aneb O jedenáctém září z jiného pohledu
A sákryš. Málem jsem nechal bez povšimutí patnácté výročí jedenáctého září 2001... no, ještě že jsem se včas podíval na kalendář. I vzpomínám si na hroutící se newyorské mrakodrapy, na postavičky z oken se vrhajících zoufalců, vzpomínám si ovšem i na nadšením tančící davy v ulicích palestinských a pákistánských měst a říkám si s odstupem času, jestli ten Usáma bin Ládin nebyl vůl. Kdyby si býval ušetřil svůj útok na symboly nenáviděného křižáctví a raději ve vší tichosti dirigoval migrační proudy, mohl islám zaplavovat jednu západní zemi po druhé, až by v nich převládl a stalo se skutkem, oč se fušersky a bez zvláštního úspěchu pokoušejí mudžahídové Islámského státu: o naplnění slov koránu, súra Pokání. On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi nábožentsvími jinými! Mohlo náboženství pravdivé zřídit svůj chalífát od jednoho pólu zemského k druhému, a nikdo by ani nemukl. Nebo spíš, mukali by všelijací pupulisté a islamofobové, avšak politikové s jejich myšlením od voleb k volbám v souzvuku s intelektuálními nabadateli a ideou nastavování druhé tváře prodchnutými pastýři lidských duší by se už postarali, aby mukání zůstalo mukáním. Jenže Usáma, pitomec jeden, upozornil svým kouskem západní veřejnost na násilnický charakter islámu a tím všechno pokazil.
Přemýšlím, co bych asi tak dělal, být v téhle situaci některou z vůdčích postav saláfistického hnutí s jeho úsilím o podřízení světa nevěřících islámu. Je sice obtížné se vtělit do téhle západnímu člověku nepadnoucí kůže, ale pro zajímavost to zkusím. Válka (al-harb) a dobývání cizích zemí (al-fath) jsou sice v islámu hluboko zakořeněny, ale pro tu chvíli bych je nevytruboval, naopak. Co by mi huba stačila, troubil bych do světa o mírové podstatě islámu, však i toto slovo je přesmyčkou arabského as-salamu = mír. To západní krasoduchové rádi slyší a už sami by se postarali, aby každý, kdo na islámu vidí jeho odvrácenou, násilnickou tvář, byl opatřen jednou z výše dotčených nálepek (populista, xenofob, rasista, islamofob etc.) a vyobcován z kruhu těch, s kterými se mluví. Mezitím, radostně pozdravovány naivními domorodci, by do jejich zemí proudily davy muslimských běženců – jedno pod jakou záminkou, nevěřící zbaští všechno - vytvářeli by komunity, čtvrť za čtvrtí ovládli města nevěřících, s finanční pomocí ropných monarchií zřizovali mešity, v nichž by imámové povolaní z Arabských emirátů nebo z Jemenu kázali - to se ví že ne o míru, ale to je taky jedno, nevěřící beztak arabsky nerozumí, a když sem tam některý i rozumí, nikdo mu neposkytne sluchu. Snad bych takhle i k Nobelově ceně míru přišel, no řekněte, když takový Jásir Arafat, proč ne já... Až by muslimstvo jak infiltrací, tak i svou úžasnou plodivostí získalo nad nevěřícími v jejich vlastních zemích převahu a další pokračování té šaškárny by bylo zbytečné.
Totiž... ono se to všechno děje už teď: káží ušlechtilí duchové o islámu co náboženství míru, a když tomu jisté skutečnosti nenasvědčují, pak tedy, no dobrá, je islám dvojí, jeden mírumilovný, násilí si ošklivící, a druhý výbojný, nenávistný a nesnášenlivý. Ale to, prosím, ani islám není, to je islamismus, jak každý chápe, něco úplně jiného. Jenže chyba, ušlechtilí duchové mohou kázat, co chtějí, ale málokdo jim naslouchá, spíš v čím dál širší veřejnosti bublá vzdor a kdoví k čemu ještě dobublá. Kdyby to takhle mělo jít dál, snad by ani nedošlo k ustavení světového chalífátu; a to všechno ten trouba bin Ládin, že tenkrát tím jeho pitomým bouráním newyorských věžáků probudil nevěřící z blahovolné netečnosti. Jestli je na nebesích nějaká spravedlnost, jistě teď v ráji nelaškuje s dvaasedmdesáti recyklovanými pannami, ale smaží se v plamenech džahíny. Dobře mu tak, hajzlovi!
Hannover, 15. září 2016