Když jsem se v neděli dozvěděla, že byl z běloruského vězení propuštěn Ales Bjaljacki, velice jsem se zaradovala. Trochu jsem sice litovala, že nemám po ruce nikoho, s kým bych mohla tu dobrou zprávu sdílet, a že se nemohu vypravit do Minsku (mám v pase neblahé razítko o odmítnutí udělení víza), abych si s Alesem připila – ale v takové chvíli člověk nemá myslet jen na sebe.
Běloruští příslušníci KGB Alese zatkli 4. srpna 2011 a 24. listopadu téhož roku byl odsouzen na čtyři a půl roku v táboře se zostřeným režimem a ke konfiskaci majetku za to, že se měl vyhýbat placení daní. O žádné daně ale nešlo, byl to jednoznačně zástupný proces.
Ales se od mládí angažoval v běloruském disentu usilujícím o nezávislost Běloruska a o dodržování lidských práv. V roce 1981, kdy byl studentem filologie, byl prvním studentem, který ve škole začal mluvit bělorusky, a když končil školu, bylo jich už několik desítek. V Bělorusku se totiž – podobně jako na Ukrajině – mluvilo bělorusky jen na vesnici, byl to jazyk pokládaný za „méněcenný“, za jazyk, jímž mluví jen nevzdělanci, a většina lidí, kteří se vezli v kočáře sovětské moci, bělorusky vůbec neuměla – prezident Lukašenko ostatně neumí bělorusky dodnes.
Ale k těm daním.
Ales byl – a asi pořád je – šéfem organizace Vjasna, Střediska na obranu lidských práv, kterou v roce 1996 spoluzakládal. Vjasna poskytovala právní a hmotnou pomoc lidem, kteří se stali oběťmi represí Lukašenkova režimu, pomáhala jim platit pokuty (třeba za účast na demonstraci), podporovala rodiny politických vězňů. Peníze by v Bělorusku těžko pořídili ze sbírek, lidé, kteří mají v Bělorusku cit pro nespravedlnost a odvahu proti ní vystoupit, většinou majetkem neoplývají. Na takové účely přispívají různé mezinárodní organizace, které nemají peníze od vlád, ale ze sbírek – je to třeba Amnesty International. Peníze chodily na konta, která měla Vjasna na Alesovo jméno v zahraničí: Lukašenkův režim má totiž ošklivý zvyk: když se represivní orgány soustředí na nějakou instituci, která se jim nezamlouvá, zabaví jí počítače a obstaví konta v bance.
A v Alesově případě se stalo, že litevské ministerstvo spravedlnosti a polská generální prokuratura v rámci mezinárodní pomoci běloruským úřadům údaje o Alesových kontech poskytly. Litva pak projevila lítost a spolupráci s Běloruskem ukončila, polský ministr zahraničí Radosław Sikorski se veřejně omluvil. Ales se hájil tím, že nemohl platit daně z peněz, které nebyly jeho, které měl jen předat potřebným. A teď byl propuštěn o dvacet měsíců dřív!
Jsem velice vděčná laskavé polské televizi Belsat, že v neděli pohotově uveřejnila reportáž, na které v Minsku přijíždějícího Alese vítaly desítky lidí. Vypadal pohuble, ale spíš asi proto, že měl oholenou hlavu (trestanec přece), a bez vlasů se zdál křehký a drobný. Bylo ale jasně vidět, že je v dobré náladě (aby taky ne), a říkal, že bude dál žít jako předtím. Že ho vězení nijak nezlomilo ani psychicky nerozhodilo, bylo naprosto zřejmé.
LN, 27.6.2014