aneb Metastázy dezinformace
Rus vpraví nové prvky do evropské civilizace, které ji navždy z kořene přemění a vykoupí lidstvo (Feodor Michajlovič Dostojevskij). Rusko jako divá trojka vpřed se žene po dráze pokroku, že ostatní národové v úžase před ním ustupují… (Nikolaj Vasiljevič Gogol).
Probírám se tak zprávami, jestli v nich najdu něco nového k případu sestřelení malajsijského letadla nad východní Ukrajinou, ale nic moc. Ne že by nebyl žádný další vývoj, ale že se pozornost medií přesunula k té pranici v Gaze. Tolik a tolik set nevinných obětí izraelské invaze, já vám nevím, že se ti židi dovedou strefovat jen pořád do samých ženských a dětí, škol a nemocnic, kolem čehož se pak na různých místech Německa i jinde velice protestuje a demonstruje. Osobně mě drobet zaráží, že izraelský postup proti hnízdu palestinského terorismu vzbudil takovou vlnu hněvu, kdežto zákeřný útok na civilní letadlo a smrt tří stovek ceestujících… nu ano, vyvolal rozruch mezi západními politiky a v tisku, dokonce byly proti předpokládatelnému původci toho skutku vyhlášeny sankce. Že by však vyšel na ulici jediný demonstrantík… ale k tomu se ještě dostaneme. Zatím vezměme na vědomí, že je zde jakýsi dvojí metr: jedním jsou přepřísně měřeny skutky izraelské, americké a jiné takové, druhým pak, podstatně ohleduplnějším, skutky palestinských bratrstev a výše naznačeného (všimněte si, jak korektně se vyjadřuji) předpokládatelného původce. K odsouzení izraelské protiakce postačí údaj, označovaný stydlivě „z palestinských zdrojů“ - po desítiletích zkušeností bych si rozmýšlel poskytnout řečenými zdrojům sluchu, i kdyby oznamovaly, že bude zejtra čtvrtek -, okolnosti tragického konce letu MH 17 však musí být objasněny do posledního puntíku. Ne-li, ihned se vyrojí obhájci ruské nevinnosti a budou dovozovat, že se mrzkého činu dopustili sami Ukrajinci, beztoho samý fašista a banderovec. A jelikož do posledního puntíku objasněny nebudou a být nemohou, lze čekat, že rozhořčení Západu postupně ochabne a z ohlašovaných sankcí zbude pachuť rozpaků, a i ta se dalším postupem času rozplyne jako pára nad bažinou. Až zase onen předpokládatelný původce…
Opakuje se na mezinárodním dějišti, co tak dosyta známe ze soudních síní: fenomén nedostatečně usvědčeného lotra, jev to nesmírně záhubný, stavící spravedlnost na hlavu a obracející právo v šaškárnu. Mizera, odcházející ze soudní síně se dvěma prsty vztyčenými na znamení vítězství, dvojnásob pokořená oběť, která musí pykat za to, že si nedokázala sehnat dostatek nepopíratelných důkazů… obávám se velice, že týž princip se nakonec uplatní v případě malajsijského letadla i celé ukrajinské krize. A pochopitelně i nevyhnutelné pokračování: nedostatečně usvědčený pachatel nějaký čas počká, načež zopakuje, co se mu tak výborně podařilo anexí Abcházie, Jižní Osetie, Krymu a k témuž cíli směřujícím plánovitým rozvratem Ukrajiny. Čímž budou opět všichni na Západě velice překvapeni a pobouřeni, a tak stále a pořád dokola, neboť imperiální rozpínavost jedněch a bezradná polovičatost druhých nebere konce.
