Třetí květnový víkend byl bohatý na události jen zdánlivě nesouvisející. Ministr české vlády poprvé s pověřením předsedy vlády navštívil sraz sudetských Němců v Norimberku, na terezínských slavnostech se mluvilo i o uprchlících a píseň o vyhnání Krymských Tatarů vyhrála soutěž Eurovize.
Společné však přece jen něco mají: dokládají, jak moc se lišíme v představách nejen o budoucnosti, ale i o minulosti, a jak málo nám stačí k ostrým odsudkům těch, kteří si myslí něco jiného.
Problém je v tom, že se stále ještě lišíme v tom, co se má a nemá zapomenout. Češi by rádi zapomněli na krutosti poválečného odsunu a odsunutí by rádi zapomněli na původ těchto krutostí.
„Krymští Tataři ve své verzi historie přecházejí mlčením kolaboraci svého národa s nacisty a němečtí vyhnanci se snaží líčit své utrpení, jako by bylo srovnatelné s utrpením Židů,“ píše britský historik Keith Lowe v knize Zdivočelý kontinent.
Ale kolik takových nutností zapomenout/nezapomenout tu před sedmdesáti lety vzniklo? Poláci, Ukrajinci, Tataři a Rusové, Francouzi, Poláci a Němci, Poláci a Ukrajinci... A nejen to, stále přibývají nová (Srbové a kosovští Albánci). A nové události otevírají staré rány (Ukrajinci a Rusové na Krymu).
Jak s tím chceme v Evropě žít? Není doba vhodná k tomu, abychom s ohledem na nepříliš jasnou, ale zřejmě ani nepříliš zářící budoucnost nikoliv zapomínali, ale víc respektovali ten dnešní svět?
Přítomnost ministra české vlády v Norimberku a projev předsedy Senátu v Terezíně nejsou žádnou zradou minulosti a již vůbec ne dokladem toho, že bychom nechápali vztah příčin a následků. Právě naopak.
Vždyť Němci shromáždění v Norimberku již dávno v naprosté většině nejsou „sudetští“, neboť se narodili jinde a „stará vlast“ je jen jejich krajanský mýtus.
Podobně Tataři přicházející v devadesátých letech na Krym již dávno nejsou krymští, neboť se narodili jinde a na Krym sice v devadesátých letech znovu přicházeli, ale nevraceli se. O tom ukrajinská zpěvačka Džamala vítězící v Eurovizi s písní „1944“ ovšem nezpívá...
Nejsem zdaleka první, koho napadlo, zda známý aforismus Georga Santayany o tom, že kdo si nepamatuje minulost je odsouzen ji znovu prožít, není pravdivý přesně obráceně.
Není tomu ve skutečnosti tak, že právě proto, že si minulost stále znovu a znovu připomínáme a deformujeme ji podle svých dnešních politických představ a cílů, vytváříme dojem, že ji musíme prožít znovu? To však jen slouží k vytváření dojmu, jako by naše dnešní problémy byly jen odleskem těch starých. Ale není tomu tak. Současná migrace miliónů není srovnatelná s útěkem Židů před nacismem a nebezpečí, které dnes pro nás představuje, srovnávat se zánikem Římské říše je zpozdilé.
Růst národnostní, etické a morální animozity, dnes tolik determinující naši společnost, není srovnatelný s třicátými léty v Evropě, jak se občas tvrdí, ale má svoji dnešní příčinu spočívající v současném zmateném stavu pojetí lidských práv, který s minulostí nemá nic společného.
Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv
Právo, 18.5.2016