(První část zde.)
Takovým fiaskem nebyla v JAR demontáž apartheidu, ale realizace slibů, náramných předpokladů znamenité budoucnosti pro tento mnohoetnický, padesátimilionový národ.
Zklamal jsem, ba i rozezlel leckoho v mém americkém okolí svými získanými zkušenostmi, postrádajícími politicky korektně zničující diagnozu existující situace. Výzvy k uspořádání verbálního utkání s oním typem zuřivců, kteří měli potíž rozlišit jména Mandela a Mengele, jsem ignoroval.
Zda prý jsem si všiml, jak na křižovatkách s dopravními signály automobily mezi sebou udržují dostatečnou vzdálenost. To je opatření proti tzv. carjacking, když černí výrostkové přepadají na zelenou čekající vozidla, jich se zmocní, řidiče se spolujezdci případně postřílejí. Proto ten odstup, v případě nebezpečí s možností vymanévrovat a vyrazit vpřed – červená, nečervená.
Od té doby jsem se do Jižní Afriky ještě nevrátil, avšak sledoval vývoj k víc či míň zdárnějšímu vyřešení. Stupňoval se mezinárodní tlak, bojkot, sankce, domácí nepokoje s občasným násilím. V roce 1992 došlo k uspořádání referenda, v němž běloši velkou většínou dvou třetin odevzdaných hlasů se vyjádřili ve prospěch vyjednávání se svým úhlavním nepřítelem ANC – African National Congress. Nelson Mandela, jeho hlavní představitel, a Frederik de Klerk, předseda dosavadní vlády a již povážlivě kolísajícího režimu, se dohodli na jeho pádu - bez krveprolití, bez občanské války. Nobelova cena za mír jim byla odměnou.
Padl nespravedlivý stát, který ale fungoval – leckdo si tak nyní stýská. Spolu s porodními bolestmi se zrodila řada plusů a minusů, spolu s kontrasty málo předvídanými. „Ano, vládli tu rasisté, ale taky asi větší realisté,“ poznamenal tam už delší dobu sídlící český našinec a pokračoval zmínkou o Carlton Center, zda si ještě pamatuji.
Ano, ovšem si pamatuji – pozoruhodný architektonický výtvor, kulturní skvost, tam jsem o jednom odpoledni viděl Formanova Amadea.
Teď už ale svatostánek nefunguje, zdevastován mimo provoz, jakož i přilehlé ulice, kdysi s luxusními obchody, nyní jen opuštěná spoušť. „Můžeš vytáhnout černocha z buše, ale obráceně to nejde – však si na tuhle moudrou zkušenost ještě pamatuješ,“ dodal našinec a pokračoval s varovnou informací, že dřívější vlády sice nedodaly, ani nepředstíraly občanskou rovnost, ale bezpečnost v ulicích zaručily. Ted již totálně nejmocnější politickou stranou je ANC, s převážnou, téměř absolutní podporou černošského obyvatelstva, z nichž téměř čtyři pětiny (79 %) jsou černoši, necelá jedna desetina (9 %) jsou jak běloši, tak míšenci, a 3 % Asiatů.
Búrům na dobré náladě nemohou přispívat ANC radikálové, prozpěvující krvelačný song „Kill the Boer!“ Od doby pádu apartheidu došlo k zavraždění tisíce farmářů a dvou tisíc jejich rodinných příslušníků.
- - -
Od pádu apartheidu export se zdvojnásobil, zadluženost státu se snížila o polovinu a Jižní Africe se dostává hodnocení „middle-income developing country“, s průměrným výkonem GDP 10.000 USD per capita. Její hospodářství je 24. největší na světě a v rámci afrického kontinentu kolos se 40 procenty celkového výkonu. Velmi značné je její přírodní bohatství: 90 % světových zásob platiny, 80 % manganu, 70 % chromu, 40 % zlata.
Vzdor ujišťování vládními zdroji o podstatném zvyšování životní úrovně téměř polovina (43 %) černošského obyvatelstva žije, přežívá na ekvivalentu necelých dvou dolarů denně, jejich obydlím jsou bídné chatrče.
