aneb Sedmero jezdců apokalypsy
5. Lá illáha ´ilá l-láhi aneb Žádné žerty s islámem
Předesílám, aniž bych se chtěl vychloubat, že se na rozdíl od mnohého ducha spanilého, co o rovnosti všech věr píše a islamofobii zvysoka káře, se v islámu dosti slušně vyznám. Je jedním z objektů mého publicistického i soukromého zájmu, prostudoval jsem dosti podrobně korán, absolvoval jsem dva ročníky klasické arabštiny (čímž netvrdím, že ji dosud v plné míře ovládám), procestoval jsem sám a nezprostředkovaně řádku muslimských zemí včetně arabských, poznal tamní lid, jeho charakter a způsob myšlení. Rád potvrdím, že jsou muslimové ve svých domovských zemích vesměs lidé čestní, neúchylně poctiví, k cizinci vlídní a tolerantní, pakli se ovšem cizinec nezačne zastávat Izraele; též debatám o příčinách terorismu je lépe se vyhnout. Nicméně je islám, nemalujme si co není, nauka s naším chápáním světa nekompatibilní, ne náboženství jako každé jiné, jak se z povrchnosti tvrdívá, nýbrž ultimativní životní návod, odchylek netrpící mravní, právní a všeobecně společenský řád, ucelená, odporu ani odchylek nesnesoucí ideologie. Co mi ze všeho vyšlo, není islamofobie, jak by zajisté můj postoj nazval lísavý duch politické korektnosti, nýbrž kritika islámu. A zdůrazněme hned, že kritizovat musí být dovoleno všechno, včetně věcí nejposvátnějších. Co si nárokuje nekritizovatelnost, bez výjimky smrdívá.
Pakli by předchozí témata vydala každé na separátní přednášku, islámské by vydalo aspoň na čtyři, pročež jen zkráceně. Je islám nauka velmi sebejistá, obsahově však mělká; věru je obtížno uvěřit, že s něčím tak lajdáckým seslal Bůh archanděle Džabrá´íla (Gabriela) k proroku Muhammadovi, aby zvěstoval lidstvu pravdu v celé definitivní a dál už nezlepšitelné dokonalosti. Veškerá pravda je pak obsažena ve svaté knize koránu; kdo chce mluvit o islámu, měl by se jím aspoň zběžně prolistovat. Najde povrchně, jakoby v kvapu opsané pasáže z evangelií a židovských pověstí Starého zákona, tu a tam střípek zoroastrismu, jediné skutečně původní jsou prvky společenského kodexu kupecko-pastevecké společnosti západní Arábie v počátku sedmého století, našemu žaludku ne vždy stravitelné. Očekával jsem, že najdu ne něco s čím bych se mohl bezvýhradně ztotožnit, ale nad čím bych si aspoň řekl, vida, tohle je mi nové, z tohohle pohledu jsem o té věci ještě nepřemýšlel… kdepak. Jen plytkosti a naivity, někdy k pousmání, to když korán líčí radosti ráje: Tam dívky budou rozkošné a překrásné velkých očí černých, v stanch střežené, jichž nedotkla se ruka muže ni džina žádného (súra Milosrdného)… Pro bohabojné je připraveno místo blažené, zahrady a sady révy vinné, dívky s plnými ňadry, věkem s nimi stejné, a poháry po okraj naplněné… (súra Zvěsti). Ráj, jak vidno, pouze pro pány, co se děje s bohabojnými muslimkami, korán nepraví. Jindy k hrůznému ustrnutí, to když dojde na líčení džahíny (pekla), jež jest údělem méně bohabojných. Těm, kdož neuvěřili, střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou vodou vroucí polévány, jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich, a pro ně připraveny jsou důtky železné…(súra Pouti). Ti, kdož prohlašovali za lež, s čím posly Své jsme vyslali, ti záhy poznají, až s okovy na šíjích a v řetězech budou vláčeni do vody vroucí a pak v pekle budou páleni…(súra Odpouštějícího). Nutno dodat, že ani jedno, ani druhé muslim nepokládá za nezávazné podobenství, jak jsme naklonění chápat náboženské texty my, nýbrž za realitu, o níž se nepochybuje. Tápe tak mezi nejistou nadějí na ráj a mnohem přítomnějším strachem z hrůz pekelných, z čehož odvozuje své konání, tím spíš, že laškování s dívkami plných ňader a poháry po okraj naplněné nejsou nikterak zaručeny, ba naopak. Muslimský Bůh, jsa všemohoucí, mohl by dopřát radostí ráje všem, ale on si libuje v sadistických příšernostech. Pravíť súra Padnutí na zem: "Kdybychom chtěli, dali bychom správné vedení duši každé, leč nechť uskuteční se slovo Mé: Věru naplním peklo lidmi spolu s džiny!"
