Ve veřejné diskusi nerezonuje jenom jméno Petra Pavla. Často se diskutuje o vystoupeních Karla Řehky, která je na rozdíl od zvoleného prezidenta generálem aktivním a aktuálně stojí v čele generálního štábu naší armády. Podobně jako Petr Pavel je i Karel Řehka realista: je to až kupodivu, že tito dva vojáci, a nejsou jediní vojáci, někoho až šokují civilně věcným pohledem na problémy. Ten by se měl očekávat spíše od politiků, tedy civilistů, zatímco vojáci by měli být výkonnými orgány a do koncepcí by se neměli plést, pokud tyto koncepce přesahují rámec čistě odborný, vojenský.
Pavel někoho šokoval, když naznačil jazykem obdivuhodně diplomatickým, že vize o zhroucení ruské armády a následného rozdrcení Ruska jsou chimérou. Karel Řehka naopak připomíná, že před rokem se změnila situace, že chimérou se stala nedotknutelnost hranic a může nastat situace, kdy budeme muset hájit vlastní území. Potvrzením reality jeho slov jsou i čerstvá prohlášení někdejšího ruského prezidenta Medveděva, že hranice Ruska třeba protáhnout až k Polsku. A což i dovnitř Polska? napadne nás. Vždyť i jeho polovina bývala ruská.
Řehkova slova se nesnadno poslouchají. Je na čase, a naštěstí začínáme být v pozici, kdy náš hlas bude slyšen - místo abychom následovali „doporučení francouzských soudruhů‟, že naším údělem je využít možnosti mlčet. Je naprosto nutné jasně stanovit bezpečnostní koncepci. Článek pět atlantické smlouvy je pěkný odstavec, ale je třeba ho konkretizovat. Je třeba vybudovat věrohodnou odstrašující sílu Evropy, výrazně obranný systém. Dobývání Ruska je iluze, drcení této veleříše je blábol. Bohužel to ale nebylo jasně a přesvědčivě proklamováno, takže vznikl prostor k ruskému narativu o údajné agresivitě NATO: rozumný člověk vidí, jaký je to nesmysl, když se ukázalo, že Evropa žádný útočná potenciál nemá, a i teď na Ukrajinu posílá vojenské vejškrabky desítky let staré.
Čím začít? Na to odpoví odborníci, z laického pohledu je nezbytné budovat systém protivzdušné obrany, cosi jako Iron Dome v kontinentálním měřítku. To je výzva Evropě, výzva Unii. Zanechme snění o evropské armádě, která nikdy vzniknout nemůže, a soustřeďme se na evropskou protivzdušnou obranu, ta vzniknout musí.
No a samozřejmě každý stát musí na sebe vzít podíl obranných povinností – a čím více koordinace bude a unifikace výzbroje, tím bude odstrašující síla přesvědčivější.
Uzavřu poznámkou laika: oddechnu si, až Švédsko odstoupí od gripenů a přejde na F35. Pak začnu věřit v budoucnost evropské obrany. Ne proto, že by gripeny byly špatné, ale jsou jiné.