Proč si stále více západoevropských elit myslí, že rozšíření EU na východ byla chyba
Zkuste si malý test. Kdo je autorem těchto slov? „Evropská unie a její čeští kolaboranti již v zápalu boje odhazují poslední škrabošky jakési laskavé tváře a tvrdě útočí na demokratické principy, svobodu slova, suverenitu států a národů. Vyšetřují, vyhrožují.“
Autorem je Václav Klaus mladší. Slova uvádějí jeho článek k Polsku, který vyšel na serveru Novinky.cz v pondělí ráno. To s sebou nese jisté pikanterie. Například tu, že článek mohl psát v neděli 17. ledna, na 20. výročí dne, kdy jeho otec jako premiér osobně podal přihlášku České republiky do Evropské unie. Že by byl Václav Klaus starší arcikolaborant? Ale dost legrace, důležitější je něco jiného.
Ta slova mohla klidně zaznít v Polsku, Maďarsku či na Slovensku – stačí výraz „čeští kolaboranti“ nahradit výrazem polští, maďarští či slovenští. A mohla zaznít z úst více či méně oficiálních, ba i vládních. Tohle je nové a pozoruhodné. S kritikou se v posledním roce roztrhl pytel po celé Unii a jsou pro ni dobré důvody: už selhání Evropské komise v migrační kalamitě a ochraně vnější hranice Schengenu. Ale jen v postkomunistických zemích užívají elity tak nabubřelou dikci (v jaké si jinak libují populisté, lepenovci, putinovci, v USA Donald Trump) či přímo nabubřelá mocenská gesta (jakými se teď holedbá nová polská vláda).
I v tom je důvod, proč EU začala dohlížet na Polsko a proč to lidé typu Klause jr. vnímají jako vyhlášení křížové výpravy. Nekritizují EU z pozice „my členové“, ale z pozice „oni nepřátelé“ či „naši kolaboranti s nepřítelem“. Na to zas reagují silné hlasy na západě EU s tím, že rozšíření na východ roku 2004 byla chyba. Bude-li to tak pokračovat, může se v Evropě rozvíjet stoupající spirála dvou protichůdných skupin stále více přesvědčených o své pravdě. A tyto skupiny se budou ztotožňovat se Západem a Východem.
Koho vyštípat z Unie?
Polsko není prvním členským státem EU, který se ocitl pod dohledem (ostrakizací). Připomeňme Rakousko před 16 lety, kdy kancléř Schüssel vzal do vlády Svobodné (ale ne osobně Jörga Haidera). Proti Vídni byly vyhlášeny diplomatické sankce, ale nevyhlásila je EU jako instituce, nýbrž 14 členských států. A velmi aktivně se přidalo tehdy nečlenské Česko premiéra Miloše Zemana, což pak vadilo třeba při vzájemném jednání o Temelínu.
Polsko je jiná liga. Za prvé proto, že tamní změna není jen symbolická. Nejde o to, že se do vlády dostala nepřijatelná strana (která pak, jak se v Rakousku ukázalo, nic hrozného nespáchá a sama se rozhádá). Jde o to, že demokraticky zvolená vláda se chová, jako by jí patřil stát i společnost. Není to na štíru s demokracií jako takovou, ale s liberální demokracií, která se opírá o systém vah a protivah, o roli přímo nevolených institucí a patří mezi základní zásady EU.
Za druhé proto, že teď se do věci skutečně vložila Evropská unie jako taková. Ale právě proto jde o pouhou výstrahu. I kdyby experti EU dospěli k názoru, že Varšava porušuje normy právního státu, případné sankce proti ní by muselo schválit zbylých 27 zemí EU. Věří tomu někdo?
Problém je spíš v tom, že před 16 lety bylo Rakousko ostrakizováno samo, ale teď je tu blok Polska, Maďarska a Slovenska. Už nelze jen tak říci, že každý celek má svůj zlobivý region – Spolková republika Bavorsko, Rakousko Korutany, Francie lepenovské kraje, Itálie fašounské... Víc to může připomínat Ameriku po občanské válce Severu proti Jihu. Otrokářství padlo. Ale ač se ještě dlouho poté na Jihu uplatňovala rasová segregace, nikdo jižní státy z Unie vyštípat nechtěl. Kdežto na západě Evropy se teď ozývají hlasy, že východní státy se kulturně a civilizačně nepřizpůsobily, že rozšíření EU o ně bylo chybou a že (to už nikdo neříká nahlas) nejlepší by bylo je z Unie vyštípat.
Ne každý je buran z východu
Východ chce být svůj a měli jsme ho svým nechat. Do této věty se dají shrnout argumenty, které se objevují zhruba za poslední měsíc hlavně v Německu. A zajímavé je, že se v tom shodují osobnosti jinak názorově různé.
Německo je nejlepším hráčem EU i vzorem pokroku ve svých vlastních očích, aniž by se příliš zajímalo o to, zda jeho recepty považují za normu a vzor i ostatní státy. A pocit následováníhodného vzoru pak snadno vyústí v aroganci – třeba v extrémním důrazu na hodnoty a pomíjení pravidel (na která ve věci migrace a Schengenu přísahá Východ).
Levicový intelektuál Jakob Augstein staví do protikladu západní hodnoty (liberalismus, tolerance, rovnoprávnost) a východní „pahodnoty“ (rasismus, ignorance, úzkoprsost). Jeho pravicový kolega Jan Fleischauer zpochybňuje i sjednocení Německa: tak jako islám souvisí s terorismem, německý východ souvisí s pravicovým populismem. Liberální ekonom Wolfgang Münchau píše, že v Polsku a Maďarsku se politická soutěž zúžila na souboj pravice s krajní pravicí, a i proto pokládá rozšíření EU na východ za velkou chybu.
Železná opona jako by se opět zdvihala. V našem bytostném zájmu je uchování Británie v EU. Její členství dokládá, že ne každý, kdo má svůj názor odlišný od německého, je buran z východu.
LN, 20.1.2016