Všechny sankce jsou nepříjemné. Pro obě strany. Tedy pro jejich vyhlašovatele i pro ty, jichž se týkají. S tím je potřeba počítat. Jestli se za jistým účelem vzdám obchodu se stranou, s jejíž politikou nesouhlasím, musím počítat s tím, že plánovaný obchod mě poškodí. S tím se nedá nic dělat, ještě nikdo nevymyslel ekonomické sankce v oblasti obchodu, které by bolely jen jednu stranu. Jestli představitel naší země prohlásí, že se k sankcím vůči Rusku případně připojíme, když to nebude bolet, tak to je reakce postavená na hlavu. Neříkám tím, že sankce tohoto typu mají být, ale v tomto případě by mělo platit buď anebo.
Vzpomínám si na takový hezký normalizační vtip, který je strašně vousatý, jakkoli se může zdát, že nabývá na aktuálnosti.
Soudruh Leonid Brežněv hovoří telefonicky s Gustávem Husákem. V Kremlu rozhovoru naslouchá premiér Kosygin.
Brežněv:
"Nět.
Nět. Nět.
Nět!
Nět! Nět! Nět!
Da!"
Brežněv ukončí hovor.
"Proboha, cos mu slíbil," ptá se ustaraný premiér.
"Ale," mávl rukou Brežněv, "ptal se, jestli může položit sluchátko."
Samozřejmě, že většina našeho národa po návratu do těchto časů netouží.
Ale čistě teoreticky by se mohlo stát, pokud se budeme chovat jako kunktátoři, že najednou na zasedání jistého orgánu přinese sekretářka na polštářku červený telefon, přičemž nesměle a tiše hlesne:
Báťuška…
A všichni přítomní se automaticky postaví do pozoru, i když jim bude jasné, že nejde o videotelefon.
P.S. Kunktátor je starý český výraz pro slovo váhavec. Svého času ho v této podobě použil Ivan Olbracht, když ve dvacátých letech kritizoval soudruha Bohumíra Šmerala, že nevychází zcela a bezvýhradně vstříc politice Kominterny a snaží se najít nějakou českou cestu k socialismu.