HISTORIE: 1914 (5)

"Nežádám od vás nic víc než povolení našim lidem zemřít za jejich ideály."

Příměří mezi sovětskými bolševiky a Němci, tedy separátní mírové dohody uzavřené 3. 3. 1918 v Brestu Litevském, mělo drsný dopad jak na Spojence, proti kterým se mohli z Ruska přesunout statisíce německých a rakouských zajatců a vstoupit do války na západní frontě, tak na Čechoslováky a myšlenku dalšího vývoje vlastní republiky. Podmínky smlouvy, na které přistoupili sověti, byly podle mnoha historiků „velmi tvrdé". To je myslím mylný pohled dnešních hodnotitelů. Sověti plánovali a připravovali „světovou revoluci“, věděli, že Spojenci ani Německo nejsou schopni odstoupená území ovládat, a věřili, že jakmile se do sebe pustí Německo a západní Spojenci, nastane jejich chvíle. Ať soupeření dopadne jakkoli. Série místních válek na Ukrajině, Lotyšsku, v Polsku a plánovaný záměr dobýt Polsko, což se jim téměř povedlo, byly reálné. Plánovali zároveň vyvolat „světovou revoluci“. To se v krátké době pokusili uskutečnit svými pátými kolonami v Německu (spartakovské povstání), v Maďarsku a na Slovensku (Republika rad) - v ČSR se bolševizující část sociální demokracie pokusila v ní převzít moc v ČSSD (boj o Lidový dům), v Rakousku marxisté zasáhli v krátké, ale krvavé občanské válce v roce 1934 atd. Bolševici byli přesvědčeni, že dle Marxových tezí zvítězí a uskuteční „skutečnou marxistickou revoluci“. německý proletariát, jak to Marx předpověděl v Kapitálu. A Německo bude základem komunistické revoluce v Evropě.

Hranice mezi Ruskem a Ústředními mocnostmi po podepsání příměří

Bolševické Rusko se tedy celkem klidně vzdalo celkem až jednoho milionu kilometru čtverečních území ovládaného carským režimem před válkou (Ukrajina, Bělorusko, Finsko...). Německu a Rakousku umožnil mír přesunout velké množství vojsk na západní frontu, kde se pak odehrály rozhodující bitvy první světové války. Nelze přitom vynechat skutečnost, že Lenin byl záměrně vyslán do Ruska německým generálním štábem s miliony švýcarských franků, aby vyvolal revoluci. Situace Německa a jeho spojenců, tzv. Centrálních mocností, bylo na frontách neudržitelná.

V květnu 1918 se bolševici rozhodli také vyřešit část vnitřních problémů eliminací „kontrarevoluční“ hrozby čs. legií v Rusku. Byl vydán rozkaz odzbrojit, internovat nebo, pokud to nepůjde jinak, postřílet naše vojáky. Bolševičtí vůdci, tedy konkrétně Trockij, vydali patřičné pokyny. Vraždění již téměř odzbrojených čs. vojáků bylo reálné, žádný zákon neplatil. V tehdejším Rusku se jednotlivé skupiny vzájemně masakrovaly, a to včetně „připojených civilistů“. V této situaci byly čs. vlaky roztažené na tisících kilometrů železnice od Penzy do Vladivostoku. Čs. sbor se tehdy dal počítat spíše po vlacích než po plucích a divizích. Dva vlaky jedné a téže jednotky byly často od sebe stovky kilometrů vzdáleny

Čs. velitelé na místě situaci sledovali a nakonec se rozhodli bolševiky předejít. Prozatímní výkonný výbor vedený třemi čs. důstojníky - Čečkem, Gajdou a Vojcechovským - vzal politickou moc dočasně z rukou OČSNR (Odbočka Československé národní rady v Rusku), rozkazy jejích představitelů prohlásil za neplatné a de facto proti příkazům T. G. Masaryka porušil zásadu neutrality. Jak se pak ukázalo, bylo to jediné rozumné východisko.