Je islám též nauka podivně nekonzistentní, popírající na konci, co přikazovala na začátku. Takový je vztah k alkoholu: jednou chvála, podruhé zákaz (súra Včely: … a z hroznů opojný nápoj získáváte i stravu výtečnou – také v tom znamení je pro lid rozumný), zejména však k jinověrcům. Praví súra Pavouk: "Nepři se s vlastníky písma (míněni jsou křesťané a židé), leda způsobem nejvhodnějším. A rci: uvěřili jsme v to, co bylo sesláno i vám, a náš i váš Bůh jednou jsou, a my do vůle jeho odevzdáni." Naproti tomu súra Prostřeného stolu: "Vy kteří věříte! Neberte si židy ani křesťany za přátele, neboť oni jsou přáteli jedni druhým; a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý." A tamtéž: "Uvrhli jsme mezi ně (muslimy a jinověrce) nepřátelství a nenávist až do dne zmrtvýchvstání…" Tak si vyberme.
Říkává se o islámu, že je náboženstvím míru, a ne každý muslim že je fanatik. Na obojím je kus pravdy. Samo slovo islám (odevzdání se) je odvozeno přesmyčkou z arabského as-salamu = mír. Ovšem mír mezi námi, co věříme. Jinak… "Až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!" (súra Pokání). Nebo súra Prostřeného stolu: "A odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a jeho Poslu, bude věru to, že budou zabiti nebo ukřižováni či jim budou useknuty jejich pravé ruce a levé nohy, zatímco na onom světě je čeká trest nesmírný." Začíná přitom každá súra slovy "bi ismi lláhi rahmáni ráhimi," ve jménu Boha milosrdného, slitovného… hrůza pomyslet, kdyby takový nebyl.
Existuje ovšem i smírná, tolerantní verze islámu, súfismus, zdůrazňující spíš mystické spojení člověka s Bohem než cestu výboje. Potíž je, že nemá podporu v doslovném znění koránu a zůstává tak vnitřním přesvědčením nevelkého počtu myslivějších lidí. Zejména poslední dobou nabývá na síle a vlivu směr opačný, saláfismus, chápající korán až sakramentsky doslovně. Ti, kteří pokládají za zbytečné seznámit se s jeho jedinou řádkou, nás utěšují řečmi o sekularizovaném islámu, o islámské demokracii, ale povězme si bez příkras, že dřív porodí kočka štěně, než islám demokracii; podmínkou demokracie je mnohost názorů, kde je povolen jen názor jeden, nemůže být o ní řeči. Jinými slovy, něco je buď demokratické, nebo islámské, obojí v jedno spářiti nelze, inšalláh. Co pak se sekulárně, kriticky smýšlejících muslimů týče, nu, hrstka by se jich porůznu našla. Je ale otázka, jsou-li ještě muslimy. Nezanášejme se darmými nadějemi; muslim, který tu a tam poruší příkazy své víry, napije se kořaličky nebo sní kousek vepřového, zdaleka ještě nesmýšlí sekulárně či dokonce kriticky. Můžeme udělat pokus: najít takto světsky si počínajícího muslima a dát se s nám do debaty o islámu. Povím předem, jak nejspíš dopadne: muslim se nějak zdvořile vykroutí, začne mluvit o něčem jiném, nebo jsa povahy přímější, poučí nás v téže blahosklonné zdvořilosti, že náš názor zajisté ctí, ovšem pouze jako názor neúplný, nepoznavší dosud pravdu učení Prorokova. Že však s jistotou, jako že je země dole a nebe nahoře, je všemu světu určeno, aby pravdu v celé dokonalosti poznal, přijal a podřídil se jí. Neboť stojí psáno: "On je ten, který vyslal posla Svého se správným vdením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými." (súra Pokání). A tamtéž: "Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim bude dán ráj. A oni bojují na cestě Boží, zabíjejí a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho pravdivý, daný v tóře, v evangeliu i v koránu."
Ale zkrátím to povídání. Muslim, byť i pivo pijící a ramadán nedodržující, je pořád ještě muslim, ledaže nedbalý. Krajní formy své víry včetně terorismu neschvaluje, ale ani se jim neprotiví. Konečné ovládnutí světa islámem pokládá nejen za jisté, ale za přirozené; nemůže přece natrvalo obstát nedokonalé v soutěži s dokonalým. A dojde-li ke sporu, postaví se stranu toho, co při všech svých poklescích pokládá za jedině pravdivé, je naivní vidět v něm spojence ve střetání s náboženským fanatismem. Zbývá položit si obligátní otázku: co s tím. Nejspíš ne mnoho. Zaplavení přinejmenším Evropy přívalem islámu se asi už zabránit nedá, tu příležitost jsme promarnili. Takže jen… nelísat se, nepodlézat, nevést šmajchlovné řeči, poznat skutečnost jaké je, a to přímo u pramane, jehož jméno jest korán. A připravit se na hodinku pravdy, jež naší civilizaci udeří nejpozději před koncem století. Aby i pak, v postavení menšiny, si náš civilizační způsob podržel své hodnoty, svou tvořivou schopnost, pro niž ještě ne tak dávno byl vůdčí civilizací světa. Je to i v zájmu muslimů samotných: zbaveni tvůrčího ducha Západu, ponecháni ustrnulosti své víry, i oni se propadnou do chaosu, z nějž nebude úniku, domnělý triumf se promění v prohru, jaké svět dosud nepoznal.
Dokončení zítra