Najednou se ukázalo, jak je Visegrád užitečný. Je to blok zemí, které mají dohromady významnou váhu v evropské osmadvacítce. Visegrádská čtyřka se na vrcholové úrovni sešla a odmítla direktivní přerozdělování migrantů.
Na současné situaci je snad nejnápadnější totální neschopnost unijních orgánů se jakkoli postavit k situaci, která náhle nastala a nedává naději, že skončí. První známka rozhodovací impotence se jasně ukázala už vůči ukrajinské krizi. Unijní orgány k ní významně přispěly, když dávaly prounijně laděným politickým skupinám na Ukrajině nereálné naděje, načež řešení přenechaly Francouzům a Němcům. Pro občany unie se ale mnoho neměnilo, krize byla kdesi na východ od hranic společenství a přímo do evropských záležitostí nezasahovala.
Teď je to jiné. Teď se Evropa stala cílem neozbrojené invaze. Debaty kolem nějakých dublinských dohod jsou směšné: ty byly zamýšleny na řešení individuálních případů žádosti o azyl a není technicky možné je aplikovat na příval bezmála milionu běženců. Dosavadní úřední procedury jsou prostě zastaralé, nefunkční v nové situaci. Bazírování na papírech a registracích a malování fixou na ruku, to vše je k ničemu. Je to osm set tisíc lidí a další statisíce se blíží.
Východiska jsou jasná: Ty lidi, co se na území Evropy dostali a dostanou, je třeba nějak přijmout a umožnit jim život – především je nutné jim umožnit pracovat a zařadit se do normálního životaběhu. Zároveň je ale třeba udělat všechno pro to, aby příval ustal. Ochránit vnější hranice a diplomaticky i vojensky uklidnit situaci v těch zemích, kde se zhroutil státní stroj.
Jsou v Libyi dvě vlády? Tak nedumejte, která je lepší, a jednejte s oběma. Libye není světové dědictví. Vznikla v roce 1934 a může mít různé podoby, jako je měla před tím. Je směšné čekat na Radu bezpečnosti, aby dovolila námořní operace: v moři umírají nevinní lidé a záchrana životů má přednost před protokolem. Udělejte všechno, aby ten příval ustal. Dohodněte se s relevantními stranami v Sýrii. To je primární. Zatímco se toto bude dít, o ty, kteří tu jsou, je nutné se postarat.
Toto není žádný sluníčkářský, politicky korektní blábol. To je realita.
Ti lidé nejsou žádní poserové bruselského typu. Když se o ně nepostaráme, oni si to vynutí.
Závěr úvahy: utopený chlapeček, to je srdcervoucí příběh. Ale bruselská alibistická neschopnost udělat cokoli, co není kontraproduktivní, to je třeštivé šílenství, protože odtud se odvíjejí další hrůzy.