Ruská anexe Krymu budí oprávněné obavy a otázku, jakého druhu je tato agrese a jak daleko může jít. Mnohdy uveřejňované spekulace o komunistickém nebezpečí nebo neomezené ruské expanzi nás nutí se podívat do historie ruského kolonialismu a někdejšího bolševismu.
Ruská koloniální velmoc
Carské Rusko bylo ve své době koloniální velmocí velmi podobnou ostatním. Můžeme ji srovnat s britskou koloniální říší; rozdíl je pouze v tom, že kolonie nebyly za mořem, ale za humny. Osidlovaná území také nebyla na druhé straně oceánu (v Kanadě, USA, Austrálii), ale navazovala na ruské autochtonní území. Tak se třeba dnešní východní Ukrajina osidlovala z Ruska i z Ukrajiny poté, co ji Tataři a jiné většinou pastevecké národy opustily nebo byly pacifikovány. Totéž platí pro Krym.
Osidlování Sibiře je identické s osidlováním amerického západu, její klimaticky nepříznivé oblasti lze srovnat s osidlováním Austrálie (trestanecké kolonie). Na Dálném východě ještě nebydleli Číňané, ale Mandžuové, oblast byla velmi řídce osídlena a následně vytvořená hranice na Amuru a Ussuri vedla pustou krajinou. Číňané kolonizovali Mandžusko (dnes tvoří původní Mandžuové menšinu ve své zemi) v době, kdy car nastěhoval do klimaticky příznivé oblasti u Vladivostoku ukrajinské zemědělce, aby zásobovali potravinami nepříznivé oblasti, a horníky, kteří tam dolovali uhlí pro zásobení sibiřské magistrály a vznikajícího průmyslu. Loděnice postavily válečné lodě, kterých bylo ovšem málo a Japonci je ve válce v r. 1905 potopili, protože lodě z Petrohradu se plavbou kolem světa nestačily na místo včas dostavit.
Evropští přistěhovalci kolonizovali Rusko stejně jako Ameriku. V Povolží žily 3 miliony Němců, na Volyni 40 tisíc Čechů apod. Oblast Kubáně a Novorossijska (včetně Soči) byla kolonizována směsicí národů z Evropy i z Ruska. Nedá se říci, že by se kolonistům dařilo špatně, že by byli nějak utlačováni carskou vládou apod. Neslyšel jsem od volyňských Čechů jediný stesk na cara a jeho režim. Na rozdíl od toho, co zažili potom, musela být carská vláda pro ně "zlatý věk".
Jako všechny koloniální státy, připojila ruská říše ke svému území i mnoho vyspělých a kulturních neevropských národů. Byly to především národy v Zakavkazsku a ve střední Asii. Podobné měli třeba Francouzi v Magrebu a Indočíně. Podobná byla i britská Indie. Koloniální války nevybočily z někdejších běžných parametrů. Středoasijští emírové vládli svým vazalským státům. Nevím o tom, že by Rusko mělo tak krvavý koloniální konflikt jako byla búrská válka v jižní Africe a Brity potlačovaná povstání v Indii, pokud samozřejmě nepočítáme někdejší boje za osvobození od Tatarů. Jako vždy, musíme historii hodnotit v dobovém komplexu, jednostranné vyzdvihování koloniálních selhání carského Ruska ukazuje na zaujatost.
Evropská dobrodružství ruské říše
Na rozdíl od Británie se Rusko bohužel zapletlo do evropské politiky snažící se hrát velmocenskou roli. Původně obranné války vedené se Švédskem se změnily na vítězné a Rusko zabralo baltské země a Finsko. Tyto země dostaly velký podíl samosprávy, o nějakém národnostním útlaku se nedá hovořit. Původní, většinou německá šlechta v těchto zemích zůstala a hrála potom velkou roli v politice říše. Finové dostali ústavní samosprávu.
Další válka byla s Polskem. Vítězství ovšem nebylo jen ruskou zásluhou, další velmoci – Rakousko a Prusko - si rozdělily s Ruskem území Polska. Tím se dostala i západní Ukrajina pod ruskou vládu. Východní část Polska se stala součástí Ruska a nesnášenlivost zděděná z předchozích válek se projevila na obou stranách. Poláci chtěli samostatnost (ovšem jen v ruské části si to mohli dovolit, v Německu by si to nedovolili a v Rakousku se jim dařilo dobře a neměli zájem). Jejich odboj byl krutě potlačen. Jakási autonomie jim ovšem byla přidělena. Dá se to přirovnat k britské politice v Irsku.