Cílem bylo nejdříve dobýt každé místo, kde jsou čs. jednotky, spojit se a postupně se „vlastním pořádkem“ stáhnout ze západu do Vladivostoku. Odtud pak měl sbor odjet do Francie. Na konci května 1918 začal boj, který se rychle rozhořel v místech, kde byli čs. vojáci.

Boj proti bolševikům se vyvíjel nad očekávání dobře. Brzo bylo dobyto mnoho měst v Povolží, na Urale i na Sibiři. V počátcích bojových operací proti bolševikům šlo jen o dopravu do Vladivostoku. Vojáci 1. pluku např. dobyli Penzu, ale pak se z ní podle dohodnutého plánu stáhli. Vystoupení čs. sboru ovšem spustilo lavinu, která se již nedala zastavit. Některá města byla od bolševiků osvobozena ruskými povstaleckými skupinami, jiná spoluprací Čechů a Rusů, jiná českými vojáky. Protibolševičtí Rusové přebírali moc a Čechoslováci byli jejich spolubojovníci. Nepřátelství mezi „běločechy“ a bolševiky již nešlo zastavit.

Pod vlivem těchto vítězství a převratných změn začali postupně uznávat naše politické představitele v Paříži za představitele spojeneckého státu. Vyjádřili nám slib, že čs. sbor je pouze předvojem spojeneckých sil, které brzo dojdou do Ruska, pomůžou obnovit ruskou armádu, porazit bolševismus a vyhnat Němce z Ruska. To se však vlivem rozkladu ruské armády a také nezájmem a únavou z války západních Spojenců nepovedlo. Reálná možnost, že tyto spojené jednotky „bílých“, čs. legií a západních spojenců dobudou Moskvu (západní intervenční vojska se probila až k Volze), a tak zničí bolševismus, se nenaplnila. „Západ“ byl vždy neustále přesvědčen o „bezvýznamnosti“ toho, kdo v Rusku vládne. Za tuto chybu západních politiků (nevyjímaje ovšem Masaryka) pak svět draze zaplatil miliony mrtvých v druhé světové válce.

Západ již od této doby není schopen pochopit chod dějin a stále a stále prohrává již prakticky vyhrané války: Korea, Vietnam, Egypt, Irák, Afghánistán a další.

Rusové a další protizápadní státy jsou v přístupu k válkám daleko praktičtější. Porovnáme-li tehdejší Leninovu a Stalinovu politiku s dneškem, je jasné, proč Putin považuje začlenění Pobaltí a pokus o zapojení Ukrajiny do EU a případně do NATO za „porážku Ruska“ a snaží se ji „odčinit“. Nedělá nic jiného než předtím Stalin.

Válka na západní frontě je dodnes neskutečnou ukázkou toho, jak se vždy generálové připravují na minulou válku a často nejsou schopni vůbec pochopit, že se něco změnilo. Vypukla zákopová válka, v které idiotští generálové a politici hnali řady vojáků útokem na kulometná hnízda. Nebyli schopni vymyslet nic jiného než "opotřebovací válku", tedy "mlýnek na lidské maso", a stále a stále dodávat "kanonenfutr". Bez jakéhokoli viditelného úspěchu. S nadějí, že hromady mrtvol zdecimují psychiku a síly nepřítele a ten po vyčerpání zásob vojáků a střeliva podlehne. Tento způsob boje používala např. také pěchota v řadách osmanských vojsk (řízených německými důstojníky) až do své porážky. Jako poslední je praktikovala Rudá armáda za 2. světové války do té doby, než okopírovala – kryta většími materiálními zdroji svými a hlavně USA a zázemím - taktiku "Blitzkrieg" a za použití tanků a letectva válku vyhrála. Idiotsky vedená 1. světová válka na západní frontě vedla k milionům mrtvých. Včetně tisíců Čechů a Slováků.

Ve Francii vznikly v srpnu 1914 z tamějších Čechů první jednotky.

