Důchody a Cimrmanův efekt

V debatě o důchodové reformě se pravidelně objevuje nápad, že je třeba podpořit masivní migraci. Nově příchozí budou pracovat a tím podpoří systém průběžného financování důchodů. Nápad má háček, zkušenost ukazuje, že migranti z globálního jihu se do práce nehrnou a víc než o práci se zajímají o plody sociálního systému, ale nebuďme detailisty, předpokládejme, že pracovat skutečně budou, jaksi se nám zapojí, jak se kdysi hezky říkalo.

Pak začne systém velmi dobře fungoval, jako už kdysi fungoval bezmotorový důlní výtah. Vynalezl ho Jára Cimrman a zavedl ve svém dole Marcela u městečka Grünbach. Výtah měl dvě klece na společném lanu, jedna dopravovala havíře dolů a druhá nahoru. Dbalo se na to, aby do klece jedoucí dolů nastoupilo o havíře víc než bylo v kleci směřující vzhůru. Výtah se bez motoru obešel, potíž nastala, když se Cimrmanovi začali v dole hromadit havíři.

Zpátky k tématu: za předpokladu, že masy migrantů náhle oživených k pracovitosti dosáhnou penzijního věku a nastane jim nárok na penzi, kdo jim ji bude financovat? Ještě větší masy nových migrantů? Co se stane v poslední fázi, až bude Afrika prázdná a produktivní migranti pracující na penzionované migranty se budou bát budoucnosti, protože už nebude odkud brát?

Jestli si myslíte, že si z toho dělám srandu, myslíte si to správně. On ten Cimrmanův efekt ale platí i v jiných směrech. Reformátoři důchodů spoléhají na vyšší věk odchodu do důchodu. Dospějeme ke kýženému stavu, kdy starci budou financovat důchody ještě větším starcům. Je to kvadratura kruhu, bezbolestné systémové řešení existovat nemůže. Vždy půjde o kompromis mezi nemožným a absolutně nemožným s výsledkem všeobecné nasranosti.

Což ovšem je standardní stav lidstva od počátku věků s výjimkou vzácných okamžiků, kdy došlo ke změně vnímané právem nebo z blbosti jako změna k lepšímu. Čas ale oprávněnou i fiktivní spokojenost rychle vrátí k normálu.