Neviditelný Pes

NĚMECKO: Zamyšlení nad jedněmi volbami

30.9.2017

Zařekl jsem se svého času, že už nebudu psát komentáře k žádným volbám. Pokaždé se zdá, že s těmihle už sakra a doopravdicky nadchází změna k čemusi konečně už rozumnějšímu nebo aspoň poučenějšímu, ale ono pak následuje k únavě pořád stejné politické divadélko jako před nimi, kam až paměť sahá. Nastaly však okolnosti, pro něž jsem se rozhodl své předsevzetí porušit. Vývoj se rozběhl směrem, na jaký by ještě před málo lety nikdo zlámaný padesátník nevsadil; politická témata donedávna pokládaná za podstatná vzruší už jen málokoho, namísto nich se dostala do popředí veřejného zájmu jiná, vzrušující možná až nadmíru. Také volby do německého Bundestagu 24. září se konaly v jiné, vzrušenější atmosféře než všechny předešlé a jejich výsledek může být zajímavý i pro českého čtenáře, třebaže se ho přímo netýká. Nepřímo… to už může být jiné.

Jak už vždycky, předcházely jim debaty v novinách a v televizi plné dohadů, která partaj to tak nejspíš vyhraje a která odejde z volebního klání s dlouhým nosem, kdo s kým upeče koalici a takových věcí více, i provedl jsem svůj soukromý odhad. Vyšel mi takto: CDU paní kancléřky Merkelové se udrží na prvním místě, avšak ve stavu dosti oškubaném. Což se i stalo: přivedla to milá CDU pod patronací zmíněné dámy k nejmizernějšímu výsledku od roku 1949, k ztrátě 8,20 % hlasů a 55 židlí v Bundestagu. Přibližně v souladu s mým odhadem vylítla z volebního kurníku značně oškubaná i slepice sociálně demokratická (SPD), pozbyvší 4,80 % hlasů a 40 mandátů parlamentních. Naopak jsem ťal vedle v případě strany Zelených: zavěštil jsem jí pád na pětiprocentní hranici a možná i pod ni, avšak ejhle: polepšili si zelení bratří o půl procenta a čtyři parlamentní židličky. Nejvíc si však polepšili Svobodní demokraté (FDP), kteřížto se v minulých volbách do parlamentu vůbec nedostali; nyní do něj však vpluli s více než dvojnásobným počtem hlasů - 9,90 % - a 80 mandáty.Z čeho ten zázrak… přeskočili k zmíněné straně mnozí z těch, jimž se také zajídaly móresy kancléřčiny, jejich znechucení však nesahalo tak daleko, aby udělili své hlasy proskribované straně AfD, jak o ní bude za chvíli řeč. Partaj vyznavačů přivyžehleného – ale ne moc – komunismu Die Linke zůstala dle očekávání zhruba na svých devíti procentech. Pro obveselení si ještě uveďme výsledky obou starodávně bolševických partají, Německé komunistické strany (DKP) a ještě zarytěji bolševické Marx-leninské strany (MLPD). Získalať prvně jmenovaná 0,03 % a druhá celých 0,06 % hlasů, i zdá se, že proletářská revoluce Německu prozatím nehrozí. Ostatně jakápak proletářská revoluce; voliči zmíněných partají nejsou mužové tvrdých dělnických dlaní a ženy, jaké se za oněch časů zobrazovaly na prvomájových plakátech, nýbrž pobláznění studentíci a jiné měkkoručky, živé potvrzení toho, že dar inteligence není totéž co dar rozumu.

Co by se pečení koalic týkalo, jsem opravdu, ale opravdu zvědav. Sociální demokraté, zkrušeni volební bžundou, oznámili odchod do opozice; zbývá tedy jen kombinace CDU – Zelení – FDP. Přičemž by se FDP musela zbláznit, aby lezla to takového chomoutu; lze předpokládat, že jejích bezmála deset procent by se rázem smrsklo na obvyklých pět i méně. I měla by na příští volební období po ptákách, pakli ne na mnohá další. Ale kdoví, třeba se takto nesourodě ulepená koalice opravdu stane skutkem; nevyzpytatelná jest mysl politiků. Vydrží-li… ale kdepak do příštích voleb. Stačilo by do Silvestra, aby si její přední činitelé mohli zažádat ve Vatikánu o potvrzení zázraku.