Vypuknutí války uvítaly demokratické české spolky (Sokol, Rovnost aj.) ve Francii s nadšením. Nejvýznamnější úlohu na počátku války sehráli pařížští Češi. První jejich organizaci založil v době svého vyhnanství už v roce 1862 J. V. Frič (Česko-moravská beseda). Důležitým činitelem na počátku války byli krajané, kteří ještě zůstali státními příslušníky habsburské monarchie. Byli postaveni před problém, zda mají poslechnout výzvu mobilizačních vyhlášek a vrátit se do Rakouska-Uherska.

Významným Slovákem, snad jedním z nejvýznačnějších při vytváření ČSR, byl generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik - generál francouzské armády, vědec, pilot a diplomat, který pomáhal vytvářet čs. legie a bojoval například na srbské frontě na straně Srbů.

Mnozí význační Češi vstoupili dobrovolně do francouzské armády, celkem několik set. V roce 1914 například odchází dobrovolně na frontu slavný český malíř František Kupka, v bitvě u řeky Aisne je raněn. Je vyznamenán Řádem důstojníka Čestné legie a získá hodnost kapitána. Po návratu do Paříže, kde zakládá tzv. Českou kolonii, jejímž předsedou je později zvolen, pomáhá organizovat československé legie ve Francii.

Nejprve byl proveden nábor dobrovolců do tzv. "Légion des Volontaires Tchéques" a vzápětí poté proběhlo cvičení nastoupivších dobrovolců v zahradách Palais Royal. Nábor a výcvik se povedl a Čechoslováci byli přijati do francouzské armády.

Na samostatnou jednotku to však bylo málo, a tak byli zařazeni do Cizinecké legie. V rámci 2. pochodového cizineckého pluku elitní Marocké divize vytvořili českou rotu (Compagnie Nazdar). Rota čítala 250 mužů rozdělených do čtyř čet po cca 60 mužích. Velel jí až do konce kapitán Marie Léon Joseph Salop. Slavnostní odchod na frontu byl přehlídkou ukázněnosti a také jistou kuriozitou, protože se jednalo o jedinou jednotku Cizinecké legie složenou z příslušníků jednoho národa. V Cizinecké legii sloužili jako vojáci zásadně cizinci, důstojníky byli až na výjimky Francouzi.

Od podzimu 1914 byli naši krajané na frontě v Champagni. 10. 11. 1914 se ocitla rota Nazdar poprvé na západní frontě v zákopech tváří v tvář Němcům na pravém křídle úseku Sillery v Bois des Zouaves (obec Verzenay u Remeše), kde měla prvního raněného, dobrovolníka Karla Zajíce.

Počátkem dubna 1915, v rámci konání příprav k takřečené "druhé bitvě v Artois", byla Marocká divize dána k dispozici 33. armádnímu sboru generála Pétaina. Úsek Marocké divize byl vymezen v šíři 1400 metrů v úseku Berthonval - La Targette (7 km severně od města Arrasu). Za časných ranních hodin 29. 4. 1915 nastoupil prapor do první linie. Celou šíři 700 m plukovního úseku u Berthonvalu (což byl v zákopové válce dlouhý úsek) obsadil prvosledový prapor C s rotou C1 Nazdar na svém pravém křídle.

Rota Nazdar šla v čele pluku a tvořila zároveň pravé křídlo útoku nejen Marocké divize, ale celého 33. armádního sboru. Na takové úseky jsou dávány nejlepší jednotky. Dle slovníku Cizinecké legie i dle vlastních výroků našich dobrovolců "měli tu čest jíti první". Což však znamenalo také "čest první zemřít".