Rusko nemělo evidentně zájmy ve střední Evropě. Čeští obrozenci ruským elitám marně vysvětlovali svoje slovanství a žádali o podporu proti Němcům. Projevil se jen omezený zájem. Dá se říci, že Češi vyžadovali ruský vliv na střední Evropu více, než Rusové sami. Hledání podpory v Rusku proti Němcům je přirozená strategie, bohužel na ni došlo zcela nekriticky až v době, kdy Rusko bylo komunistické a vnucovalo s podporou i svůj nesmyslný systém. Češi se potom od svého "bratra" odvrátili, protože komunistický systém vyloženě nekonvenoval s českou povahou a historickým směřováním českého vývoje. V posledních dvaceti letech se rozchod dokonal vnucenou nadvládou. Dnes už tento ultramontanismus nefunguje, přestože si nedělám iluze, že se nemůže rychle obnovit, pokud by se historické nebezpečí ze strany Němců vrátilo.
Rusové měli prvořadý zájem pouze o své pravoslavné bratry na Balkáně. Balkán ovšem nechtěli nějak obsadit a připojit ke své říši, ale požadovali zachovat pravoslaví a chránit národy před cizí nadvládou. Později šlo též o geopolitickou záležitost, neměli zájem, aby Německo a Rakousko expandovalo na blízký východ. Proto podporovali Srby, aby této německé expanzi stáli v cestě.
Carské Rusko se nechovalo jinak než jiné velmoci, hájilo svoje zájmy a pro evropské národy nebylo nebezpečnější než třeba Francie a určitě méně nebezpečné než Německo. Je těžko říci, jak by se chovalo předrevoluční Rusko v případě vítězství v první světové válce, kdyby se ruská vojska dostavila do Prahy, jak se očekávalo v r. 1915. Nejspíše by asi došlo k nastolení Romanovců na český trůn, jak si to přál Kramář, vzniklo by samostatné české království, po kterém Češi tak toužili, aniž by to mělo nějaký převratný dopad na běžný život. S bolševickou hrůzou to samozřejmě nelze srovnávat ani vzdáleně.
Komunistické intermezzo
Mezinárodní bolševické kamarile se podařilo revolucí rozvrácenou ruskou říši obnovit, zavést svůj systém a vytvořit jakési "socialistické republiky" kopírující národnostní hranice, ve kterých měli pracující nezištně sami od sebe pracovat a budovat. Utopie se samozřejmě neuskutečnila, ustoupit se od ní nedalo, a tak se musela prosazovat nepředstavitelným násilím a zločiny. Republiky nakonec velká práva neměly a stát se centralizoval. Nicméně na mapě zůstávaly zakreslené jakési nesmyslné čáry, které se navíc měnily podle toho, který funkcionář byl u moci a kterému národu fandil. Tak se stalo, že území Náhorního Karabachu osídlené Armény připojili k Ázerbajdžánu, Osetii a Abcházii připojil Stalin ke Gruzii a Krym "daroval" Chruščov Ukrajině. Podobná území jsou i jinde, třeba v Kazachstánu. Takové uspořádání mělo být jakýmsi vzorem světové komunistické říše. Přiznejme ovšem, že výhody a nadvláda ruského národa nebyla, taktéž nelze říci, že Rusové by trpěli méně zločiny bolševiků než jiné národy.
Bolševická světová revoluce se nekonala, snahy vyvolat ji ve světě se minuly účinkem a Stalin nakonec přistoupil k "budování socialismu v jednom státě". Začal vytvářet státní struktury známé z carské říše, posiloval armádu a pomalu se zařazoval do světové politiky. Historii druhé světové války známe a dobře víme, že sovětská armáda došla do střední Evropy po dohodě se západními velmocemi na základě porážky nacistického Německa za halasného vítání většinou obyvatel Československa.
Aby ovšem Sověti zvítězili, museli obnovit ruské národní vědomí. A tak pravoslavní kněží povolaní z gulagu procházeli procesími ulicemi Moskvy a mluvilo se o Velké vlastenecké válce. Dá se tvrdit, že díky tomu bylo možno dosáhnout vítězství nad nacismem, a také bych zde připomněl obecný fakt, že internacionalismus, zvláště komunistický, lidi k nezištným obětem pro stát není schopen mobilizovat. Nacionálně orientované transfery obyvatelstva jako pomsta za zločiny nacismu a spolupráci s ním nebyly jen v Evropě (sudetští Němci, Němci z Polska), ale i v SSSR (krymští Tataři, Čečenci, Ingušové). Internacionální rétorika se po válce postupně vrací a oportunisticky se používá, zároveň se však zase vyvolává výzva k vlastenectví, pokud je potřeba mobilizovat síly. Komunistický režim zneužíval, co se mu hodilo, a tím diskreditoval lidskou sounáležitost, solidaritu, loajalitu, věrnost a téměř všechny morální hodnoty. Myšlenkový chaos byl výsledkem násilného vnucování nereálné ideologie.
