9.12.2016 | Svátek má Vratislav






JAR: Jak se cosi značně nepovedlo - 1

23.2.2016

Tento úmyslně mlžný název textu spěšně zpřesním úryvkem z právě dokončeného rukopisu s neméně zřetelným titulem „Dost svévolně se košatící osud“.

Stalo se tak krátce před rozpadem apartheidu, kdy se u nás objevil zajímavý host, jihoafrický diplomat, reprezentant země apartheidu, tam u nás doma pod nezcela bělošskou, rasově pomíchanou střechou. Rovněž zajímavě jsme si popovídali o starosteh jeho univerzálně zatracované vlasti, kterou jsem v té době už čtyřikrát navštívil a snažil se pochopit víc, než zuřivci s potížemi rozlišit Mandelu od Mengeleho.

„Takže vy nám doporučujete, abychom spáchali sebevraždu,“ řekl diplomat.

„To snad ne,“ opáčil jsem. „Ale hlasovací rovnost, bez ohledu na rasu - one man, one vote, to tedy ano.“ Čímž jsem si šlápl do hodně páchnoucího lejna a jemu nahrál na smeč, neboť jsem se ovšem dozvěděl:

One man, one vote - ale jen jednou.Ukažte mi, kde v Africe funguje demokracie, kde mají víc svobodný tisk než v naší zemi, které se všude s takovou chutí nadává!“

S výjimkou snad jen Botswany, ukázat jsem ovšem nemohl. „Afrika se vesměs skládá z diktatur, a nejsou-li vždy příliš kruté, jak bývá zvykem i v jiných částech světa, není tomu z důvodu nezájmu, jako spíš z neschopnosti. Jen se podívejte na precedenty! Napřed se mluví o demokracii, pak se zavede tyranie černé většiny a brzo ovšem dojde na tyranii vybrané černé menšiny. Věřit v africkou demokracii se podobá víře v demokracii arabskou, jak ti dovedou zacházet se svobodou. Moše Dayan kdysi řekl, že není povinností Izraele, aby spáchal národní sebevraždu. A to platí i pro nás.“

Též jsem se dozvěděl, že Robert Mugabe, nynější vládce v Zimbabwe, vystudoval na londýnské univerzitě. A jak vystudoval? Na dálku- z rhodéského kriminálu, když seděl ve vězení za rasisty a fašisty Iana Smithe. A zdali prý jsem slyšel, že by se někdo akademicky vzdělával za mřížemi lidožrouta Dady Amina.

. - - -

Z hlediska politicky korektního hodnocení stavu světa té doby, maximálním morálním zavržením kromě Izraele (samozřejmě) byla postižena Jižní Afrika. Nejen americké univerzity se zbavovaly akcií společností stále tam ještě investujících. Prosadil se zákaz dovozu jakkoliv žádoucího zboží. Sankce, bojkot - to bylo jediné platné pravidlo dne.

Načež jsem přišel s nápadem v oné hanebné rasistické zemi strávit svůj sabbatical - dlouhodobou tvůrčí dovolenou.

„Nehorázná, neuvěřitelná, neprominutelná provokace, drzá frajeřina,“ takové to byly reakce, až do okamžiku, kdy jsem se ozval a takové zobáky vesměs sklaply. Vytáhl jsem svůj trumf: Priscilly rasa švýcarsko-čínská. S ní se to vléklo od jejího narození. Sice privilegovaná princeznička, která ale do své rodné země jaksi úplně nepatřila, byla outsider, místní děti po ní házely kamením. Do žádné školy nemohla chodit. Když začal vládnout Mao Ce-tung, nastaly svízele jiného druhu. Následovala nijak noblesní uprchlická existence v Hongkongu, po přesunu naTchaj-wan se podařilo získat vstupní vizum do Ameriky. Tam dorazila v době, kdy jako míšence se jí v jižních státech dostalo přednostního zacházení s výkopem z veřejných záchodků pro bělošské dámy.

A teď máme příležitost si ověřit apartheid na vlastní kůži a v tom byste vy nám chtěli bránit? Vás vůbec nezajímá, jaká je tam teď situace, nakolik se mění? Ano, třeba to pro nás bude riskantní - nebo třeba ale vůbec nebude. Ano, jsme si vědomi rizika vlastně dvojího. Jednak příjezdem spolu s dítkem, vzniknuvším z takového manželství, porušíme tamější platné zákony. A navíc porušíme nyní tak vehementně prosazovanou praxi bojkotu v této části světa.

Tam jsme tedy zamířili, což se nedalo uskutečnit přímým letem, poněvadž zásluhou sankcí a bojkotu přímé lety přestaly existovat. Napřed tedy nutno do Evropy a z ní oklikou s jednou zastávkou na Kapverdských ostrovech, kde se smělo přistát za tučný poplatek, a pak tedy dál směrem k nynější Namibii, poušti Kalahari a pak se uvidí, co se uvidí.

- - -

Apartheid: Začneme-li od Adama, ten se narodil v roce 1948, zrovna když se v naší rodné zemi k moci dostali komunisté a národu nadělili marxismus-leninismus. A v Jižní Africe se k moci - nikoliv pučem, ale ve volbách - dostali Búrové. Ti zavedli systém rasové separace - tedy apartheid.

