Neviditelný Pes

EVROPA: Ukrajinský test politiky

22.2.2014

Drama Ukrajiny je nepříjemnou výzvou pro všechny, kdo si demokratickou politiku vytrvale pletou s výnosným obchodem a kalkulem podle pravidla něco za něco. Ukrajinští občané toto pravidlo jednoduše porušili. A tak způsobili, že nejen jejich současný autokratický prezident, tak ten ruský a americký, německá kancléřka, bruselští a další papaláši včetně našich valem ztrácejí glanc. Důvod je prajednoduchý. Ve svém nekompetentním sebevědomí přestali kalkulovat s tím hlavním, oč v politice jde, a co jejich počtářské duše zásadně přesahuje, a proto vždy diskredituje. S politikou v opravdovém smyslu, tedy s tím, co dělá dějiny dějinami. Takzvaní obyčejní lidé na kyjevském Náměstí nezávislosti je denně usvědčují z principiální nevěrohodnosti a neschopnosti. Svoboda a demokracie pro ně totiž nejsou prázdná slova. Chtějí blíže k Západu, i když zatím kvůli snaze uniknout ze sevření nedemokratickým a imperiálním Ruskem dosud netuší, a nejsou to jen oni, že se Evropská unie od zásad demokratické civilizace nebezpečně odklonila a jen je kompromituje. Ohrožuje samotnou existenci svobodných demokratických států, o níž svobodomyslní Ukrajinci v reakci na kroky Putinova Ruska tolik usilují.

Jejich výzva je ale nepřehlédnutelná. Zdravě totiž vyhrocuje, umocňuje a dramatizuje rozdíl mezi podstatným a podružným. Pročišťuje vzduch před bouří. Je obtížné se před ní skrýt. Dlouhodobá, bezvýchodně usmiřovací politika Evropské unie a prezidenta Obamy vůči Rusku je najednou mnohem viditelnější a odpudivější než kdy jindy. Sýrie se zdá být někde daleko, ale Ukrajina již ne. Politici volající po dohodě s Ruskem o osudu nejen Ukrajiny, ale mnoha dalších postsovětských a východoevropských států, se čím dál více veřejně usvědčují z již neúnosného mnichovanství. Pak že se dějiny neopakují.

Opakovat by se nemusely, pokud by se domnělá politika stala politikou skutečnou. Tedy jednáním, které místo obstarávání potřeb skutečně nastoluje a vytváří dějiny. Jednáním, jež by dorostlo velikosti mrazivé ukrajinské výzvy. Český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek místo toho v parlamentu straší polokomunistickou rétorikou o hrozbě studené války. Ještě 13.2.se poslancům svěřoval se svou obavou z případných sankcí proti původcům nedávného a možného mnohem horšího budoucího násilí proti statečným ukrajinským zastáncům svobody a demokracie. Inu, také demokrat. Místo toho by se měl lépe seznámit s tím, čím studená válka ve své podstatě byla. Studená válka byla pro nás téměř dvaačtyřicetiletým konfliktem mezi vůdčími světovými demokraciemi a totalitními komunistickými režimy, k nimž bohužel tentokrát patřilo i do té doby charakteristicky demokratické Československo. Tehdy náš zpravidla poslušně místodržitelský prosovětský režim patřil k význačným nepřátelům existence svobody a demokracie. A nebýt studené války, byl by jím dosud. Jen proto, že ve studené válce díky podstatně změněné americké zahraniční politice prezidenta Ronalda Reagana zvítězily USA, jež v zásadě donutily sovětský komunistický režim k výrazné změně kursu, mohla se v Československu obnovit demokracie, vznikla ČSSD a pan Zaorálek se posléze mohl stát ministrem zahraničních věcí. Pan Zaorálek by měl být studené válce a vítězství demokracie v ní vděčný za možnost svého svobodného politického uplatnění, a ne jí krátkozrace strašit občany. Pak by možná i zjistil, že jen její důrazné a koncepční pokračování může nakonec přinést svobodu i Ukrajině.

Vyšlo ve zkrácené podobě v LN

Převzato z blogu autora s jeho svolením



zpět na článek