ZAKYNTHOS: Somnambulismus na řecký způsob (2)

Od pradávna je běh světa obklopen značným množstvím mýtů. Jim se jistotně nevyhnula ani doba počátku minulého století, obklopena jimi je i naše současnost. Mezi nejhorší mýty první války světové patří tvrzení, že byla rozpoutána válkychtivým Rakouskem-Uherskem za trvalého sekundování ještě krvelačnějšího Německa. O tom později. Dnes bych si dovolil popsat jeden z mnoha pokračujících aktů vlastního „sarajevského atentátu“ a dále pak mýtus o „líných obyvatelích Řecka“. Paradoxně za obojím musíme do Řecka.

Uklízečka v našem zakynthoském hotelu je velice příjemná paní, s jejíž poctivou prací se každým rokem setkáváme. Dobře se s ní také dorozumíváme. Je Ukrajinka. Když jsme letos potřebovali opravit nějakou drobnost, poprosili jsme ji, zda by neinformovala hotelového údržbáře. Slíbila, leč vyslovila názor, že to nebude nic platné. „Víte, je to Řek a ten nikdy nic nedělá“.

Tuto paní uklízečku vídáme častokrát ještě v deset večer, kterak sbírá z proutěných košů u hotelového bazénu molitanové polštáře, takže se dá předpokládat, že život na ostrově jí tak trochu uniká. Jinak by musela být z pracovního tempa místních lidí (tedy včetně řecké většiny) doslova unesena, tak jako my.

„Otevřeno pro všechny.“ V Řecku nás mají rádi….

Stovky číšníků a obchodníků většinou již okolo osmé hodiny ranní pečlivě uklízejí okolí svých provozoven a obchodů. Nejdéle do desáté ranní je všude otevřeno a ve velmi svižném pracovním tempu se končí někdy kolem jedné hodiny v noci. Včetně všech supermarketů, jiných obchodů, restaurací a barů. Zdvořilost, přívětivost a snaha maximálně vyjít vstříc zákazníkům je obdivuhodná. Mezi námi, našinec by to tempo nevydržel, on by nebyl ani ochoten ho podstoupit. Netuším, jak to dělají kuchaři v tavernách, ale jakékoli i komplikované jídlo vám přinesou během několika minut. S každým, kdo dělá ve službách, se domluvíte slušně anglicky. Zdůrazňuji, že s každým. K tomu připočtěte další lidi, kteří se podílejí na zajištění ostatních služeb pro tisíce turistů, k nimž patří řidiči taxíků, autobusů, majitelé půjčoven, cestovních agentur a mnozí další. Všichni dělají v období březen - říjen od rána do noci plných sedm dní v týdnu. A v listopadu mnozí muži svléknou obleky a nastupují na sklizeň oliv. Všude jsou elektronické pokladny a v restauracích se nebere spropitné. Vysázejí vám vše do posledního centu. Ano - na baru bývá krabička, do které můžete nějaké drobné vložit jako výraz spokojenosti. Její obsah se spravedlivě dělí mezi všechny. Včetně uklízeček.

Řekové nevyužívají pouze toho, co jim hojně nadělila příroda. Umí do své turistické nabídky šikovně zařadit až stokilové želvy karetové, které po třiceti letech života připlouvají od břehů Afriky, aby zde kladly vejce. Činí tak proto, že se zde narodily. 55 dnů jsou želví hnízda přísně střežena a turisté je mohou pozorovat pouze z bezpečné vzdálenosti. Vylíhnuté želvičky se pak úprkem vrhají do moře, na kteréžto krátké cestě jsou často kořistí ptačích dravců. Želva se stala jedním ze symbolů ostrova. V grafice má stovky podob, totéž platí pro upomínkové předměty.

Kapitán Spiros přednáší. O své zemi, o svém ostrově, o svých lidech. Ale o mýtu líných Řeků nikdy neslyšel. Navíc s ním ani nesouhlasí.

Před pětadvaceti lety začal za želvami vozit své turisty kapitán Spiros Kaponis. Na jeho člun se vejde třicet lidí, kteří jsou po každé plavbě nadšeni. Kapitán s nimi proplouvá různými jeskyněmi, provádí výklad, všechny přítomné dámy nechá na chvíli řídit loď.