Jestliže bylo zpočátku pro SSSR výhodné připojení středoevropských průmyslových států k sovětskému bloku, později už SSSR na nich prodělával. Dostával zastaralé výrobky za naftu, za kterou si mohl na Západě koupit pokročilé. Středoevropské státy byly jen jakýmsi bojovým předpolím, měly se stát bojištěm atomové války a jako takové je bylo nutno držet i násilím (viz r. 1968 Československo). Když se Gorbačov domluvil s Reaganem o míru, středoevropské státy ztratily pro SSSR význam a tajné služby dostaly příkaz je nějak odpojit (činnost agenta Zifčáka na Národní třídě to dokazuje).
Nestandardní rozpad
Po pádu komunistického režimu se sovětské hospodářství zhroutilo a Sovětský svaz se rozpadl. Zůstala Ruská federace, která se rozešla s hlavními atributy komunistické ideologie. Nastaly zmatky, které Rusko oslabily a v podstatě mu nedovolily dělat světovou politiku. Západní země mu spíše pomáhaly a odpustily dluhy, ale zároveň prosazovaly svoje ekonomické i politické zájmy snažíce se o jakousi prozápadní kulturní indoktrinaci. Státní podniky byly uchváceny komunistickými prominenty. Mafie bojovaly proti sobě. Jediná struktura, která se nerozpadla, byla KGB. Vladimír Putin sebral svých věrných šik a obnovil pořádek. Metody byly nevybíravé, ale nakonec ovládl stát a zavedl jakousi zákonnost. Potom se vypořádal s Čečenci. Hospodářský rozvoj nenechal na sebe dlouho čekat, k čemuž dopomohly i vysoké ceny nafty a plynu v Evropě a nízko nastavené v Rusku. Na Dálném východě vyváží suroviny do Číny a potřeboval by tam velké množství pracovních sil, které nemá kde vzít, a tak povolil i práci Číňanům. To vše Západ podporoval, protože si nepřál katastrofickou situaci v Rusku, kterou by musel řešit.
Zatímco západní koloniální velmoci se vzdávaly svých kolonií postupně a držely si v nich i potom rozhodující vliv, Sovětský svaz se rozpadl náhle, a Západ, mezitím než se Rusko vzpamatovalo, se hospodářsky a mocensky uchytil v různých regionech bývalého SSSR. Byl to přirozený proces, nelze za něj vinit nikoho než SSSR samotný, jeho nepřirozený iracionální režim, jeho neschopnost se zařadit postupně do svobodného světa, jeho ideologickou fanatičnost a to všechno vedoucí nakonec k rozkladu. Putin dnes obviňuje Západ z nepřátelství, ale Západ neudělal nic jiného než to, co by udělal každý. Zaplnil mocensky a hospodářsky prostor, který se nabízel, a vyhověl přání těch národů, které chtěly do NATO.
Zatímco Angličané žijící v Gibraltaru nebo na Falklandech měli možnost zůstat u své mateřské země, Rusové na Krymu, na východní Ukrajině a v Kazachstánu to v tomto nestandardním rozpadu impéria nestihli. Jestliže Putin považuje rozpad Sovětského svazu za katastrofu, musí si uvědomit, že to byl přirozený proces a držet tuto koloniální říši ve svobodném světě nebylo možné, stejně jako ani Angličané neudrželi svoje impérium. Mohl být pouze jiný proces rozpadu, ale ten nebyl, protože komunistický režim nedovolil pozvolné odpojování jednotlivých států a založení jiného svobodného systému. Toto iracionální nazírání na skutečnost je o to horší, že příklady racionálního rozpadu koloniálních říší jsou před očima a přirozený vývoj světa šel určitým směrem, který komunisté nechtěli pochopit a Putin svým pláčem nad rozpadem SSSR jej zřejmě nechápe také.
