Každý pokus o změnu lidoveckého stylu bývá pravidelně spojen se změnou strategického spojence. V roce 1989 opustili lidovci Národní frontu, nemravný a protidemokratický politický pakt, který spolu se socialisty všech barev zakládali a který o pouhé tři roky později obrátili komunisté a sociální demokraté proti nim. Strategickým partnerem se jim stalo OF a jeho nástupkyně ODS. Po roce 1996 byl Josef Lux jedním z architektů projektu na obnovu na volbách nezávislé vlády „státotvorných stran“, jejíž parodie se nakonec uskutečnila v podobě Špidlovy „proevpropské koalice“. Spojencem se staly kruhy kolem presidenta Václava Havla. „Proevropská“ koalice se rozešla – ČSSD ke komunistům, US-DeU nerozebírejme, lidovci se vydali zpět k ODS.
Problémem Miroslava Kalouska, architekta této změny, se stal jednak volební výsledek, jednak reálné ohrožení lidoveckých pozic ve státních úřadech a institucích díky tomu, že projekt spoluvlády s ODS byl stále problematičtějším. Vůdci lidovců mají jednu nezanedbatelnou výhodu. Jejich voliči je volí, protože se identifikují se stranou jako obhájcem zájmů jejich církve. Detaily běžné politiky je tolik nezajímají. V takových podmínkách se snadno prosazuje názor: „Jedno s kým, hlavně že tady!“ Aby předseda přežil, je jeho první a poslední povinností zajistit příslušné množství prebend a vlivu.
Existuje bonmot, že národ, který se nedokáže poučit z vlastních dějin, je odsouzen prožívat je znovu. Je zřejmé, že totéž platí pro jakékoli společenství, politické strany nevyjímaje. Kdysi jsem vedl několik diskusí s lidovci i sociálními demokraty. Nikdo z nich nebyl ochoten přiznat, že vytvořením politického kartelu Národní fronty nejenom sedli komunistům na lopatu jako Baba Jaga, ale jeden snaživě opatřil k lopatě násadu a druhý rozfajroval pec. Byli pouze oběťmi komunistické zrady a jejich vlastní vina na stejném osudu agrárníků nebo národních demokratů vůbec nepřipadá v úvahu.
Opravdu jsem si myslel, že stupidita definice „proevropské vlády“ nemůže být překonána. Vystoupení Kalouska, který vstup do tiché koalice s komunisty zdůvodňuje potřebou chránit politickou pluralitu v této zemi, již není stupiditou, to je vzorové chucpe. Jakkoli chápu, že tato dohoda může být záchranou pro ohrožené bratry a sestry a pro lidoveckou vrchnost zase záchranou před jejich spravedlivým hněvem, jakkoli chápu, že dnešní komunisté se od gottwaldovců liší tím, že ruské divize stojí na Donu a nikoli na Labi, toto může vyslovit pouze člověk, který na ostudu své vlastní strany pragmaticky zapomněl, a proto se ji znovu chystá její prožít. Zcela v intencích lidoveckého zdůvodňování neutuchající touhy vládnout je, čímže má být ona pluralita zajištěna – Kalousek Paroubkovi kývl na to, co mu Topolánek odepřel. Za to mu Paroubek slíbil, že nebude tlačit na změnu volebního zákona, kterou sám prosazoval jako podmínku dohody s ODS. Vládní angažmá zajistí tolik potřebné setrvání lidoveckých expertů ve funkcích.
Ať se nadále pokusí Topolánek prosadit svoji menšinovou vládu ve sněmovně s úplně jinou dohodnutou většinou, ať na to rezignuje a dovolí Paroubkovi prožít jeho triumf bez dalších obstrukcí, s nejvyšší pravděpodobností nás čekají další roky českého mečiarismu, politiky, která Česko povede spíše na jih nebo východ, než do civilizované Evropy. Pokud se nestane něco neočekávaného, nakonec to bude Jiří Paroubek, kdo volby vyhrál. Nikoli volebním výsledkem vlastní strany, ale tím, že prostě vize užití politické moci u tří stran – socialistů, komunistů a lidovců - je natolik blízká, že umožňuje dohodu, a podpora voličů je natolik silná, že pro tento průnik vizí dává parlamentní většinu. Je pouze na voličích, zda budou příště natolik zapomětliví jako bratr Kalousek.