A většina bělochů teď po apartheidu žije lépe než většina černochů. Jihoafrické ekonomice se dostává extrémního hodnocení (World Economic Forum): v prozatím nejposlednějším Global Competetiveness Report se umístnila v první desítce z počtu 133 zemí, při uplatnění kritérií jako kvalita finančních trhů, ochrana investorů, účetní kontrolní standardy a rozumné bankovní předpisy.
Jenže tatáž ekonomika se ocitla v úplně poslední desítce v hodnocení nedostatku pružnosti na trhu práce, bídného výkonu ve výuce matematiky a vědy, nedostatku inženýrů a vědců, a dopadu zločinu na celou hospodářskou oblast.
Rovněž se příliš nedaří úspěšné konkurenci na zahraničních trzích a též se projevuje nedostatečná schopnost přilákat zahraniční investory. Rasové kategorie z doby apartheidu prý stále platí – s podstatným však rozdílem, že prý každý si může vybrat, za koho že se považuje - nic mu není nařizováno.
- - -
Tatíčkové osvoboditelé, svržitelé nenáviděného apartheidu, se vlastně příliš nevyznamenali. Bývalým pánům vládcům se stále znamenitě daří, na rozdíl od oné, údajně zvítězivší většiny národa. Jižní Afrika zůstává jednou ze zemí s největší socio-ekonomickou nerovností (world most unequal societies)a tato vzdálenost mezi chudými a bohatými se po pádu apartheidu ještě zvětšila.
V Jižní Africe zavedli písmena BEE, zkratku programu Black Economic Empowerment, znamená hodnocení podniků podle řady kriterií - procento vlastnického podílu černochů, jejich zaměstnanosti, s možnostmi prosadit se v manažerských rolích, s příležitostmi získat vyšší kvalifikaci. Čím kladnější vyhodnocení podniku, tím větší pravděpodobnost obdržet zakázky od veřejného sektoru.
Pro černošskou většinu to prozatím bylo fiasko – dismal failure. Zamýšlená tvořivá podnikatelská třída nevznikla, slovy prezidenta Zumy „jen několik jedinců hodně vydělalo“. Pouze to vedlo k vytvoření malé skupiny výtečně zbohatnuvších černošských kapitalistů, z právníka Patrice Motsepe se stal důlní magnát a dolarový miliardář.
Stát s rekordně vysokou nezaměstnaností trpí akutním nedostatkem dostatečně kvalifikovaných pracovníků. Onen Global Competetive Index při uplatnění kriteria vzdělanosti pokládá Jižní Afriku za jednu z nejhorších – national disaster, národní pohromu. 80 procent všech škol je hodnoceno jako „disfunctional“, pouhých 11 procent žactva se kvalifikuje k přijetí na univerzity. Většina se potácí na hranici problematické gramotnosti, a v případě černošské mládeže je situace daleko horší než u bělošských nebo asijských protějšků.
Požadavky pro přijetí jsou pro žadatele z řad černochů nižší. V roce 1994 polovina univerzitních studentů (z celkového počtu 528 000) byli černoši, kdežto nyní, v roce 2010, z 800 000 studentů jich už jsou dvě třetiny a čtvrtina je bělošská. Jonathan Jansen, první nebělošský prorektor (Vice-Chancellor), z celkového počtu 23 univerzit, tři čtvrtiny jich hodnotí jako fraudulent. Fiasku se vyhýbají snižováním požadavků a propadající studenti obviňují učitele z rasismu. V mezinárodním hodnocení (Times Higher Education Supplement) pouze jedno učiliště – University of Cape Town - si zasloužilo zařazení mezi 200 nejkvalitnějších institucí na světě.
Značná rasová disproporce se rovněž projevuje v oblasti národního zdraví. Za posledních 20 let pohroma HIV/AIDS důkladně k horšímu ovlivnila průměrnou dosaženou životnost - 47 roků pro černochy, 72 pro bělochy. Obrovská je disproporce nákazy: černochů je postiženo 14 %, míšenců 1,7 % a bělochů 0,3 %.