Současné postkoloniální paradigma
V současném příběhu jde o jiné hodnoty, než šlo v komunistickém. Proto jsou i jiné cíle, i když metody mohou být podobné. Především je nutno pochopit, že komunistický režim přes všechny pragmatické úchylky byl internacionální. Komunisté byli v každé zemi a určitě z nich velká část byla ochotna spolupracovat se svými sovětskými soudruhy, aniž by to byla čistá kolaborace. Pokud se SSSR držel internacionální linie, mohl dostatečně snadno expandovat pod rouškou soudružské pomoci, a pokud se choval jistým způsobem opravdu nacionálně nestranně, mohl mít s tímto způsobem expanze docela dobré výsledky a přiměřené množství lidí na své straně do té doby, dokud se komunistické myšlenky zcela nediskreditovaly a neztratily na přitažlivosti. Potom se vytratili i lidé komunistické myšlenky bránící a uprázdněné místo v ideologickém přesvědčení zaplnil nacionalismus a separatismus.
Dnešní situace je odlišná především v tom, že Putinova politika je rusko-kulturně imperiální. Charakter současného příběhu nemá nic vnitřně souvisejícího s komunistickým dramatem, je založen na autoritativní diktaturou zaštítěné oligarchické vládě extrémně bohatých kapitalistů a na nacionální rétorice, přestože používá bolševických výrazových prostředků a překroucený leninský mýtus. Internacionální prvky a přátelení s komunisty mohou být jen účelovou manipulací využívající komunistických resentimentů.
Tento postoj má svoje nepřehlédnutelně odlišné aspekty. Komunistická expanze si dělala nárok na celý svět. Vnucovala především systém a ideologii, vyjma případů po válce a v rámci svévole sovětských vůdců neměla za úkol měnit národnostní hranice. Putinův rusko-kulturní imperialismus nemůže obsáhnout celý svět. Hájí svoji oikumenu vyznačující se ruskou kulturou a případně oblasti na které by ruská kultura mohla mít vliv a nahradit tam západní kulturu. Tato širší oikumena je zatím ve stadiu snů, kromě rusky kulturně orientovaných lidí se do ní nikomu moc nechce, pokud nemusí. To vše je nutno nakonec stvrdit jakousi ekonomickou spoluprací, nějakým druhem celní unie, ale po Putinově dobrodružství na Krymu bude její tvorba ještě obtížnější.
Zároveň musí Putin zajistit vojensky strategické postavení, alespoň částečně takové jaké měl SSSR, jehož obnova už dnes znamená zásah do částečně Západem obsazeného prostoru. Putin má určitě obavy z amerických základen, je otázka jestli oprávněné, jistě však považuje pro svůj stát potřebné obnovit strategickou vojenskou rovnováhu mající svoje nepopiratelné ekonomické pozadí. Je to pochopitelné jednání státu, který se považuje za nezávislou velmoc, zajišťující si svoje nezávislé zdroje a odlišný světonázor. Anexe Krymu ovšem ukazuje slabost, neschopnost udržet Ukrajinu ve své oikumeně, jakési zkratové jednání v okamžiku, když události na Majdanu naznačovaly, že by se Ukrajina mohla orientovat na NATO a vypovědět námořní základnu na Krymu nebo ji různě omezovat.
Putin hlásá ideové teorie ohledně jakéhosi křesťanského režimu. To zatím patří do říše fantazie, ne snad ani samo o sobě, dokonce se dá tvrdit, že kritika západních úpadkových hodnot je věcná a těžko konzervativci s ní nesouhlasit (viz Putinovy přednášky ve Valdajském klubu), ale realita zatím nepřináší žádné výsledky. Pro mladé lidi je spíše přitažlivý západní, byť nemravný a duchovně pustý život. Také vymírání ruského národa se nepodařilo zastavit a není nikterak menší než u hédonicky a konzumně zaměřených lidí Západu. Výsledky Putinovy teorie v Rusku, které by se mělo stát vzorovou zemí obrody křesťanského světa, nejsou, a zajisté k tomu ještě hodně schází. K ukázkovým (nikoliv Potěmkinovým) vesnicím si Putin nepotřebuje podrobovat země jiných národů, které si to nepřejí. Jestli to chápe nebo ne, nevím. Ale v žádném případě to ani jemu neposlouží. Neúspěchy jakéhokoliv zásahu cizích vojsk (Irák, Afghánistán) v době, kdy pro koloniální politiku příznivé paradigma už dávno skončilo a taktéž nelze k nadvládě využívat komunistický režim, by měly být varující.
Převzato z Podracky.bigbloger.lidovky.cz