Rota Nazdar, zde na obrázku “na památku“, který by se dal nazvat podle slavného pozdravu římských legionářů a gladiátorů císaři: “Ave Cesar, morituri te salutant“ (Buď zdráv Caesare /císaři/, jdoucí na smrt tě zdraví) dobyla ve skvělém útoku tři německé linie zákopů. Tak skončil tento den vítězstvím pro naše barvy - ale za jakou cenu. Ztráty, které rota Nazdar utrpěla, byly strašné. Z původního počtu 250 důstojníků a mužů naší roty zůstalo po boji 75 vojínů. 42 padlo a ostatní byli raněni. V tomto vítězném boji ztratil II. pochodový pluk 1. pluku Cizinecké legie ze 75 důstojníků 50, z 3822 poddůstojníků a mužstva 1889 padlých a raněných. U praporu C, ke kterému patřili Čechoslováci, pak z důstojníků nezůstal ani jeden a z 925 vojínů zbyla asi třetina. Ze zbylého počtu bylo možno sestavit toliko 2. četu 1. roty, která však na důkaz vážnosti, kterou si vydobyla u Arrasu, byla postavena jako ryze česká a její velení převzal čerstvě povýšený český podporučík Štafl. Cizinec jako důstojník Cizinecké legie byla naprosto mimořádná událost, stejně jako složení jednotek z vojáků jedné (tedy správně ze dvou) národností. Malá komunita krajanů (Rota Nazdar) tak byla téměř vybita již v r. 1915. Během války prošlo touto rotou na 600 Čechů, z nichž jen 50 se dožilo konce války bez zranění. Vždy, když čtu od různých „intošů“ řeči, jak byli Češi v obou válkách zbabělí, svrbí mě ruka. Rád bych je, kdyby to šlo, dovedl na některé bojiště našich legionářů a k jejich hrobům a tam jim to ručně vysvětlil.

Po vykrvácení Roty Nazdar trvalo ještě nějakou dobu odstranění francouzských administrativních překážek pro vznik čs. legií ve Francii. Později byl obnoven nábor dobrovolníků a hlavně přijely tři transporty legionářů z Ruska, čeští zajatci a přeběhlíci z rakouské armády do Itálie, skupina vojáků-legionářů ze Srbska i početné skupiny krajanů z USA. V červnu 1918 vzniká Čs. brigáda ve Francii o dvou plucích, která se úspěšně účastnila bojů na frontě. Legionáři se zúčastnili těch nejtěžších bojů, například na Somě, kde jsou zachyceni čs. legionáři přišlí z Ruska – proto ty nápisy na fotografiích. Počet padlých však narůstal.

Po vzniku ČSR byla v prosinci 1918 čs. legionářská jednotka ve Francii přeorganizována na divizi a při odesílání do vlasti měla již čtyři pluky. Ty pak měly významnou úlohu při obsazování a dobývání území ČSR od německých separatistů a maďarských vojsk, při pokusu odtrhnout pohraničí od republiky vytvořením tzv. Deutschböhmen jako součásti státu „Republik Deutschösterreich“ z Rakouska a českých zemí. Což byl dávný sen českých Němců a ideologie pangermanismu.

Jiří Weigl (viz) k tomu dodává: „Bez válečné porážky a demoralizace by čeští Němci a Německo nikdy vznik Čechy vedeného státu nepřipustili, nota bene v historických hranicích českých zemí.“ Popravdě řečeno, němečtí nacionalisté a čeští (sudetští) Němci se nikdy, dodnes, se vznikem Československa nesmířili a není žádným tajemstvím, že první rozpad ČSR byl přímo vynucen nacisty a že sudetští Němci a Bavorsko byli velice aktivní (spolu s Ruskem) při demontáži ČSFR. Jak píše K. Vodička ve studii „Příčiny rozdělení Československa: analýza po 10 letech“:

Rozdělení Československa nebylo primárně důsledkem emancipačních snah a patriotismu slovenského (a už vůbec ne českého) národa. V průzkumech veřejného mínění se Slováci a Češi nikdy nevyslovili ve většině pro státní samostatnost, nýbrž vždy naopak (Kipke 1993: 51). Byla-li otázka průzkumu směřována na jejich pocity, co se týká rozdělení státu, vyjádřilo 56 procent slovenských občanů obavy, 40 procent strach a jen 33 procent slovenských občanů vyjádřilo, že má pocit získané svobody (Sociologické aktuality 10/1992: 6). Také u Čechů převažovaly negativní pocity: 56 procent vyjádřilo obavy, 45 procent smutek a 43 procent politování (Lidové noviny, 25.3.1993).