Dá se s tím něco dělat? Možná by se dalo, ovšem… Především by mezinárodní společenství nesmělo pachateli poskytovat výhodu, jíž je bezvýhradné uplatňování zásady dokonalého, ani mezerku neponechávajícího vyšetření. Nejhorší kombinací civilního procesu je váhavý sudí a prohnaný, penězi i podpovrchovými informacemi dobře vypolštářovaný advokát. Totéž platí v případě malajsijského letadla: západní sudí, pídící se po nejdetailnějších důkazech, a obrovská, ničeho se neštítící, ze sovětských časů zděděná dezinformační mašinerie… to nemůže dopadnout v prospěch práva. Indicie souhlasí, pachová stopa souhlasí, to by mělo stačit k vynesení rozsudku. Zavřít do basy napoleonskou mánií posedlého vládce i jeho velmocenskou pýchou zpitomělý lid ovšem nelze, mělo by ale být snahou Západu postsovětskou říši co možná izolovat. Odstřihnout se od jejích nerostných zdrojů (o mnoho víc toho na prodej nemá) i za cenu přechodného hospodářského poklesu, jak nelení halasně varovat ti, kteří na kšeftech s jmenovanou říší postavili svou podnikatelskou strategii. Čemuž lze dobře rozumět: v tabulce zkorumpovanosti, vydávané organizací Transparency International, figuruje ona říše na 127. místě ve společnosti takových borců, jako je Pákistán a Mali, před sebou i Guatemalu a Bílou Rus (!). I divme se, jakými přednostmi putinské Rusko tak velice láká tržní kouzelníky, jakých by asi ubylo zakázek a jakého druhu obchod by utrpěl, došlápnout si tak na ně o něco důsledněji.
Kdo se o to pokusí, by měl vzít v úvahu dvojí. Zaprvé, že kromě tradiční ruské roztahovačnosti má co činit s neméně tradičním mesiášstvím. S odvěkou vírou, že jest posláním ruského lidu, aby svými mimořádnými schopnostmi (viz citáty v záhlaví) změnil a vykoupil lidstvo. Které schopnosti by to měly být kromě sklonu k alkoholismu a pokročilé demoralizace, je sice nejasné, avšak mesiáše nezajímá realita, stačí mu víra v jeho božské pověření. Aby mu mohl dostát, musí rozšířit svou vládu na co největší počet zemí blízkých i vzdálených, neboť teprve tehdy jest dílo spásy završeno. S mesiáši je těžké pořízení. Snad by pomohlo, kdyby někdo nastavil ruskému lidu zrcadlo: koukejte, rebjata, takhle vypadáte v pohledu zvenčí. Spaste nejdřív sami sebe ze své jak popanštělé pejchy, tak nevolnického křupanství, což je jen líc a rub téhož kabátu, i ze svého 127. místa v pořadí zkorumpovanosti, než začnete pasit druhé. Ale nevím. Zkušenost s mesiáši ukazuje, že nedají pokoj, dokud je nesemelou jejich vlastní mlýny nebo je nepřivede k rozumu někdo druhý. Rezolucemi a polovičatými bojkoty to obvykle nejde. Co by jít mohlo, je mocenské džudo, jak je na předchůdcích dnešních spasitelů předvedl jistý Ronald Reagan, ale kde takového vzít, není-liž pravda. Nemá už Západ státníky, jen kramáře.