Věhlasným místem ostrova je také jedna z nejkrásnějších řeckých pláží, pojmenovaná Navagio, tedy pláž Ztroskotání. Právě kapitán Spiros sem před 26 lety začal vozit turisty, až se vrak pašerácké lodi na bělostném písku uprostřed vápencových skal stal dalším symbolem ostrova. Zajímavé je vysvětlení tohoto fenoménu z úst samotného kapitána Spirose. Někdy koncem sedmdesátých let minulého století začali postupně místní kuřáci kouřit zásadně cigarety Marlboro, jakkoli předtím po nich nebylo na ostrově ani stopy. Nu a poté se přišlo na to, že v jedné zátoce ztroskotala pašerácká loď plující mezi Jugoslávií a Tureckem. Byla plná cigaret této značky. Pašeráci, aby se vyhnuli zatčení, se pomocí lan dostali na vrchol strmé skály zátoky a zmizeli. Loď i s obsahem si připsali do rubriky ztrát.

Když obyvatelé ostrova obsah lodi vykouřili, začal sem mladý kapitán Spiros vozit turisty. Jeho vyprávění se stalo legendou a železný vrak lodi dalším symbolem ostrova. Dnes se v zátoce od rána do večera doslova „dveře netrhnou“. Turisté si vyslechnou příběh, vyfotografují se a zaplavou si v nádherné modré vodě, která je při vycházení slunce naprosto úžasná. Zátoku navštěvují denně desítky lodí a člunů. Kapitán Spiros vozí dopoledne turisty k zátoce Ztroskotání, odpoledne pak další turisty za želvami. Řídí loď, vysvětluje, manévruje a maká od rána do večera, podobně jako jeho tříčlenná posádka.

Zásoby cigaret jsou ovšem již vyčerpány. Pláž Ztroskotání.

Na rušné ulici v Tsilivi, kde kapitán bydlí, je otevřena kancelář jeho lodi Levante, kde si můžete rezervovat místo. Prodá vám ho mimo jiné také šarmantní Holanďanka. Před lety přijela na Zakynthos, zamilovala se, provdala... Ráno odveze děti do školy a poté pracuje do pozdních nočních hodin. Neustále, sedm dní v týdnu. Od května do října.

Takže mýtus „líných Řeků“, který byl a je často předmětem článků poťouchlých europesimistů, kteří se na vše „špatné“ v Evropě dívají se zalíbením, alespoň pro Zakynthos neplatí. I když - před šesti lety jsme byli úplně na „druhé straně“ na ostrově Samos (v Egejském moři) a tam to bylo nemlich totéž.

Nu a přišel čas, abychom se vyrovnali s mýtem popleteného Gavrila Principa, který vlastně nedopatřením zastřelil v roce 1914 našeho budoucího císaře a českého krále. Musíme se ovšem vrátit pár let zpátky do Srbska, jakkoli neuvěřitelně skončíme stejně v Řecku.

11. června 1903, dvě hodiny po půlnoci, vtrhly necelé tři desítky srbských důstojníků do královského paláce v Bělehradě. Budoucí vrahové nakonec nalezli krále Alexandra a královnu Dragu, které prostříleli jako řešeta a posléze do obou mrtvol bodali a rozsekávali je sekyrami k nepoznání. To, co zbylo z královniny mrtvoly, shodili do zahrady. Mezitím ve stejnou dobu další důstojníci brutálně ubodali dva královniny bratry a doslova rozstříleli předsedu vlády Dimitrije Cincara-Markoviće a ministra války Milovana Pavloviće. Další „zastřelený“ ministr vnitra Belimir Teodorović, byl pouze postřelen a považován za mrtvého, takže přežil. Ostatní ministři byli zatčeni. Ano, tohle se stalo celkem nedávno v kulturní Evropě.

Vše bylo v té době dílem sedmadvacetiletého srbského důstojníka mohutné postavy, kterému právě pro jeho vzezření přezdívali Apis. Ve starověkém Egyptě existoval totiž mohutný posvátný býk Hapi, jako vtělení egyptského boha Ptaha. Jeho kult pronikl i do Řecka. Hapi se řecky řekne Apis. A jsme zase v Řecku.

Apis se ve skutečnosti jmenoval Dragutin Dimitrijevič (1876-1917). Narodil se v Bělehradě, v roce 1892 byl přijat ke studiu na bělehradské vojenské akademii. V průběhu studia projevil takové mimořádné schopnosti, že po jeho absolvování byl okamžitě přijat do generálního štábu srbské armády. V té době byl již vášnivým nacionalistou a tehdy udělali kozla zahradníkem, když mladému poručíkovi svěřili resort terorismu.

A tak se stalo, že vedl červnový útok na královský palác, v němž se přece jen někdo sem tam bránil. Apis byl těžce raněn a do konce jeho života mu v těle bloudily tři kulky. Jemu ovšem v hlavě bloudily představy o tom, že vše se dá vyřešit vraždou těch, kteří jsou nám nepříjemní.

