Sněmovna bezpochyby Klause opět přehlasuje, ovšem teze, které prezident vyslovil, zůstávají. Uvedl osm důvodů, proč zákon vetuje, jeden je tento:
Není obhajitelné, že chce stát touto formou podporovat podnikatele ve filmovém průmyslu a ne například českou hudbu, české výtvarné umění či architekturu, českou literaturu, české divadlo anebo český sport. Není žádný důvod, proč by podnikatelé v kinematografii měli být jako jediní takto privilegováni oproti jiným, srovnatelným oborům.
Pravda je taková, že publikum je v podstatě příznivě nakloněno českým filmům: chce se na ně dívat, chce prožívat české příběhy, chce vidět české herce. Bohužel, český film zabředl do hluboké krize, která není povahy finanční: je diletantský a provinční. Zcela se z něho vytratilo české specifikum přesného a výstižného vidění reality, byť v groteskní nadsázce - touto metodou český film doslova dobýval svět v šedesátých létech. Český film teď sedí ve své kaluži a živí se samochválou a teď ještě bude dojit peníze vyždímané z návštěvníků kin, kteří se na český diletantismus nechtějí dívat.
Nelze tomu zabránit, protože se filmové lobby podařilo parlament zmasírovat a přesvědčit ho, že jde o podporu jakési národní památky. Ve skutečnosti je to podpora národního neumětelství, podpora hanebná a zavrženíhodná.
Klaus samozřejmě nehodnotil kvalitu českého filmu. Soustředil se na ekonomickou stránku věci a tu odhalil jako nestydatou a - dodejme ještě něco, co neřekl - velmi pravděpodobně protiústavní. Zákon o podpoře kinematografie je hanebnost. Že je král nahý, nemusí říkat vždycky dítě, někdy to může udělat i prezident republiky.