Stál jsem v hodině nulté nového letopočtu u nás na balkoně, pozoroval rozprskávající se rachejtle, ale silvestrovské rozjaření se nějak nechtělo dostavit. Místo toho na mě dolehla divná předtucha: tenhle rok nebude šťastný a veselý, spíš se vzduch zdál cítit malérem, jakého dějiny skýtají jen málo příkladů, a snad vůbec žádný. Rozpad a rozklad v Sýrii a jiných zemích Blízkého východu... islámský terorismus... přeplavování Evropy statisíci a brzy už miliony uprchlíků... to věru jsou pomsty od pána Boha hrozné, jak praví Chelčický, ale pořád jen následky, jakkoli znepokojivé, ne příčina.
Ta tkví ve stále se rozšiřujícím okruhu zemí nestačících uživit rychle se množící obyvatelstvo, jemuž po vyčerpání zdrojů země nezbývá než se přesunout do zatím úživné Evropy, má-li ty tisíce dolarů na úplatu převaděčským bandám. A to jsme teprve na začátku; strach pomyslet, co může následovat za rok, za deset let, za století. Druhohorní veleještěři prý vyhynuli následkem přírodní katastrofy, ale při pohledu na to dnešní dopuštění si říkám, jestli to spíš nebylo tím, že jich taky už bylo moc. Co s tím? Je vůbec nějaké co s tím, nebo má matička Země čtvrtohory za sebou a stojí teď na prahu pětihor? Kdy ji bude obývat leda hmyz, plži, mlži a nejnižší obratlovci, z nichž se po milionech let znovu vyvine vyšší tvorstvo? Jestli také člověk... hádal bych, že si Stvořitel dá pozor, než provede něco tak riskantního podruhé. No, asi jsem to teď přehnal, i když kdoví.
Ostatně nejsem sám, kdo se zaobírá takovými myšlenkami. Našel jsem na internetu německy psaný článek, jehož zkrácený překlad tímto nabízím ctěnému čtenáři k uvážení. Za jednu vteřinu se světová populace rozrůstá o cca 2,5 jedinců... kolem roku 1804 poprvé žila na planetě Zemi jedna miliarda lidí... dvou miliard bylo dosaženo v r. 1928, tří r. 1960, a tak to šlo pořád dál, r.1975 čtyři miliardy, 1987 pět miliard, 1999 šest, koncem října r. 2011 se narodil člověk dovršivší ten počet na 7 miliard (ve chvíli, kdy píší tyto řádky, ukazují hodinky lidského množení 7.333.090.895 duší, já nevím, jak je možné to tak přesně spočítat, ale dejme tomu)... ročně přibývá lidstva zhruba o osmdesát milionů, neboli přibližně kolik obyvatel čítá Německo, zůstane-li tempo růstu stejné jako doposud, bude žít v roce 2050 na Zemi už jedenáct miliard lidí...
To jsou sakramentsky výmluvná čísla, až se člověk musí ptát, jak to takhle může jít dál a čím skončit. Avšak autor článku provedl v tomto bodě veletoč, napsav: Obyvatelstva chudých rozvojových zemí (nešlechetník by se mohl ptát, v čem spočívá ta rozvojovost) neustále a čím dál rychleji přibývá, kdežto v blahobytných industriálních zemích Západu růst stagnuje, zčásti se dokonce obrací zpět. Proto: Nejúčinnější prostředek dlouhodobé stabilizace populačního růstu je rozvojová pomoc!
A máme to. Naval prachy, hříšně bohatý Západe, a ti lidé v chudobných zemích světa budou za to tak hodní, že se přestanou králíkovitě množit. Není tomu spíš naopak? Že se národové Afriky a jiných bědných končin nerozmnožují tak zběsilým tempem proto, že jsou chudé, nýbrž jsou chudé proto, že se bez ohledu na následky množí a přemnožují? Abych uvedl příklad: hostil Bangladéš 50 milionů duší r. 1960, kdy nabyl samostatnosti, 165 milionů roku tohoto při hustotě obyvatel 1071 na km². Pane jo! Dlouho-li, a budou v Bangladéši pouze místa k stání. Tomu, obávám se, nižádná rozvojová pomoc neodpomůže. Spíš naopak, jak si ještě ukážeme.
