Neviditelný Pes

ROZHOVOR: Račte nám s vašimi ramadány vlézt na záda

11.6.2018

Incident, při němž v registračním centru pro uprchlíky v Ellwagenu na jihozápadě Německa musely policejní hlídky v obklíčení téměř dvou stovek uprchlíků vydat klíče od pout muže z Toga určeného k deportaci, který pak uprchl, označil spolkový ministr vnitra Horst Seehofer z bavorské CSU za „políček do tváře všem občanům dodržujícím zákon“. Jak na to celé reaguje veřejnost a podnikají německé orgány nějaké kroky k tomu, aby k těmto „fackám“ už nedocházelo?

K randálům v Ellwangenu jsem napsal svůj komentář do Neviditelného psa, takže jen krátce: vyvinul se nám tady v Německu jakýsi rasismus naruby. Postavit se mu na odpor vyžaduje už trochu kuráže, čehož není schopen každý, policejní orgány v to čítaje. Kdyby někde dělali kravály výtržníci světlé pleti, přijelo by pár policejních aut, zapleskaly by pendreky a bylo by po aféře. V Ellwangenu šlo ovšem o výtržníky z Toga – ironií dějin někdejší německé kolonie – a tudíž pleti černé; a nějaký ostřejší zákrok by bezpochyby vyvolal spoustu řečí o rasismu, xonofobii, diskriminaci nebo co se tak ještě příhodného nachází v politicko-korektním slovníku.

Policejní orgány by musely vysvětlovat, ospravedlňovat se, proč hned pendreky, proč policajti nezkusili vyřešit tu patálii po dobrém, domluvami a přímluvami... Tu obtíž si policie ušetří, nechá-li výtržníky řádit podle libosti. Nicméně výrok páně Seehoferův potvrzuje staré pravidlo: pod koberec zametený problém se vynoří na druhé straně v podobě občanské nevole. Kteroužto také nelze bohorovně přehlížet, jelikož by to pak občanstvo spočítalo pánům politikům ve volbách. Víceméně už spočítává.

Seehoferův spolustraník Alexander Dobrindt hovořil v té souvislosti o „antivyhošťovacím byznysu“. Změnilo se něco od chvíle, kdy Rainer Wendt, šéf německých policejních odborů a autor knihy Německo v ohrožení, varoval v roce 2016 před tím, že politici před znepokojivou situací zabraňující deportacím přivírají oči?

Změnilo se, nebo spíš se povlovně mění. Ledaže bych nemluvil o antivyhošťovacím byznysu; ony všelijaké ty výbory pro ochranu utečenců před zlým zákonem provozují své mesiášství bezplatně, takže jakýpak byznys. Problém je spíš v tom, že azylová řízení probíhají zdlouhavě, vyhošťování odmítnutých žadatelů ještě zdlouhavěji, protesty, odvolání, je-li odvolání zamítnuto, přeformuluje se trochu a podá znovu, když konečně je neúspěšný azylant naložen do letadla a poslán – za peníze daňových poplatníků ovšem – dejme tomu do Kábulu, hned dalším letadlem se zase vrátí, a tak to jde pořád dokola. Nelze vytýkat zájemcům o dobré živobytí, že využívají skulinek v beztak už dost blahovolných zákonech; je věcí zákonodárců, aby takové skulinky utěsnili. Naštěstí je zde pořád ještě občan a volič, jenž nedá rozvinout se naplno sklonu politiků raději s ničím moc nehýbat. Takže situace, jak už naznačeno, se přece jen mění, i když by se mohla měnit rychleji.

Jak je možné, že mohou fungovat takové organizace jako iniciativa Pro Asyl a tzv. rady pro uprchlíky, které udělují pokyny, jak se při odvozu na letiště zpěčovat policii, a především zveřejňují data připravovaných deportací? Tohle není v Německu protiprávní?

Nutno vzít v úvahu, že z Německa stále ještě nevymizel pocit zahanbení za zločiny nacismu; a co by jinde bylo se vší rozhodností odmítnuto, v Německu vždy najde své dobrovolné advokáty. Kdyby německé úřady vydaly nařízení k odchytu toulavých koček, ihned se vytvoří iniciativa – nezisková ovšem, to jinak nejde – Svobodu kočkám; a kdyby odchyt koček byl stanoven zákonem, s o to větším potěšením se věční spasitelé lidstva postaví proti zákonu dobře vědouce, že víc než nějaké ty ty ty jim nehrozí.

Kupříkladu rada pro uprchlíky z Dolního Saska, v jehož hlavním městě Hannoveru žijete, o sobě uvádí, že „nesouhlasí s diskriminací běženců a chtějí proti ní něco společně podniknout“. Její weby kromě spojení na právníky a poradny nabízejí doporučení, jak justicí nařízené nucené převozy zmařit. Promítají se důsledky takového počínání do života lidí v Hannoveru?

Otázkou jest, co v tom případě znamená slovo „rada“, kdo ji ustanovil a v jakém zájmu. Hádal bych na nějaký nadšenecký spolek bez návaznosti na politické struktury, ale jist si tím nejsem. V každém případě reprezentuje hlučnou sice, ale hluboce menšinovou výseč společnosti; a jelikož demokracie zatím přece jen ještě nebyla zrušena, víc než trochu toho křiku bych od ní neočekával.

Přesto Dolní Sasko je prý slabá káva proti bavorské radě pro uprchlíky, která se svým „infobusem“ objíždí ubytovny žadatelů o azyl, na webech zveřejňuje data a místa deportací, aby se neúspěšní či nebezpeční uchazeči o azyl mohli ztratit. Proč právě Bavorsko, když tamní vládnoucí CSU se jeví na rozdíl od sesterské CDU jako protiimigrační?