Ale to všechno by ještě nepřekračovalo meze obvyklého hejbání partajních škatulat, kdyby do přiospalé politické krajiny nevtrhl čerstvější vítr v podobě strany AfD (Alternative für Deutschland – překladu, tuším, netřeba). Ve volbách r. 2013 se nedostala přes ominózní pětiprocentní hranici, a tudíž ani do Bundestagu, nyní však do něj nakráčela s bezmála trojnásobným počtem hlasů (13,2 %) a 87 mandáty. Inu, nezdál se být před čtyřmi lety uprchlický problém ještě tak naléhavý, aby si německý volič musel kvůli němu dávat nohu za krk; nadešel však osudný den 4. září 2015, kdy paní kancléřka v nevysvětlitelném hnutí mysli otevřela hranice milionovému přívalu utečenců, a problém zaktuálněl nad všechno pomyšlení. Všechna osvědčená volební témata ustoupila do pozadí a mysli lidu ovládlo jediné – jak teď naložit s tím, co nám v záchvatu velkomyslnosti nadrobila paní Angela. Malér historického rozsahu, po němž už nic nebude, jak bývalo, rozpoznal v davech obtížně integrovatelných až i jakoukoli integraci odmítajících běženců dohromady každý, snad dokonce i političtí vůdcové. Stejně tak rozpoznal v pronikání islámu nedobrou setbu budoucích sklizní také snad každý, i když zcela jist si nejsem; veliká je napodobivost nedozrálých hlaviček i touha zaskvít se něčím neobvyklým. Přesto se převážná část politických profesionálů rozhodla dělat, jako že se nic neděje, nebo aspoň nic znepokojivého. Strana AfD jediná se odvážila na malér a jeho pravděpodobné důsledky poukázat, čímž si vysloužila smršť hněvivých nařčení, populismem počímaje a fašistickými tendencemi ani nekonče. To není jen tak; něčím musela šéfy tradičních partají mimořádně vyvést z míry.

Nu, není obtížno uhodnout čím: těžce narušila jejich navyklý klídek. Od samých počátků někdy v poválečných letech partaje nabízely občanstvu pořád a pořád stejné zboží: CDU hájení hodnot křesťanských a konservativních, třebaže je nesnadno určit, co křesťanského či konservativního v sobě pod žezlem paní Angely ještě tají. Strana SPD už od konce století devatenáctého operuje jednostejně s heslem sociální spravedlnosti nepozorujíc, že sociální spravedlnosti bylo mezitím nejen dosaženo, nýbrž v mnoha případech přerostla v sakramentskou nespravedlnost, vyvyšujíc okrajové skupiny obyvatelstva nad občanskou většinu. Svět se po čertech změnil, starost o zachování vlastní civilizace potlačila různice o přidání pár šupů ke mzdě nebo co tak ještě před pár lety partaje horem dolem nabízely, jak se říká po německu, jako to zkyslé pivo, ale k podstatnější změně kurzu je to nepřimělo. Ale chápu, chápu, obtížno je vybočit ze zajetých kolejí. A kdo se toho přece jen odváží, snadno si navlékne psí hlavu populismu, pravicového extremismu, ne-li rovnou nacismu, jak jsem už také četl v souvislosti se stranou AfD. Mohutný je i lidský pud k házeení nepříjemných rozhodnutí za hlavu; sám to znám, také jsem si za dnů své mladosti tak vysloužil pěkných pár malérů. Hozením za hlavu si dušička na chvíli uleví, malér však kyne a bobtná, až propukne v síle, jaká nemusela být, kdyby byl řešen hned v zárodku. Jenže k tomu musí každý dozrát, politických profesionálů nevyjímaje.