Burové (Boers) čili Afrikaners jsou sice běloši, ale nejsou to Evropané. Jsou bílý kmen s jedinými svými kořeny v africkém kontinentu již po víc než tucet generací. Nejsou to kolonisté, nebylo koho kolonizovat. Když dorazili k mysu Dobré naděje, v roce 1652, čtyři roky po třicetileté válce, potulovalo se tam jen pár nomádských Hotentotů a ještě primitivnějších Křováků. Tedy žádní Zulové, Xhosové, kmeny Sotho a Tswana, dnešní černošská většina: tito emigranti se dostavili ze severu poněkud později. Zatímco americké Indiány kosily z Evropy přivezené epidemie, na búrských rukou krev nelpí.

Jenže apartheid na nich lpí. Proč k tomu došlo? Důvody historické, kulturní, nekulturní, psychologicky pochopitelné. Za devět měsíců po příjezdu prvních Evropanů, křesťanů přísně protestantského ražení, se začala rodit nová rasa - míšenci zvaní Cape Coloreds, už je jich několik milionů. Rozmíšky, spory, konflikty s pozdějšími evropskými přistěhovalci. Tato zcela nová rasa, na rozdíl od naprosté černošské většiny, se nepokládá být součástí nějakých kmenů, jejich autnomních jazyků. Jejich mateřštinou je afrikaans. V té řeči se číšnice snažily komunikovat s Priscillou, s předpokladem, že je jednou z nich.

Anglicky mluvící Jihoafričané kontrolují ekonomii, patří jim průmysl, kdežto Búrům patří půda, na níž s černými čeledíny pracují. Černochům rozumí, mají je rádi jako jedince, bojí se jich jako rasy. Unikátní Búrové nemají zámořskou zemi, kam odjet a uschovat se před katastrofou. Není země, tedy ani Holandsko, kde by se se svou mateřštinou domluvili.

Mixed Marriages Act a Immorality Act jsou ty hlavní pilíře apartheidu. První zakazuje mezirasová manželství, druhý zakazuje mezirasová obcování, dopustili jsme se obého a s výsledným potomkem zločinu pochodujeme po johannesburských ulicích. Pěst na oko již nepříliš bdělé. Upřených pohledů sice stále dost, ale byl v nich spíš podiv a zvědavost, nikoliv odpor a nepřátelství. Nejvíc pozornosti nám věnovaly černošky. Ty postřehly okamžitě, reagovaly, registrovaly, mezi sebou komentovaly.

Přemýšleli jsme o jakémkoliv střetnutí s místním obyvatelstvem, což by se dalo pokládat jako jejich zřetelně rasistická reakce. Stalo se nám dvakrát se stejným průběhem, a sice u pultu při placení za nějaký nákup. Prodavač, v jednom případě černý, v druhém pak bílý, se zachoval stejným způsobem : drobné mince nedal zákazníkovi do natažené ruky, ale položil na pult, ať si to zákazník sebere a odejde.

Jinačí a optimističtější zážitek jsme měli na severu země blízko řeky Limpopo, tvořící společnou hranicí s bídně si počínajícím sousedem Zimbabwe. Za městečkem Louis Trichard jsme objevili značně luxusní motel. Umytí, slušně odění jsme se dostavili ke stolu v téměř již zaplněné jídelně. Páni v tmavém, dámy v dlouhých róbách, na zdích hlavy a rohy ulovené zvěře. Způsobili jsme šum. Nikoliv nepřátelský, nicméně šum. Jihoafričtí běloši si nás prohlíželi s podivem bez postřehnutelného negativního náboje. Asi jako kdybych přišel hodovat v doprovodu zebry, zebra způsobně usedla, rozložila ubrousek a docela dovedně zacházela s příborem. Absolvoval jsem pár přednášek na univerzitách s promíchanou rasovou účastí. Výlučně černošské kampusy neprojevovaly zájem, takže jsem se jim nevnucoval. Výtečný dojem na mě udělala mládež v prostorách Rand University, kde hlavním jazykem vyučovacím byla právě afrikaans.

- - -

„Poslední pudou veřejný hajzly,“ vysvětlili informovaní Češi a domorodci staršího data nám to potvrzovali. „Copak bysme u nás reagovali jinak, mít tam většinu Cikánů, posrat nám to tam všechno kolem?“

Apartheid atrofoval, rozpadal se z nejednoho důvodu. Menším důvodem byl tlak, halas ze zahraničí. Byl to neudržitelný, neprosaditelný, neuhlídatelný požadavek, který se prodražoval, k jeho fungování bylo třeba velkého byrokratického aparátu. Přítel nás vzal na prohlídku lékařské laboratoře, kterou spoluvlastnil. Na třech poschodích v mrakodrapu, 259 zaměstnanců pěti rasových kategorií. „Myslíš, že by architekt navrhl a my platili za pět druhů záchodů, převlékáren, společenských koutků?“ prohodil onen patolog.

Tehdy mě napadlo, jak by se něco takového provádělo v komunistickém státě, že kromě zavedeného třídění na straníky a bezpartijní by též uskutečnili apartheidní segregaci obyvatel pihovatých a nepihovatých či blondýnů a brunetů. Co té registrační práce, navíc s menšinovými právy pro zrzavé a plešaté!

BUDE POKRAČOVÁNO

Neoficiální stránky Oty Ulče



Diskuse


M. Koutný
16:40
23.2.2016

B. Rybák
22:18
23.2.2016

V. Vaclavik
13:35
23.2.2016

T. Kohout
4:52
23.2.2016

V. Lacina
11:28
23.2.2016

B. Volarik
3:18
23.2.2016

V. Lacina
11:32
23.2.2016

počet příspěvků: 7, poslední 23.2.2016 10:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.