Vím, co mi bude namítnuto: při neexistenci státních sociálních systémů je lidem těch zemí jedinou starobní pojišťovnou co největší houf dětí. Ovšem. Jenže co my s tím můžeme dělat? Zima dějin přicházela, ale nikdo ji nechtěl vidět; teď udeřila a Evropa je příliš malé krmítko, než aby uživila všechny hladové ptáčky světa; a ti, kteří k nám dolítnou (majíce ty dolary k uplácení převadečských gangů), nejsou zrovna chudáci, jimž nic jiného nezbývá; za ty peníze si mohli zřídit slušně úživnou dílničku či krámek doma. Ale co by si něco zřizovali, když...
Nemalujme si, co není: kdo si sám nepomůže, nikdo mu nepomůže. Jak by si mohli pomoci lidé onoho pásu zmatků a bídy... vyznavači islámu, převážná část vystěhovaleckého houfu, možná tím, kdyby se dokázali vymanit ze svěrací kazajky své víry svěřující i sebemenší počin do rukou Alláhových a zbavující tak člověka zodpovědnosti za vlastní život. Ale i to by byla jen částečná pomoc. Musíme si asi zvykat na pomyšlení, že jsou prahy, po jejichž překročení není návratu. Kdy byl překročen práh lidské množivosti... usedněme k počítači a naklikněme si heslo „Světové obyvatelstvo, vývoj“. Máme to? Obdrželi jsme křivku, zvedající se téměř neznatelně od dob králů babylonských, až dosáhnuvši začátkem dvacátého století půldruhé miliardy najednou vyletí k sedmi a čtvrt miliardám dnes a bůhvíkam chce letět dál. Ta miliarda a půl, u níž doposud pozvolný vzestup vystřelil téměř kolmo do výše... kdoví. Třeba to byl bod, na němž Země dosáhla hranice své úživnosti a začala žít z podstaty. K němu se také bude muset vrátit, má-li lidstvo existovat, a vzhledem k vyplundrovanosti přírodních zdrojů spíš ještě o kousek níž. Jak to udělat... my asi nijak; bojím se velice, že tenhle gordický uzel za nás rozetne příroda. Už roztíná, čehož znamením jsou ty miliony lidí, prchající nebo se teprve chystající prchat ze svých zbědovaných vlastí k nám do Evropy. A z deště pod okap, dodal bych, jelikož spíš se stane z Evropy něco na způsob Alžírska než Alžírsko Evropou, inšalláh.
Našel jsem však i druhý článek, tentokrát Lidových novin z října roku minulého, jehož autor rozebírá příčiny a okolnosti uprchlické krize. Velmi správně dovozuje, že lidé chudých zemí Afriky a Blízkého východu - cituji - mají o našem světě zkreslené, nereálné představy. Jejich potřeby a přání se postupně proměňují v požadavky, rodí se nároková mentalita. „V čem jsem já horší, že je mi odpíráno to, čeho si užívají Evropané?“ No, přeruším na tomto místě citaci, jestli horší, to bych nechtěl posuzovat, určitě ale jiný. Jiné hodnoty vyznávající, z jiných tradic vycházející, jiného způsobu myšlení, jiný vztah k budoucnosti, jiné morální a společenské normy, z čehož pak všeho dohromady vyplynuly jaksi jiné, méně kvalitní životní podmínky. S tím ale máme my bledé tváře máloco společného a ještě méně na tom můžeme něco měnit, i když se tak mnozí tváří. S touto výhradou bych dal autorovi – téměř – zapravdu, kdyby se vzápětí nerozhodl předvést také jeden veletoč v intencích politické korektnosti. Lidé budou migrovat na sever, a budou na to mít plné právo. Proč? Protože průmyslové země způsobily spalováním fosilních paliv takovou koncentraci oxidu uhličitého, jaká tu nebyla za poslední tři miliony let. Rozvojové země se na tomto vývoji podílejí zanedbatelnou měrou... Tomu bych se odvážil odporovat. Pravda: dříví, slámu a sušená dobytčí lejna nelze označit za fosilní paliva; ale když jich je hodně, také něco vydají. Mám mezi svými výstřižky zprávu z roku 2002, dle níž:
