FEJETON: Jak správně pojmenovat řeku

Možná si někteří vzpomenou na román Vladimíra Neffa Trampoty pana Humbla, v němž hlavní „hrdina“ – pan Humbl – hladce proplouvá od Rakouska až do roku 1960. Vždy v pohodě a hlavně na tom „správném“ místě. Všechny naše velké události v románě začínají tím, že lidé táhnou ulicemi s kýbly barvy, štafllemi a štětkami. To aby mohli barvou zatřít cedule se jmény, včetně  pojmenování ulic a náměstí. 

Je to u nás už taková posedlost, stále něco přejmenovávat. Manželce se dokonce přihodilo, že v průběhu 15 let, aniž by se odstěhovala, změnila adresu třikrát. Její rodiče na stejném místě stihli před tím ještě dva jiné názvy ulice (jeden název před válkou, druhý za války). Není totiž nic snadnějšího než přejmenovávat.

Někdy je s pojmenováváním nových ulic i legrace. Vyprávěla mi o tom paní, účastnice schůze, na které se diskutovalo o jméně pro novou ulici vzniklou díky několika novým rodinným domkům na okraji Ostravy. Přetřásala se jména všech možných velikánů od králů až po novodobé osobnosti, a když to nebralo konce, jeden místní občan to už nevydržel a udělal tomu přítrž návrhem, aby se to jmenovalo třeba „V prdeli“. Opravdu jsem si to nevymyslel,  stalo se to v 90. letech a mám to z hodnověrného zdroje.

Znám pouze dvě ostravské ulice, více by se hodilo říct uličky, které si svůj název drží od 19. století – Pivovarská a Střelniční. Možná tam byly v domech měšťanské pivovary a někde také střelnice, pak ale už nic významného a ty názvy tam (zatím) zůstaly. Náměstí (v dávných dobách nazývané Velké) změnilo název pětkrát. Tyto lapálie s neustálým přejmenováváním tohoto druhu jsou známé všem a každý by jistě mohl uvést podobné případy.

Také se přejmenovávaly hory, ale nikdy se nedávala nová jména řekám. Tak daleko to u nás nedošlo. Řeky byly tabu. Donedávna jsem si to alespoň myslel. Z omylu mne ale vyvedl jeden čtenář, který si v mém textu všiml, že pro řeku, která v Ostravě ústí do Odry, jednou používám název Opavice a podruhé Opava. Byl přesvědčen, že ten správný název je Opava, jak to uvádějí mapy. Je tomu skutečně tak, mapy znají jen Opavu, která je levým přítokem Odry. Opavice je na mapách jinde a do Odry se nevlévá. Tak jednoduché to ale zase není. Kdysi se do Odry vlévala Opavice.   

O té změně názvu jsem měl sice jakési slabé povědomí, ale nějak jsem to zcela nepřijal a byl jsem – aniž jsem si to uvědomoval – důsledně nedůsledný. Jednou jsem napsal Opavice, jindy Opava. Nemohu si pomoci, ale ta řeka změnila své jméno a já si to naplno uvědomil až nyní. Mea culpa. A o tom bych chtěl něco říct.

Náš dům, kde jsem se narodil a prožil čtvrt století, byl od soutoku Opavy s Odrou vzdálen jeden a půl kilometru. K Opavě, kde jsem se chodili celé léto koupat, to nebylo víc než jeden kilometr. Za těchto okolností vypadá krajně trapně, když člověk zapomene název řeky.

Nepropadl jsem žádnému zoufalství, že by to mohl být příznak počínající sklerózy. Stál jsem si pevně na tom, že jsme té řece všichni říkali Opavice. Nejdříve mi to potvrdila manželka. Oba jsme tamní rodáci. Opavicí nazývala řeku ona, její rodiče i prarodiče.

Abych vyloučil možnost, že oba společně sdílíme blud, obvolal jsem několik přátel z dětství. Pro všechny tam jednou pro vždy tekla a stále teče Opavice.

Ponořil jsme se do knih a map a tam všude zase sama Opava. Teprve v knize z roku 1966 jsem zajásal nad tím, co tam psal archeolog Bohuslav Klíma. Podle něj to je Opavice a i na mapce, kterou tam měl, je řeka vlévající se do Odry označena názvem Opavice. Bylo jasné, že jsme nežili v bludech, když jsme v té době používali stejný název.

A pak všude už jen ta stará dobrá Opavice. Svůj výzkum jsem skončil u knížky Čechové v pruském Slezsku. Starší publikaci k tomu nemám. Vyšla v roce 1899 v Praze a její autor Jan Vyhlídal začíná slovy: „Pruské Opavsko rozkládá se na levém břehu Opavice, prostora toho kraje čítá 8 rakouských mil délky, a to od severozápadního břehu Odry nedaleko města Bohumína…“.

V tom „pruském Slezsku“, kdysi se tomu říkalo „na modré“, dnes někdy „na Prajzské“, mám vzdálenou pratetu. Narodila se tam a vloni  měla 90 let. Že by se ta řeka, která teče nedaleko jejího domu, jmenovala jinak než Opavice, jí není nic známo. Opavice to byla před válkou, za války Oppa a pak už znovu Opavice.

Došlo k tichému přejmenování. Název na mapách se změnil z Opavice na Opavu. Opavice je dnes řeka, která pramení v Jeseníkách na Hornických skalách nedaleko Zlatých hor, od Města Albrechtic do Krnova tvoří státní hranici s Polskem. Od soutoku s Opavou teče od Krnova dál k Opavě a až do Ostravy řeka pojmenovaná Opava.

Zřejmě k tomu došlo tak, že Opava, která vzniká ve Vrbnu pod Pradědem soutokem Černé, Střední a Bílé Opavy, dala jako mohutnější tok jméno řece pokračující od Krnova k Odře. Je to stejné, jako by Labe po soutoku s Vltavou přestalo existovat a dál až do Severního moře tekla Vltava.

Soutok Odry a Opavice (Oppawitz) na Nigrinově mapě z roku 1724. Napravo pod...

Na mapě z 19. století je v Krnově soutok řek Oppa (přitékající od Vrbna pod Pradědem) a Gold Oppa (tekoucí od Zlatých hor), tedy Opavice a Zlaté Opavice. Na Nigrinově mapě z roku 1724, vyhotovené 18 let před pruskou anexí Hlučínska, se do Odry vlévá řeka Oppawitz.

Vykládal jsem o svém „pátrání“ známému. Docela ho to zaujalo a tak se to pokusil rozvést. Má smysl pro humor a nadsázku. Prý to je ideální téma pro vědecký výzkum. Dnes je velký tlak, aby se publikovalo za každou cenu. Publish or perish, platí v drsném boji o granty. 

Výsledkem jsou často nesmyslné výzkumy a vědecké publikace o naprostých banalitách. Dokonce si někdo udělal pořádnou legraci, když dokázal vytvořit program, který vyráběl „vědecké“ články a ty procházely recenzemi. „Problém“ Opava – Opavice má potenciál být materiálem na doktorskou práci, ne-li větší. Docela nás ta představa, že by to někdo mohl vzít vážně, pobavila.

A jak se k tomu postavím já? Asi zůstanu „důsledně nedůsledný“. Při psaní to bude Opava, ale v hovoru budu mluvit jedině o Opavici.