už jenom Liberečáci a Jablonečáci. Sedli jsme si u lesního hřbitůvku dávných sklářů, svačili a pozorovali ruch. Lesní silnicí nejdříve projelo auto Českého hydrometeorologického ústavu. Pak hejno cyklistů. Potom přišel pán s kolečkem na holi. Za ním šel pán se zápisníkem v ruce. A za nimi jela paní v autě, která je pak fotografovala. Nejspíše zeměměřiči. Ale když máme ty drůžice a džípíesky? No, ten pán s měřicím kolečkem krom jiného venčil psa na vodítku...
Pak ještě přijel van s hordou americky mluvících výletníků, kteří se vyhrnuli mrknout se do Liščí (Fuchsovy...) boudy, kde je sklářské muzeum. Jedna paní z této skupinky se pak šla podívat na hřbitůvek, i nedalo mi, zvědavému, optati se, jakéže má univerzita Karlova zámysle s Jizerkami? Sympatická paní, které jsem se nezeptal na jméno, mi (česky) vysvětlila, že jejich obnovu. Právě s tou bandou Amerikánů a Anglánů i jiných cizozemců mají na svědomí návrat ryb do místních vod! I poděkoval jsem jí jménem svým, naší rodiny a určitě i vás, mí věrní i náhodní čtenářové. Za odměnu se mi dostalo krátké přednášky. Takže, Univerzita Karlova se rovněž těší z toho, že v Jizerkách opět věčně hučí lesy. Skončili jsme se sírovými sloučeninami, které ale jsou v přírodě poměrně snadno odbouratelné. Ale prý nás nejspíš čeká ještě jedna vlna vymírání lesů - až se projeví dlouhodobý vliv dusitanů a dusičnanů. Ale já teď věřím, že i ta se přežene.
A o rybách jsem se rovněž dověděl cosi zajímavého. Obrodníci krajiny nejdříve vysadili otrlejší americké siveny, ale nyní již proti proudu začínají z nížin postupovat naši staří domácí pstruhové. V Liberci a Jablonci se v Nise už pstruzi prohánějí zcela normálně (zhruba 150 let po tom, co ji začal znečišťovat textilní průmysl). Dostali se i do hor, kde vytlačují siveny. "Ale tady v téhle výšce jsou jistě ještě siveni. Pstruží jikry mají na místní drsné písčité lavice příliš slabé obaly," pravila paní zachranitelka. A pak s ostatními výzkumníky odjela zkoumat a zachraňoavt Jizerky někam jinam.
Na zpáteční cestě jsem se pak podíval na ty drobné stíny v Blatném potoce důkladněji. Tak tedy, nejsou černé, avšak spíše stříbřitě šedé. Mají na hřbetě charakteristické skvrnky a na ploutvích není ani náznak oranžové. A dávají si bacha na drobečky na hladině! Pstruzi. Paní doktorko, v Blatném potoce ve výši 750 metrů nad mořem jsou už letos pstruzi!
No jo, ale kam se poděli loňští siveni? Možná se ještě skrývají v hlubinách Blatného rybníka, protože když tam jsme později házeli drobečky kachničkám s jejich drobotinou, tak jim je kradly nějaké velké mrštné stíny z pod hladiny. A nebylo jim vidět na ploutve.
Prožito v Jizerkách 3. července 2007, zapsáno v Praze dne 7. srpna 2007
Z letošní jizerskohorské dovolené viz i Cestou holubů
Z předloňské pak Věčně šumějí lesíky