27.8.2016 | Svátek má Otakar






HISTORIE: Sto let od počátku první světové války

26.6.2014

Každý rok sleduji v květnových dnech pietní akty u příležitosti konce druhé světové války, ten proud věnců a proslovů politiků k výročím v čase stále vzdálenějším, vždy mě napadne a zamrzí, proč téměř nikdy žádný věnec a žádná vzpomínka nepřicházejí k těm stovkám, možná tisícům pomníčků rozesetých po českých městech a vesnicích připomínajících statisíce padlých českých vojáků za první světové války, která skončila o pouhých jednadvacet let dříve než válka druhá.

Proč jsme si tuto zásadní historickou událost, která změnila tvář světa i naše osudy troufám si tvrdit více a hlouběji než druhá světová válka, nechali z naší historické paměti vymizet a dopustili, aby nám ji zakryla švejkovská karikatura?

Myslím, že právě nyní, kdy se blíží 100. výročí onoho tragického svátku sv. Anny 26. července 1914, kdy vyhlášením války Srbsku Rakousko-Uherskem první světová válka vypukla, bychom si měli její význam pro historii i dnešek vážně připomenout. Mám na mysli nikoliv jenom její průběh, ale především její důsledky.

První světová válka nebyl pouze první skutečně globální světový konflikt - byl to zásadní civilizační předěl, který nenávratně změnil svět, Evropu i naší zemi. Říká se, že XX. století ve skutečnosti začalo až 1. světovou válkou, která rozmetala společenský řád a jistoty naší tehdejší civilizace, otřásla jejími hodnotami a akcelerovala proces jejich změny a rozkladu. Po staletích postupného, ale trvalého vytváření a prosazování svobodné občanské společnosti na Západě otevřela stavidla obráceného společenského pohybu – vzniku moderní totality a společenského násilí v míře dříve nepředstavitelné.

Válka měla zásadní dopady geopolitické – poprvé se bojovalo na všech kontinentech a poprvé ve velké, svým původem evropské válce sehrály významnou, či dokonce rozhodující roli mimoevropské mocnosti – USA a Japonsko. Zásadně změnila mapu Evropy a Blízkého východu. V jejím důsledku zmizela dvě soustátí, která po více než 300 let spoluutvářela evropskou historii – rakouská a osmanská říše. Zásadní proměnou prošla Němci vedená střední Evropa. Rusko se dostalo do krize, s jejímiž důsledky zápolí doposud.

Důsledkem 1. světové války bylo, že Evropa, která od velkých zeměpisných objevů byla dominantní silou světového vývoje a rozhodující mocenskou oblastí světa, touto válkou zahájila svůj mocenský úpadek. Všechny tradiční evropské velmoci – vítězové i poražení, byli fatálně oslabeni či zanikli a na scénu poprvé jako globální velmoc vstupují USA a dominují světovému vývoji až do současnosti.

Pro poměry na Evropském kontinentě byly rozhodující tři důsledky této války – již zmíněný rozklad Němci vedené střední Evropy, ovládnutí Ruska socialistickou sektou bolševiků a vykrvácení vítězné Francie na frontách. V důsledku toho je situace v Evropě navždy jiná než v uplynulých staletích. Francie se ze svého Pyrrhova vítězství nikdy nevzpamatovala a ztratila vůli k pokračování historické rivality s Německem. Válkou oslabená a zadlužená Británie už neměla sílu být nadále globální námořní velmocí a začaly u ní postupně převažovat evropské a transatlantické priority. Rusko bylo jako významný spoluhráč z evropské politiky válkou a revolucí vyřazeno a už se do ní v tradiční podobě předchozích staletí nevrátilo. Ambiciózní a dynamické Německo, jehož agresivní expanze měla na vypuknutí války velký podíl, ač ve válce poraženo, fatálně oslabeno a zdevastováno, zůstalo pro novou evropskou rovnováhu destabilizující silou a až totální porážka ve druhé světové válce z něj udělala poučeného a spolehlivého partnera nového, zpočátku skromného koncertu evropských velmocí, který získal dnes podobu Evropské unie. Kořeny snah o evropskou integraci proto hledejme právě v první světové válce a francouzském traumatu z ní.