Co teď s tím… pozorně sledovat barometr času. Stojí-li ručička na bouři, připravit se na ni, což se může zdát samozřejmé, zjevně se ale nezdá, nebo ne každému. Vůbec je radno se připravit na eventuality spíš horší než lepší, avšak ti, kdož třímají kormidlo moci, řídí státní lodičku sveřepě dál a ještě dál navyklým směrem, bouře nebouře. A upozorní-li je někdo na jejich pošetilost… třeba mu hned nezačnou nadávat fašistů. Jen ho odbudou, ach, ono nebude tak zle. Však ono se všechno nějak urovná. A houby se urovná. Ještě se v dějinách nestalo, aby se neřešený průšvih sám od sebe urovnal, jak v to doufali pánové Chamberlain s Daladierem v roce osmatřicátém a jiní pošetilci před nimi i po nich. Tím spíš se tak nestane nyní, v situaci, kdy jde našemu životnímu způsobu, naší civilizaci o krk jako ještě nikdy od pádu říše římské a snad i před ním. Ještě nikdy se nenamnožilo obyvatelstvo této vesmírné kuličky k povážlivým sedmi a půl miliardám a množí se vesele dál; ještě nikdy nehrozilo, že nad tvořivým duchem Západu převládne v lepším případě mdlý, v horším útočně nesnášenlivý, přitom destruktivní duch jeho konkurentů, netřeba se rozepisovat kterých; ještě nikdy se tak naléhavě nehlásilo vyčerpání všech zdrojů nutných k pokračování existence lidstva, ropou počínaje a ornou půdou nekonče. Ještě nikdy, vše v jedno shrnouce, nestál svět tak blízko kataklysmatu, po němž – kdožví – se počet jeho obyvatel vrátí k několika statisícům rozptýlených dušiček jako naposledy v neolitu, zanechavši za sebou krajinu zpustošenou, dohola vyjedenou a vypasenou, s troskami kdysi pyšných staveb. To není strašení, to je realita. Zkusme si prodloužit exploataci Země o jedno či dvě staletí dopředu a uvidíme, co nám vyjde.

To jsem se ovšem značně odchýlil od výsledků německých voleb, ale jistá spojitost by se po nějakém zamyšlení našla. Ještě nepříliš dávno byl zaklínadlem pokrok, ukazující cestu do skvělé budoucnosti; nyní víme, že jsou i pokroky vedoucí do… stydno pověděti kam. Ještě nepříliš dávno jsme se domnívali, že pomáhajíce chudým tého planety docílíme ne-li blahobytu, aspoň důstojných životních podmínek pro všechny; nyní ač neradi zjišťujeme, že jsme docílili jen katastrofálního přelidnění, schopného vymést z této planety nejen blahobyt, ale i život sám. Ještě nepříliš dávno jsme věřili že není výšin, jichž by lidský duch nedosáhl; nyní – nebo aspoň někteří z nás - začínáme tušit, že existují výšiny mimo dosah lidského ducha, do nichž sáhnuvše neomalenou rukou přivoláme na sebe malér nevídaných rozměrů, tím zhoubnější, oč víc a vymyšlenějších prostředků nám k tomu lidský duch poskytl. I jest radno být opatrni jak s pokrokem, tak s pomáháním a s lidským duchem všeobecně. Snad ještě nebyl překročen práh, za nímž není návratu. Nebyl-li však, daleko k němu není; i zůstávejme skromní ve svých výpočtech. Nechtějme dosáhnout všeho, čeho dosáhnouti lze; pohlédněme i na druhou stranu účtu, nestojí-li na ní psáno rukou ohnivou ne Mene Tekel, ale třeba… Bankrot. Selhání všeho, čemu lidé věřili už dob obrozenských, definitivně a nenapravitelně.

Jak to všechno souvisí s německými volbami, tážete se… nu, takto. Jak už naznačeno, vyvřela na povrch času síla nepočítající jeho běh od voleb k volbám, jak jest obyčejem politiků, ale na generace dopředu. To je dobrý začátek. Takže jen dál po té cestě, a všechno bude… no, ne hned dobré. Stačí když přijatelné, nám i budoucím. Znamenalo by to víc než krátkodechý triumf, po němž následuje neodvratný pád na nos.

Hannover, 28. září 2017



zpět na článek