Za královraždu ho srbský parlament označil jako „zachránce vlasti“ a Dimitrijevič byl jmenován profesorem taktiky na vojenské akademii. Takže si jistě dokážete představit, co bylo v té době předmětem srbské taktiky. Výše i dále uváděné skutečnosti nemají nic společného s tím, že dějiny srbského národa jsou jinak velice úctyhodné.

V té době byl ze švýcarského exilu povolán Petar Karoďorděvić a byl zvolen srbským králem. V roce 1905 hledal král společníka pro svého syna, který měl nastoupit na studijní cestu po Evropě. Oním společníkem se stal atentátník Apis. Pan profesor při této příležitosti studoval v Rusku a v Německu teorie pozemních bojů. Později několikráte účinně zasáhl do balkánských válek v letech 1912-1913, pochopitelně ve prospěch Srbska.

V roce 1911 Apis založil teroristickou skupinu Černá ruka a pojal plán zavraždit císaře Františka Josefa I. Podle tehdejších srbských nacionalistů překážkou ke vzniku Velkého Srbska bylo Rakousko-Uhersko. Později se do hledáčku teroristů dostal následník trůnu arcivévoda František Ferdinand. A plán byl uskutečněn v červenci 1914, když naprosto jednoznačně byl o všem dopředu informován tehdejší srbský ministerský předseda Nikola Pasić (v letech 1904-1918 předseda všech deseti srbských vlád), který si smrt následníkovu jistě přál, ale celý život popíral, že by o tom dopředu věděl. Jedním z jeho argumentů bylo, že by to vlastně znamenalo válku bezi Srbskem a rakouskou monarchií. V tom jediném měl pravdu. Konec konců varování se dostalo i rakouské straně. Nedbala a pro bezpečnost následníkovu toho udělala pramálo.

Královrazi byli i v dalších letech těmi, kdož určovali vnitřní i vnější politiku Srbska. Vždy 11. června se scházeli v malém parčíku u Národního divadla v Bělehradě. V jeho středu stála tehdy v restaurace Kolarac, kde teklo pivo proudem a hlavním tématem bylo sjednocení všech Srbů, bez ohledu na předpokládané těžkosti. Není tedy divu, že když se začalo vyšetřovat kdo a proč vlastně střílel, jméno Voja Tankosić se neobjevilo v žádném protokolu a toto jméno je většině badatelů málo známo. Tento major srbské armády ve skutečnosti dodal atentátníkům zbraně, vedl jejich střelecký výcvik a vydal jim i pokyn, že nesmějí být chyceni živí. Jenže tento muž byl prokazatelně také agentem ministerského předsedy Nikoly Pasicé. Kruh se tedy uzavřel, avšak v té době nikdo na za nic nemohl.

Nu a nyní se vrátíme znovu na území Řecka. Blíží se oslava 14. výročí královraždy, v Evropě zuří první světová válka a všichni její účastníci tak trochu zkrotli. Francouzi vedou mírová jednání se zástupci Rakouska-Uherska a nejsou sami. Jednají s nimi i Srbové. Nikdo neví, jak válečné střetnutí dopadne.

Všichni se shodují, že je třeba udělat tečku za sarajevským atentátem. Své zde hraje i stanovisko nového rakouského císaře Karla. A tak se stalo, že dne 15. března 1917 byla v souvislosti s atentátem na následníka trůnu v červenci 1914 zatčena skupina srbských důstojníků v čele s Dragutinem Dimitrijevičem. Předtím byla Černá ruka zrušena. Osm dní po zahájení jednání vojenského soudu v Soluni byl Apis odsouzen k trestu smrti a dne 26. června byl rozsudek (smrt zastřelením) vykonán. Proces byl v Soluni proto, že v té době toto úžasné historické řecké město okupovali Francouzi a byl zde „klid“.

Dragutin Dimitrijevič měl za ty tři měsíce mezi rozsudkem a popravou jistě dost času na přemýšlení. Celý život jsem dělal, co oni chtěli, mohl si říkat. A najednou dělají, jako když to nechtěli. To si říkal zcela určitě. Nemohl tušit, že se za několik měsíců po jeho smrti zrodí v Rusku, které se stavělo v celém konfliktu vehementně na stranu Srbska a sehrálo roli, o které se v historii docela mlčí, systém, který bude politické vraždy pokládat za naprosto legitimní. To byl i názor Apisův. Jenže netušil, že by se mohl stát obětí právě onoho systému samotného. To bohužel netušili mnozí.

Tragickou součástí těchto všech událostí je i to, že se mnozí přeživší stali obětí falšování historie. Ale s tím se již musí vypořádat každý z nás sám. Takže příště si řekneme něco o ruské diplomacii a o zakynthoském víně. Je mezi nimi věru značný rozdíl.