V současné době nákazou trpí 6 milionů – každý osmý občan. Tři miliony jich už zemřely, dalších 350 000 zemře každý rok. Denně přibývá 1350 případů onemocnění,
s devastujícím demografickým dopadem, rostoucím počtem sirotků a odpovědností státu se o ně aspoň poněkud postarat.
Porovnání: ČÍNA s 1,3 miliardou obyvatelstva – 740 000 nákazy HIV. JIŽNÍ AFRIKA s 50 milionů obyvatel - 5,6 milionů HIV.
- - -
Jižní Afrika zůstává zasažena obrovskou kriminalitou. V době apartheidu k většině zločinů docházelo v segregovaném černošském prostředí, kdežto v nynější době jsou skutečností a zkušeností univerzální. „Zločinnost v Jižní Africe je tak závažná, že se stalo smutnou realitou, že nikoliv zda, ale kdy se také staneme oběťmi,“ byla slova soudce v Durbanu poté, co odsoudil tři muže, kteří se zmocnili automobilu učitelky a ji schodili z vysokého mostu. „My jsme poděšeni do té míry, že se už necítíme být svobodní,“ prohlásil Max Price, zpravidla zdrženlivě se vyjadřující rektor univerzity v Kapském městě (The Economist, 5.6.2010).
Zejména černošská mládež se dopouští vandalismu, vloupání, přepadávání, bitek s policií nedostatečně početnou a vycvičenou, špatně placenou a ovšem zkorumpovatelnou. Vláda ztrojnásobila výdaje na boj proti zločinnosti, příslušníci střední třídy, ať už jakékoliv rasy, žijí ve stavu obležení za barikádou vysokých zdí, s poplašným zařízením, elektrickými dráty, hlídacími psy. V zemi vzrostl počet soukromých strážců (private security guards), že už jich je dvakrát tolik, než vší policie.
Kromě kriminality značně se daří korupci ve všech sférách života, zejména ve veřejném sektoru. Třetina 83 členů ústředního výboru (national executive committee) ANC již byla vyslýchána pro podezření z korupce.. Odhadovaný počet 400 000 veřejných zaměstnanců, zejména uředníků místní správy, pobírá požitky, na něž nemají nárok. „Nestal jsem se bojovníkem za svobodu, abych byl chudý,“ je pak nijak netypické zdůvodnění – v převažujících podmínkách beztrestnosti všemožných hanebností.
K nedostatku inhibicí dlužno připočíst nedostatek vzdělání a potřebných zkušeností. V prvních pěti letech po apartheidu se počet bělošských zaměstnanců v místní správě snížil o víc než polovinu a vakuum zaplnili nekvalifikovaní zájemci.
ACN prosazuje systém tzv. cadre deployment, do funkcí jmenovat věrné, jakkoliv neschopné straníky. Zatím však některá místa, kde musí sedět odborník, zůstávají neobsazena, poněvadž nelze najít vhodného černého kandidáta, a kvalifikovaný, zajímající se kandidát neuspěje, poněvadž to je běloch. Prezident Zuma, již po řadu let se potýkající s obviněními z vlastní korupce, nedávno neváhal hodnotit stav veřejné služby jako ten zcela nejhorší na světě.
Již půl milionu Jihoafričanů emigrovalo Vesměs to jsou ti nejvzdělanější – lékaři, inženýři, manažeři, učitelé, které jejich země nejvíc potřebuje. Dilema, zda zůstat či odejít, postihuje i českou komunitu převážně posrpnových utečenců z roku 1968. Vágní odhad ponouká k nepřesnému závěru, že asi tak polovina jich už opustila stát svého azylu, buď přesunem na další utečeneckou, nejspiš australskou adresu, nebo návratem do rodné země. Většina Jihoafričanů jakéhokoliv původu či pigmentace údajně dává přednost zůstat doma a projevuje spíš důvěru v úspěšnou budoucnost všech ras.
BUDE POKRAČOVÁNO
Neoficiální stránky Oty Ulče