Když tedy nechtěly oba národy rozdělení, co to bylo za síly, které je provedly (a také v Jugoslávii a v celém eurovýchodním prostoru)? Staré síly se přesouvají a mění své názvy, ale jejích směr zůstává po staletí zachován.

Vraťme se však do let první světové války.

Význam a vynikající pověst Roty Nazdar vedly k jejímu obnovení s novými čs. vojáky. Hraničářský prapor 2 "Roty Nazdar" vznikl 27. února 1920 z vojáků rakouského 2. mysliveckého praporu složeného z Čechů z Hradce Králové, vojáků v bojích zocelených na italské frontě na Soči - ovšem na rakouské straně! Italská strana pak umožnila některým českým jednotkám - a to nejen legiím - po pádu Rakouska přejít i s výzbrojí do vznikající ČSR, zatímco demoralizovaná rakouská armáda se v podstatě rozpadla. A to včetně německých vojáků ze vzbouřeneckých provincií v pohraničí ČSR, v tzv. Deutschböhmen, kteří naprosto zklamali své soukmenovce.

Italská fronta první světové války byla z československého hlediska zvláštní. Jasně a stručně shrnuje základní údaje o italských legionářích web pojmenovaný „33. Československý střelecký pluk Dosś Alto“:

"Na začátku války byla v Itálii pouze nevýznamná krajanská komunita. V Itálii žilo před 1. světovou válkou jen několik stovek Čechů a Slováků, z jejich popudu zde vzniká tzv. Česká kolej (Collegio boemo). Vstupem Itálie do války po boku Dohody se však záhy ocitlo v zajetí na tisíce českých a slovenských vojáků rakousko-uherské armády. Po delším snažení vznikla koncem roku 1916 v Římě tisková kancelář (později i odbočka) Československé národní rady v exilu. Diplomatické úsilí ČSNR, zejména dr. Beneše, i aktivita samotných zajatců v čele s J. Čapkem (vznik tzv. Československého dobrovolnického sboru v zajateckých táborech, hlavně v St. Maria Capua Vetere, Sulmoně a Padule) umožnilo postavit koncem roku 1917 nejprve jen několik pracovních praporů a přímo na frontě malé jednotky rozvědčíků (Esploratori Cecoslovacchi)."

Celkem vzniklo devět rot rozvědčíků. (podobnost nikoli náhodná s prvními dobrovolníky-rozvědčíky v ruské armádě na východní frontě). Jejich úspěchy na frontě, podpora Čechoslováků válečnému úsilí Itálie po kobaridské porážce viz Češi v bojích na sočské frontě (Michal Skamelka, bakalářská práce, Univ. Pardubice). Ke změně postoje italské vlády k formování samostatného čs. vojska došlo až na sklonku roku 1917 a počátku roku 1918. Italská armáda totiž utrpěla 24. října 1917 drtivou porážku v bitvě u Caporeta, při níž její ztráty dosáhly téměř 130 000 padlých a raněných a 300 000 zajatých. Také diplomatické snažení (tentokrát M. R. Štefánika) bylo úspěšné a konečně přišel souhlas italské vlády s vytvořením legie. V souvislosti s italskou porážkou při Caporettu v říjnu 1917 a diplomatickým přičiněním generála M. R. Štefánika dne 21. dubna 1918 italská vláda povolila zřízení Čs. vojska v Itálii. Jeho velitelem byl jmenován generál A. Graziani.

Při jednáních s předsedou italské vlády V. E. Orlandem o zřízení čs. legií v Itálii M. R. Štefánik řekl: "Nežádám od vás nic víc než povolení našim lidem zemřít za jejich ideály."

Dokončení zítra