Klimatické změny má na svědomí 26 milionů km² rozlehlá a 3 km silná vrstva toxických látek nad jižní Asií... pohyblivá polévka sazí, kyselin a popele... pochází ze spalování přírodních materiálů... dřeva a hnoje, kterými topí miliony domácností... velký podíl mají lesní požáry... Lze míti za to. že za těch čtrnáct let, minuvších od vydání zprávy, se zmíněná polévka ještě zahustila úměrně k tomu, oč zase přibylo rozvojového lidstva. Opět: kdo máš počítač, klikni si nejprve u hesla zatížení atmosféry. Objeví se křivka, probíhající plynule zhruba do roku 1850, načež se začne zvedat, až vystřelí prudce vzhůru u letopočtu 1950 a setrvale stoupá. Kombinací s křivkou demografickou, jak o ní už byla řeč, obdržíme výsledek: koncentrace kysličníku uhličitého se v přepočtu na hlavu nejenže nezvýšila, jak to mají rádi zvěstovatelé klimatických pohrom, nýbrž poklesla na třetinu! Na tom se rozvojové země podílejí opravdu zanedbatelnou, pokud vůbec nějakou měrou; že zatížení atmosféry rozličnými plyny a smrady nenarůstá spolu s počty obyvatel Země, nýbrž se dokonce snížilo na třetinu, o to se zasloužil výlučně Západ vývinem stále čistších, úspornějších motorů, stálým a úspěšným omezováním průmyslových exhalací, rostoucím, někdy až přehnaným uvědoměním ekologické zodpovědnosti na rozdíl od... ale nechci se opakovat. Je bičování vlastního hřbetu velkou módou této vykolejené doby, ale s jedinou výjimkou se míjí cílem.
Západ opravdu nese podstatný díl viny za neutěšenou situaci v mnoha zemích světa. Viny, vyplynuvší z přemíry dobré vůle, jako už všechny významnější maléry vesměs začínaly tím, že někdo myslel něco dobře. Doktor Albert Schweitzer, matka Tereza, celé šiky obětavých lékařů pomáhaly snižovat dětskou úmrtnost, mýtit doposud neléčitelné choroby, není už moru, lepry, černých neštovic, z jedné země po druhé mizí malárie, jiní odborníci hledali a nacházeli zdroje pitné vody, zaváděli nové, odolnější a výnosnější druhy polních plodin, až... až výsledkem vší té dobře míněné snahy je past přelidnění, z níž není úniku.
Cynický závěr, já vím. A nepřirozený; pomoc potřebnému je jedním ze základních instinktů člověka. Jenže co naplat, situace je, jaká je, a něco ji způsobilo; něco, čeho jsme se raději neměli dotýkat. Krásné a plodné stromečky se nemají přesazovat do půdy, z níž nevyrostly. Jakž patrno i z jiných jevů: tak dlouho se Západ pokoušel o přesazení stromečku demokracie a lidských práv do neplodných plání Blízkého východu, až je z toho v lepším případě sbírka chaotických diktatur, v horším rozpad všech struktur, všelijaké Islámské státy, an-Nusry, aš-Šabáby a podobné spolky. Inu, jsou dějiny potměšilé zařízení, rády obracejí člověku dobré úmysly naruby. Co s tím v této pozdní hodině... snad jen poučení. Mýliti se jest lidské, avšak v omylu pokračovati ďábelské, praví mudrc Seneca.
Hannover, 17. ledna 2016
Psáno pro Novy Polygon.