Neviditelný pes

AUSTRÁLIE: Svátek Anzac Day

26.4.2014

25. dubna se v Austrálii slaví tzv. Anzac Day. Nejprve raději vysvětlím, odkud vlastně pochází slovo Anzac. Sám jsem se tohle dozvěděl až poté, kdy jsem emigroval do Austrálie. Když v roce 1914 vypukla 1. světová válka, Austrálie jako jednolitý samostatný stát existovala teprve 13 let. Její hlavní politickou a vojenskou aliancí byla příslušnost k Britskému společenství národů. Jako taková se Austrálie okamžitě rozhodla vyslat své jednotky do Evropy, přičemž dobrovolníci se hlásili ze všech koutů tohoto kontinentu. Australské a novozélandské jednotky se potom do Evropy dopravovaly společně a tvořily armádu známou jako Australian and New Zealand Army Corps, zkráceně ANZAC.

anzac

V roce 1915 došlo v Gallipoli k první význačné válečné akci, jíž se jednotky ANZAC zúčastnily. Gallipoli je poloostrov asi 80 km dlouhý a ve svém nejužším místě 5 km široký. Náleží Turecku, nachází se ale na evropské straně úžiny vedoucí k strategicky důležitému Marmarskému moři. Zátoka, dnes známá jako Anzac Cove, je vzdálená asi 20 km od jižního cípu poloostrova a je přístupná z Egejského moře. Na tomto místě se britské vojenské velitelství rozhodlo nasadit jednotky ANZAC v útoku, jehož cílem bylo zajistit spojeneckým jednotkám cestu k Istanbulu, který nakonec hodlal stratég Winston Churchill dobýt. Mělo se původně jednat o náhlý, překvapivý a prudký útok, jenže turecké jednotky se od počátku nečekaně dobře bránily, takže spojencům nezbývalo než se po asi osmi měsících bojů stáhnout. Kampaň v Gallipoli spojence stála více než čtyřicet tisíc ztracených životů, z toho asi polovinu Britů, čtvrtinu Francouzů a čtvrtinu Australanů (8709) a Novozélanďanů (2721).

Celkově padlo v průběhu 1. světové války asi 60 tisíc Australanů a 18 tisíc Novozélanďanů. Neúspěšná kampaň v Gallipoli se na tom podílela dosti podstatně a osmý den kampaně, kdy 25. dubna padlo celkem 751 Australanů, je dnes slaven jako Anzac Day. Není to nejvíc padlých za celou válku ─ toto neslavné prvenství má den 4. říjen 1917, kdy padlo 1279 australských vojáků u Passchendaele v Belgii jen několik kilometrů od neblaze proslulého města Ypres, v jehož oblasti celkově přišlo o život asi půl miliónu lidí.

Anzac Day se slaví ve všech městech země a každé trochu větší z nich má někde pomník s desítkami i stovkami jmen, kam obvykle směřují průvody a kde se provádějí proslovy. Jedním z nejprominentnějších veteránů první světové války a mj. nositel francouzského řádu čestné legie byl, jak jsme s překvapením zjistili, náš soused v předchozím domě Eric Abraham. Znali jsme ho ale jen krátce, protože se brzy přestěhoval do domova důchodců, kde zemřel v roce 2003 jako 104letý. Eric Abraham byl tehdy jedním z posledních přežívajících Anzaců, pouze jeho vrstevník John Ross (1899-2009) ho přežil o celých 6 let.

Veteráni z první světové války už tu nejsou, ubývá ale rapidně i těch z války druhé. Po nich už zbývají jen ti z korejské či vietnamské války, jichž nebylo zdaleka tolik jako těch předchozích, a v porovnání k tomu všemu už jen pouhé hrstky těch, kteří se zúčastnili bojů v Iráku či v Afghánistánu. Přitom parády na den Anzaců bývají stále větší a větší. S výjimkou těch letošních na samotném místě v Anzac Cove v Turecku, kam od roku 2000, kdy došlo k patřičné dohodě s Tureckem, jezdilo až 14 tisíc, vždy ale nejméně 8 tisíc poutníků. Letos jen 4393. Příští rok ale uplyne sto let od původní události a 40 tisíc lidí se už přihlásilo k oslavám, přičemž jen 10 tisícům z nich vylosovaných Turci povolí vstup do země.

Jsem synem majora čs. zahraniční armády a válečného hrdiny, který bojoval v severní Africe a který velel oddílu britských parašutistů při nočním seskoku do Jugoslávie na pomoc Titovým partyzánům. To poslední z přímého pověření téhož Churchilla, jenž byl původcem onoho nedomyšleného plánu, který zaplatilo svými životy deset tisíc Anzaců. Snad proto mě nechávají až podivně chladným takovéto průvody a s nimi spojené projevy vlastenectví. Mívám sice určitý pocit viny jakožto nezdárný syn, nemohu si ale pomoci, když vidím, jak zbytečné byly, jakožto i bývají, často oběti těch, kteří darují své životy. Nemohu se ubránit ani jistému pocitu bezmocného hněvu, když vidím všechna ta jména padlých na pomnících v zapadlých australských vesnicích a městečkách, mnohá z nich už jen stěží čitelná. Některým z těch hochů nebylo ještě ani 16 let, když se hlásili do armády a svůj věk udali jako 18. Jedním z takových byl i mladý Eric, kterému bylo teprve 17, když se přihlásil v roce 1915…

Autorovy memoáry:
http://www.mujbibr.com
Autorovy stránky:
http://www.voyenkoreis.com



zpět na článek