Bude kandidovat? Nebude kandidovat? Pokud ano, za jakou stranu? Za více stran? Sám za sebe? Sotva se na naší politické scéně znovu objevil Jan Švejnar, vyrojilo se okolo něj mnoho otázek. Jako obvykle jsme ale nedostali žádnou odpověď.
Ještě nedávno to vypadalo, že kandidovat nebude vůbec, má totiž dobře honorované místo na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, ale zčistajasna se vynořil v Praze s tím, že tedy kandidovat bude, když na tom tak trváme. Začátkem března se dostal spolu s Jiřím Dienstbierem do "užšího výběru" našich socialistů a vypadalo to, že si strana bude moci po sérii předvolebních debat vybrat mezi dvěma kandidáty. To by ale nebyl Švejnar, aby tuto středu neoznámil Bohuslavu Sobotkovi, že za jeho stranu kandidovat nebude. Podporovat ho můžou a jejich debat se taky bude účastnit, natolik je benevolentní, že jim to dovolí, ale nechce být s nimi spojován, neboť chce kandidovat jako nezávislý. Podpoře dalších politických stran se také nebude bránit, samozřejmě za předpokladu, že se milostivě uvolí na toho prezidenta vůbec kandidovat.
Zcela správně to v reakci na jeho vyjádření napsal Jiří Dienstbier: "Sebevědomá a hrdá strana může těžko akceptovat přístup: 'Štítím se vás, nechci se o vás umazat, ale dovolím vám, abyste mě podpořili'."
Švejnar si ovšem stále není jist ani tou kandidaturou, musí prý nejdřív počkat na prováděcí zákon o volbě. Zatím jen bude vyjíždět do krajů a měst diskutovat s občany, aby "cítil míru jejich podpory". Jiný kandidát by o podporu potenciálních voličů bojoval, snažil se ji získat, nikoliv tak Švejnar - on bude kandidovat teprve tehdy, až vycítí, že to pro něj dobře dopadne.
Posledně se Švejnar stal kandidátem na prezidenta za Stranu zelených. Když ale Jiří Paroubek zavětřil příležitost mít svého muže na Hradě a nabídl mu zázemí ČSSD, polovinou země zbožňovaný pan kandidát na zelené z fleku zapomněl a byl rázem kandidátem sociálních demokratů. Při svých předvolebních akcích zaujal snad jedině tím, že na žádnou otázku nedal konkrétní odpověď a že i ty nejvágnější formulace ještě uzpůsoboval tomu, co očekával tazatel. Přitom několik otázek by rozhodně zodpovědět měl. Oznámil kupříkladu americkým úřadům, že se hodlá ucházet o místo hlavy cizího státu? A jak to bude s jeho americkým občanstvím? Přece nebudeme mít prezidenta, který složí slib věrnosti naší republice, a přitom bude podepsán i pod přísahou věrnosti americkému státu? Na tyto, ale i na mnoho dalších otázek se velmi pravděpodobně dočkáme v příštích měsících jen obvyklého vykrucování, mlžení a záměrně nejasných odpovědí. V tom je pan Švejnar mistr.
Při pohledu na páně Švejnarovu vyčůranost lze jen konstatovat, že i takový Jan Fischer je proti němu ryzí charakter. Jasně řekl, že kandidovat bude, otevřel svou kancelář, pomalu se rozjíždějící kampaň chce financovat ze svých prostředků a z příspěvků soukromých osob a co víc, má pouze české občanství.
Pan Švejnar prostě zklamat nedokáže. Jako už několikrát, i teď jen potvrdil svou nerozhodnost, přizpůsobivost (někdo by mohl říct bezcharakternost) i docela obyčejnou vypočítavost. Je tedy nejvyšší čas, aby svou (stále ještě nepotvrzenou) kandidaturu pověsil na hřebík a věnoval se aktivitám, jež jsou mu bližší a v nichž od něj nikdo nevyžaduje konkrétní odpovědi, nedejbože činy.