Vznik války a její začátek, jako výsledek automatismu spojeneckých smluv mezi státy v rámci proti sobě stojících bloků a faktoru mobilizace vojsk, se staly navždy poučením pro politiku velmocí. Ty se tehdy staly rukojmími nezodpovědných balkánských nacionalistů a obavy tehdejších aristokratických politiků ze ztráty tváře je nakonec dovedly k neospravedlnitelnému rozpoutání války, jejíž rizika vysoko přesahovala možné benefity. Podobnou úlohu v úvahách generálních štábů sehrál mobilizační automat, kdy Německo, chtělo-li válku na dvou frontách vyhrát, muselo podle plánu porazit Francii dříve, než zaostalé a pomalé Rusko zmobilizuje. Vyhlášení ruské mobilizace tedy automaticky znamenalo německý vpád do Francie a totální válku v Evropě a pak i ve světě. To vše si stojí za to připomínat i dnes, při hodnocení současných konfliktů a postojů a možných reakcí velmocí.

První světová válka svým neočekávaným průběhem a charakterem otřásla veškerými autoritami tehdejší společnosti. Ještě nikdy v historii se politici a vojevůdci tak fatálně nemýlili v očekávání délky, charakteru a trvání války. Bez výjimky očekávali krátké vojenské střetnutí podle vzoru válek 19. století s rozsáhlými manévry barevného a malebného jezdectva, jak bylo pro válku do té doby vždy typické. Dosud nedoceněný kulomet a účinná děla však přibily vojáky na roky do bláta zákopů a zisk každého kilometru fronty byl vyvážen statisíci mrtvých a zmrzačených. Míra utrpení vojáků a zjevná nesmyslnost tohoto válčení, stejně jako neschopnost velitelů i politiků válku rozhodnout byly tak mimořádné, že zbavily milióny mužů ve zbrani důvěry v poměry v armádě i ve společnosti. Vzhledem k délce trvání konfliktu začala hrát rozhodující úlohu hospodářská síla válčících zemí a poměry v zázemí, či spíše míra jejich zhoršování. Válka se stala totální a strádání obyvatel v zázemí multiplikovalo nespokojenost na frontách.

Tato nespokojenost silně kontrastovala s nadšením, které vypuknutí války provázelo v hlavních válčících zemích. Již tehdy, před válkou, na konci nejdelšího mírového období v dosavadních dějinách Evropy, významná část především humanitní inteligence odsuzovala poklidnou a stabilní kapitalistickou měšťanskou společnost a její pevný řád. Po válce byl starý svět a jeho pevné struktury zničeny a v myslích tehdejších lidí hrůzy a utrpení války byly jasným důkazem špatnosti a neudržitelnosti předválečného světa. Odmítnutí minulosti otevřelo prostor pro politický a společenský radikalismus, utopická a extremistická hnutí a ideje a revoluční vlnu, inspirovanou bolševismem a jeho zdánlivým protipóly fašismem a nacismem. Drastická zkušenost miliónů lidí na frontách a v zákopech poznamenala mentalitu válečných generací, zůstala skrytě přítomna i v následujícím období a relativizovala hodnotu lidského života, občanské svobody a humanistické hodnoty v myslích současníků. Projevy tohoto fenoménu můžeme pozorovat v rozmachu politického násilí v meziválečném období a násilných metodách totalitních nacistických a komunistických hnutí bez velkého odporu akceptovaných veřejností napříč tehdejší Evropou.

První světová válka zásadně změnila především střední Evropu a poměry v českých zemích. Rakousko-Uhersko, které se zmítalo v národnostních sporech, válku sice rozpoutalo, ale s nejednoznačnou motivací. Uherská politika ve správné předtuše katastrofy byla proti válce, zatímco rakouská válečná strana viděla ve vítězné válce ve spojení s mocným německým spojencem jedinou možnost pro přežití monarchie a potlačení odstředivých nacionalismů uvnitř říše. Nepříliš úspěšný průběh války a celková vojenská i ekonomická slabost mocnářství rychle vedly k prohlubujícímu se podřízení Německu.

