Neviditelný pes

ŠAMANOVO DOUPĚ: Černé peříčko zářivé Zlaté labutě

20.3.2024

Televize Nova mě zlákala ke sledování svého nádherně vypraveného seriálu. Je několik důvodů, proč jsem ho tak rád sledoval a jen málo, proč ho sleduji s výhradami. A je jeden důvod, proč o tom píšu právě dnes, tedy 19. března 2024. A to, že předobraz obchodního domu Zlatá labuť, totiž Bílá labuť, byla právě před 85 lety otevřena pro nadšenou platící veřejnost.

Nejdříve ty klady: Herci v seriálu skutečně hrají. A to i tváří nebo řečí těla. Je jim rozumět.
Nádhernou příležitost dostali i herci starší generace, například Petr Kostka (85) a Daniela Kolářová (77), a skvěle ji využili. Rovněž skvělá je Regina Rázlová (76, pardon, dámy), na níž jinak režiséři po její životní vězeňské epizodě zanevřeli (čest výjimkám).
Zejména dámy dobře nosí dobové kostýmy. Obdivuji ty kalhotové, které s velkou samozřejmostí a nonšalancí nosí Kristýna Ryška. Rovněž pánové se evidentně dobře cítí v oblecích, až člověk pochopí, že i doma mohou být pohodlnější než dnešní tepláky...

Dalším kladem je výtvarný styl, který evokuje moderní krásu předválečného Československa. Vybavení interiérů obchoďáku, reálně tedy rozsáhlého studia, mne vždy pohladí po duši. Vždycky když vidím obraz Josefa Čapka v pracovně pana ředitele Petra Kučery (hraje ho Adam Vacula), tak zjihnu. A ty nádherné tapety. A nenápadné kancelářské vybavení. (Jednu takovou stolní lampu mám i doma u televize, tak je mohu srovnávat.)

Navození dobové atmosféry je věrohodné, ať už se týká narážek na tehdejší filmy, anebo nově nazpívané staré hity - bez zašumění 85 let starého originálu.

Velmi si lebedím, jak prodavači dodržují prvorepublikový slogan, který zavedla firma Baťa „náš zákazník, náš pán“.

Oceňuji, že autoři seriálu nedělají z českých diváků blbce, a nevysvětlují jim základní historická data. Češi vědí, co znamenal 15. březen 1939 a co se stalo 1. září stejného roku. Oceňuji i to, že naopak přibližují pozapomenutá fakta o českém občanském postoji, který se projevil třeba při fotbalovém zápase s Německem nebo účastí na manifestační pouti na Říp, která proběhla v neděli 30. dubna 1939.

Lesbickou lásku a problémy žen jsem nejprve bral jako úlitbu současnému trendu, kdy bez lesby nebo gaye nemůže být natočen žádný film, který by třeba chtěl získat Oskara. Ale připomenutí toho, jak krutý byl osud homosexuálů, jejichž orientace byla trestná, a dala se prý léčit, nakonec beru jako potřebnou osvětu. Stejně tak jako osvětu beru popisování jinak známého židovského příběhu, který ale v drobných jednotlivých zákazech, které přicházely téměř denně nebo týdně, tedy to neustálé utahování šroubu tak známý dnes nebývá.

A teď několik pírek šedivých. Myslím si, že současný divák nedokáže rozlišit mezi různými bezpečnostními orgány okupačních jednotek. Já jsem tedy poznal, kdo v seriálových obrazech velí gestapu, a kdo SS. Ne všichni to však dovedou rozlišit, a tak sexuálně dychtivý velitel pražské SS plukovník Gruber (Jaroslav Plesl) bývá recenzích označován jako gestapák. Díky Pleslovi je nám představena i nepředstavitelná romantická tvář esesáků! Zlý, zavile a urputně zlý gestapák Viktor Hess (Jiří Hána) působí věrohodně, když surově zatýká s pomocí jiného gestapáka. Pokud si však přivede na pomoc vojáky Wehrmachtu, působí nepatřičně. Je ahistorické předvádět, jak se vojáci Wehrmachtu na příkaz gestapáka chystají popravit v podstatě „na ulici“ nějaké podezřelé Čechy. To se na jaře roku 1939 nedělo. Gestapáci zatkli, vyslýchali, mučili a pak ty, kteří to přežili předhodili německému soudu. Odbojář prožil ve vězení i několik let, než ho říšský soud odsoudil k smrti. A někdy na začátku okupace i mimořádně propustil na svobodu.

Vždy, když Hess vytáhne pistoli, říkám si: Proč ji vytahuješ, když z ní nikdy nevystřelíš?

Jsem zvědav jak (nebo jestli) se do seriálu promítnou demonstrace na 28. 10. 1939 nebo následné zatýkání českých studentů na 17. listopadu. To už se v ulicích Prahy skutečně střílelo!

Až pozdě jsem pochopil, že se vlastně dívám na romantickou telenovelu, pomalou, rozvláčnou, opakující se a někdy až nudnou. Z toho nelze seriál vinit, jedná se o geneticky danou vlastnost všech telenovel. Z nudy vytrhávají právě ty klady, zlatá labutí pírka, která jsem představil zpočátku. Zlatá labuť byla pouze inspirována tou bílou, kde třeba v pěti osobních výtazích byla vždy přítomna jejich obsluha (zažil jsem sám ještě v šedivých sedmdesátkách). V seriálu také nemůžeme obdivovat první český interiérový eskalátor, vedoucí z přízemí do prvního patra. A podobně byl televizní seriál pouze inspirován počáteční dobou protektorátu.

Konečně se dostávám k tomu zpropadenému černému pírku, který iluzi autentičnosti nenávratně ničí. A to se stává ve chvílích, kdy herci v dialozích používají současné slovní obraty:

„Zastávala jsem pozici,“ To není pro mě priorita,“ „Nebude mě úkolovat,“ „Je to o penězích,“ a tyhle devadesátkové výžblepty vrcholí v pozdravech „Hezký zbytek večera“ nebo zvrhle doslovným překladem z angličtiny „Mějte dobrý den“! Tak ano, dnes se tak mluví, mladším generacím to tedy nejspíš nevadí. Jenže tyhle výrazy se v prvorepublikových a navazujících protektorátních filmech nevyskytují. Nepoužívali je moji prarodiče ani rodiče, neslyšel jsem je ani v sedmdesátkách. To je kaz, který jako prasklý zip otevírá škvíru pro pohled na umělost celého jinak velkolepě vypraveného seriálu. Už se těším, až seriál skončí a já ho už nebudu muset dokoukávat. Doufám že se nastávající nuda nepotáhne až do do Pražského povstání. Jen si tak někdy říkám, který z těch hodných lidiček, v podstatě kolaborantů s nacistickým režimem, by byl po válce postaven před retribuční soud...

Ale vždyť je to jen telenovela! Těším se zase na ty tapety, obrazy a kalhotové kostýmy...

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 19. března 2024



zpět na článek