Zadruhé a možná i především je třeba se účinněji bránit ruské infiltraci a dezinformaci. A nejen ve vyšších kruzích politických a zpravodajských, ale i v širší veřejnosti; máme zatím ještě demokracii a v ní velice záleží na stavu veřejného mínění. Nevíme, jaký díl kolujících zvěstí a panik pochází z dílen FSB, lze ale mít za to, že ne o mnoho menší než za časů, kdy se dotyčná instituce ještě nazývala KGB. Vzpomínám si z těch dob na sovětského diplomata, prohlašujícího v namazaném stavu, že když bude chtít, vyjde do ulic padesátitisícová demonstrace proti čemukoliv… to nelze brát na lehkou váhu ani dnes. Abychom se vrátili k případu malajsijského letadla: doporučil bych každému, dřív než začne opakovat řeči o sestřelení podlými Ukrajinci, o fašistech a banderovcích, o legitimních ruských zájmech a tak dále a podobně, aby se dobře rozmyslel, nedělá-li, jak se tak pěkně česky říká, někomu zadarmo vola. Máme mezi sebou určité procento zastydlých komunistů a rusofilů, s tím nic nenaděláme, na ně platí přísloví krále Šalomouna - jakož pes navracuje se k vývratku svému, tak blázen opětuje bláznovství své. Jen dbejme toho, aby další z jeho přísloví naplatilo zase na nás: neodpovídej bláznu podlé bláznovství jeho, abys i ty nebyl jemu podobný. Neboli méně biblicky, zkoumejme bedlivě, co pouštíme z úst, abychom se nevědomky nestali roznašeči kremelské dezinformace. Je jí v oběhu pravděpodobně víc, než jsme ochotní si připustit.
Nicméně se zdá, že úsilím o desintegraci Ukrajiny, jehož – věřme - nezamýšleným výsledkem je i tragický konec letu MH17, přestoupil ruský vládce určitý práh. Octnuv se za ním, stěží už se mu asi podaří ukolébat Západ k bývalé důvěryplné bezstarostnosti. Zdržování a vytáčky, dětinské výmluvy, které mohou přesvědčit jen toho, kdo je beztak už předem přesvědčen, chaotické zamazávání stop, neochota pustit k troskám letounu vyšetřující komise, záběry proruských povstalců, šátrajících v kapsách obětí po penězích a přehrabujících se chtivě v jejich zavazadlech, neuvěřitelně pitomé řeči o mrtvolách, s nimiž na palubě už prý letadlo na místo havárie přiletělo – už vidím letištní personál, jak rozmisťuje zamřelé nebožtíky mezi cestující na lince Amsterdam – Manila… to vše svědčí o neexistenci zábran jak morálních, tak i rozumových, o absolutní neschopnosti představit si, jak probíhají myšlenkové pochody západního člověka, čím na něj lze zapůsobit a čím se zesměšnit, kdyby určité detaily toho dění mohly být k smíchu.
No, aspoň že už to konečně všechno víme. Aspoň že jsme si – ne všichni, to se ví – přestali malovat růžové, realitě odporující obrázky. Aspoň že bohdá ubude řečí – úplně nezaniknou nejspíš nikdy – o nezbytném partnerovi, jehož zájmy nesmíme opomíjet. Nerad a s úpěním, ale přece jen vzal Západ na vědomí, že je zde jakási čára, za níž se prostírá jiný svět, jiné myšlení, jiné, s našimi neladící hodnoty, svět, před jehož dobyvačnýmí spády jest záhodno se míti na pozoru. Nemyslím si, že bychom mohli dopadnout jako Krym nebo Abcházie – i když kdoví – ale že by si přinejmenším Evropa, pronitkovaná metastázami dezinformační mašinerie mohla zadělávat na pád do kremelského područí, to ano, to už tady jednou bylo. Nebýt válečného štváče Reagana, mohl si tenkrát Brežněv, jak si tak vzpomínám, sebrat celý Západ i s jeho relativizujícími politiky, přemoudřelými intelektuály a demonstrujícími studentíky jako zralou švestku. Zpozorněme tedy, ozvou-li se odněkud hlasy, snažící se přesunout vinu na Ukrajinu i na ten zlovolný, dekadentní, oprávněné ruské zájmy nechápající Západ. Třeba jsou to hlasy těch věčně včerejších, jimž se zalíbilo v komunistickém chomoutu a ničeho si nepřejí víc, než si jej opět navléknout. Třeba už také vrzot pilky, podřezávající větev pod vlastním zadečkem, znamení to, že dezinformační metastázy už zase napadají sotva vyhojenou tkáň.
Hannover, 30. července 2014