Tento vývoj měl pro Rakousko-Uhersko fatální důsledky. Do té doby byla monarchie menšími středoevropskými národy vnímána jako menší zlo a ochrana před agresivním německým a ruským nacionalismem a v jejich politických ambicích dominovaly snahy o reformu poměrů v habsburském soustátí nikoliv o jeho rozbití. Válečné utrpení a plné podřízení rakouské politiky velkoněmeckým válečným cílům však jejich loajalitu definitivně pohřbily.

Pouze v důsledku první světové války a fatální porážky centrálních mocností bylo možné uvažovat o vzniku samostatného českého státu. Porážka Německa a Rakouska-Uherska, rozklad jejich armád a totální vyčerpání vytvořily unikátní konstelaci, v níž se Masarykově a Benešově akci podařilo získat podporu vítězů pro vznik nového státu – Československa. Bez válečné porážky a demoralizace by čeští Němci a Německo nikdy vznik Čechy vedeného státu nepřipustili, nota bene v historických hranicích českých zemí. Změna politických poměrů však neznamenala změnu poměrů národnostních, a tak nový stát zdědil stejně složitý národnostní problém, jaký marně řešila stará monarchie.

První světová válka znamenala historický předěl – tisíc let trvající a postupně se prosazující německé pronikání a hospodářská a politická dominance ve střední Evropě byly radikálně zastaveny a oslabeny. Současně s tím válečná porážka carského Ruska a jeho vytlačení z Evropy a izolace po bolševické revoluci vytvořily mezi Německem a Ruskem široký koridor malých a slabých států, který se v čase proměňoval, ale až do současnosti zůstává pásmem nestability a předmětem a nástrojem velmocenského soupeření.

Obdobně zásadní význam měla první světová válka pro další klíčové oblasti politického napětí v Evropě a ve světě - Balkán a Blízký východ. Postupný rozklad Osmanské říše v devatenáctém století a vznik národních států v multietnickém balkánském prostoru vytvořil ohnisko, z něhož vznikaly války po celé XX. století – balkánské války, první světová válka, masakry v době druhé světové války a konečně konfliktní rozpad Jugoslávie a válka o Kosovo.

Globální oblastí nestability se po první světové válce stal Blízký východ rozparcelovaný po první světové válce po porážce Osmanské říše a vytlačení Turků z arabského světa Sykess-Picottovou dohodou mezi Francii a Velkou Británii. Ta v roce 1917 Balfourovou deklarací vyjádřila svůj kladný postoj v vytvoření židovské národní domoviny v Brity okupované Palestině. Začátek dodnes neřešitelného blízkovýchodního konfliktu byl na světě. Občanské války v Sýrii a další chaos v zničeném Iráku spojený s nástupem sunnitských fundamentalistů v irácko-syrském prostoru dnes likvidují hranice vzešlé na Blízkém východě v první světové válce.

Podíváme-li se na dnešní Evropu a svět stoletou optikou roku 1914, co vidíme? Evropu dominovanou bezkonkurenčně silným Německem, na Německu závislou střední Evropu, Balkán stále v částečném chaosu, rozkladu a sporech, Rusko zatlačené na východ zápasící o udržení nějakého vlivu alespoň na Ukrajině, sílící Turecko jako regionální velmoc, arabský svět v totálním rozkladu a silný Izrael.

Můžeme říci, že dnešní svět odpovídá více naplnění válečných cílů poražených centrálních mocností než záměrům vítězné Dohody. Nám může být útěchou, že v tomto stále obtížném světě máme šanci obstát jako nezpochybnitelný národní stát. To je vítězství, které nám první světová válka přinesla a které musíme uhájit.

Příspěvek na semináři IVK „Sto let od počátku první světové války“, Praha, 16. června 2014

Institut VK



Diskuse


P. Sulc
1:22
27.6.2014

B. Hamáček
23:10
26.6.2014

Z. Baldova
15:25
26.6.2014

P. Krasny
17:12
26.6.2014

J. Šejnoha
22:21
26.6.2014

B. Hamáček
23:12
26.6.2014

Š. Hašek
15:06
26.6.2014

J. Kanioková
12:48
26.6.2014

T. Kočí
8:42
26.6.2014

počet příspěvků: 9, poslední 27.6.2014 01:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.