Také mi to jaksi jde proti vší dosavadní zkušenosti; jsouť Bavoráci ve srovnání s Dolními Sasíky lid katolický, konzervativní, novot se nechytající. Ale možná právě proto: ve společnosti nábožensky i názorově vlažnější – znám své Hannoveráky – se blahý pocit Jediného Spravedlivého tak nerozvine, to v obklopení skeptiky mnohem spíš. Žádný misionář přece nepůjde hlásat slovo Páně mezi křesťany, leda by byl blázen.

Hlavní migrační vlna se na Německo valila před téměř třemi roky, tehdy se pro ně budovaly různé tábory a uprchlická střediska. Jak to s nimi vypadá teď, vylidňují se a jejich osazenstvo se začleňuje nějak do místní společnosti?

O tom začleňování si dovolím myslet si své, i kdyby vůle byla, jako že spíš nebývá. Sám jsa někdejší uprchlík bych se vyjádřil takto: čím větší rozdíl mezi kulturou a obyčeji země původu a země hostitelské, tím problematičtější začleňování. Nejobtížnější pak, ne-li zcela nemožné, je-li uprchlík prosycen vírou ve vlastní nadřazenost, v jedinou, samým Alláhem danou a nezpochybnitelnou pravdu islámu. Ale i bez islámu: v první generaci bych integraci ve většinové – zatím ještě – společnosti velkou naději nedával. Druhá generace, jak vše naznačuje, mívá spíš sklon k radikalizaci; snad teprve v dalších generacích se ten protiklad alespoň zploští. Vymizí-li kdy zcela... No, počkejme si dvě století, nebo pro jistotu tři.

Tím, jak v Německu přibývá lidí vyznávajících islám, dochází k nevyhnutelným střetům kultur. Objevily se informace o požadavcích rodičů dětí, které dodržují muslimský postní měsíc ramadán. Vzhledem k tomu, že takoví žáci dbají pokynů přes den nejíst a nepít, měly by se ve školách kvůli nim pozastavit zkoušky, výlety a exkurze. Jak frekventované téma v německé společnosti to je a jaké názory na ně se objevují?

Školské úřady reagují na popsaný stav jako obvykle se zpožděním a rozpačitě. Reakcí rodičů je co možná nepřihlašovat své děti do škol, kde podíl žactva vychovaného v ortodoxním islámu se všemi jeho příkazy a zákazy tvoří víc než zanedbatelnou menšinu. Neboli zase: kde působí tlak, vytvoří se protitlak, i kdyby slavné úřady vyhláškami a nařízeními kolem sebe jen tak metaly.

Ten problém se ale netýká jenom škol. Poslanec Alternativy pro Německo Martin Sichert vyzval zákonodárce, aby zakázali muslimským lékařům, zdravotním sestrám, pilotům či řidičům autobusů a strojvůdcům vykonávat během ramadánu své povolání. Zaměstnavatelé by podle něj měli mít právo muslimům, kteří se postí, nařídit dovolenou, protože je jejich výkonnost omezená třeba i proto, že jsou dehydrovaní, případně nekoncentrovaní. Jaké na to byly reakce a zazněly odborné hlasy třeba i od lékařů, že může jít u některých profesí o riziko?

To, řekl bych při vší sympatii k panu poslanci Sichertovi, stěží projde. Spíš zapůsobí přirozený zájem zaměstnavatelů ve svém podniku zaměstnance s takovými požadavky prostě nemít, konec a basta. Ne ovšem že by řekli: „Milej pane, račte nám s vašimi ramadány a jinými extrabuřty vlézt na záda“, ó, to nikoliv. Spíš krčení rameny, to víte, my bychom rádi, ale…

Rozhovor jsme začali tím, jak německá policie musela ustoupit přesile uprchlíků a propustit jednoho z nich, který měl nařízenou deportaci. V kontrastu s tím zmíním útok ve vlaku v severoněmeckém Flensburgu, který se odehrál 30. května, při němž policistka zastřelila čtyřiadvacetiletého Eritrejce útočícího nožem. Jak tento způsob zneškodnění migranta, který přišel do země právě s tou vlnou v roce 2015, přijala německá veřejnost a jak se za ty tři roky změnil její postoj k nově příchozím?

Úplně pozorně jsem ohlasy na ten případ nesledoval, nedomnívám se ale, že by německá veřejnost přijala zásah oné policistky jinak než s plným souhlasem; nenechá přece běhat blázna s nožem v ruce po vlaku a povraždit bůhvíkolik lidí. Tak daleko ještě nejsme dokonce ani v Německu. Postoj k nově příchozím se mění směrem k většímu odstupu a ostražitosti, také však k uznání pro ty, kdo dokázali překonat kulturně-civilizační bariéru a zařadit se do běžného civilního života, vydělávajíce si na chléb svůj vezdejší sami a nevisíce na kapačce sociálních programů. Jsou to, jak tak pozoruji, vesměs černoši, což možná není bez významu. Lidé černé Afriky přijali z velké části působením misionářů víru Kristovu – mnohdy opravdovější, než jakou se vyznačuje původní německé obyvatelstvo – i nečiní jim takových potíží vplynutí do evropské společnosti. Rád bych věděl... Je to taky rasismus, co jsem právě řekl?

Ptal se Jiří Hroník, PL, 7.6.2018



zpět na článek