Všichni oslovení koaliční politikové pochopitelně říkají, že na pokus svrhnout vládu ústavní cestou má předseda ČSSD právo, jedním dechem však dodávají, že jde o prázdné gesto. I tentokrát nás každopádně čeká mnohahodinová rozprava, během níž nás socialisté a komunisté neušetří plamenných proslovů na téma hanebnost koaliční vlády a jejích jednotlivých členů, aby nakonec hlasování dopadlo podle očekávání a předseda ODS mohl jen zopakovat svá slova pronesená po červnovém hlasování: „Na to nebylo co říci, bylo to třeba jen vydržet.“
Ani za předpokladu, že se na stranu levicové opozice přidá zřejmě již definitivně zešílevší lidovecký poslanec Ludvík Hovorka se svým – doufejme jen dočasně zešílevším - kolegou Jiřím Carbolem, nedá pan Paroubek potřebnou stojedničkovou většinu dohromady. Nezařazení poslanci Miloš Melčák a Michal Pohanka pod sebou na rozdíl od Hovorky poslaneckou větev nepodříznou a nikoho jiného expremiér v záloze nemá.
Pokud tedy ještě nějaký jiný lidovec nebude předsedovi vlády zazlívat, že umožnil vicepremiérovi odchod na vlastní žádost, a neodsoudí tak svým hlasem vlastní stranu k téměř nevyhnutelné záhubě, lze nadcházející hlasování o důvěře směle nazvat plácnutím do vody. Takové plácnutí by však mohlo koaliční vládu ještě více stmelit a učinit odvážnější, protože nebude tížena závažím v podobě neustále ostřelovaného předsedy KDU-ČSL.
V sérii politických neúspěchů Jiřího Paroubka pak zřejmě přibude další porážka a když k tomu připočteme rodící se skandál okolo financování sdružení jeho bývalé manželky a stále větší ambice Bohuslava Sobotky, Zdeňka Škromacha a Davida Ratha, dalo by se říci, že místo zvuku charakteristického pro plácnutí do vody uslyšíme buchot kladiva zatloukajícího další hřebíček do Paroubkovy politické rakve.