Stát je relativně nový jev. Církevně organizované náboženství je relativně nový jev. Státy vznikají, rozpínají se a smršťují, zažijí si své chvíle slávy a opět zanikají. Národy a jazyky jsou zboží o něco trvanlivější, ale i ony přicházejí na jeviště světa, vyvíjejí se, všelijak se navzájem ovlivňují, podléhají cizím vlivům, a posléze hynou. Co evropských národů jen během posledního sta let dospělo na kraj zániku nebo i za něj! Kdo ještě ví, co jsou nebo byli takoví Vepsové, Ingerové, Arumuni či Istrorománi; nestane-li se zázrak, nepotrvá dlouho a týž osud stihne Bretaňce, skotské Gaely, Laponce, lužické Srby… Je však identita, sahající svými kořeny do nedohledna věků a do stejného nedohledna budoucnosti, pokud ji vlastní bláhovostí nezničíme: civilizace. Jsme příslušníky onoho geograficky nesnadno vymezitelného civilizačního okruhu, do nějž se vejde všeliccos od Tasmánie po Island, obtížněji už Řecko, Srbsko a jiné pravoslavné končiny, a vůbec už ne země islámského Orientu, třebaže se jeho obyvatelé tělesnými znaky od nás tak příliš neliší; ta okolnost bývá přeceňována neúměrně významu. Jsme lidmi Západu, Západ je, máme-li odvahu jít proti proudu současných mód, naše širší vlast. Povězme si něco o ní.
Jsme nejméně ze tří čtvrtin tím, co do nás zaseli pradědečkové tak dávní, že nejstarší klínopisné tabulky jsou proti tomu hotová moderna. Stalo se zhruba po skončení poslední ledové doby, že do středo-severo-západoevropského prostoru pronikly odkudsi od jihovýchodu tlupy dnes už nevystopovatelného etnického původu a rozhodly se v této krajině, poznamenané výraznými výkyvy ročních dob, neživit ani sběračstvím, ani lovem či nomádským pastevectvím, nýbrž primitivním zemědělstvím. Bylo to rozhodnutí, jež nás poznamenává dodnes. Neboť lovec či pastýř svou obživu nezasévá s vyhlídkou na sklizeň, ale využívá darů přírody, jak se mu naskytnou; když je spotřebuje, táhne jinam. Neolitický zemědělec chladné klimatické oblasti ale musel své živobytí organizovat. Nepostaral-li se včas o zásobu potravin, píce, paliva a jiných potřeb, nepřežil zimu. Byl to krutý přírodní výběr, jehož jsme poněkud zhýčkanými dědici. Západní člověk naprosto není vší dokonalosti výlupek, jsou jiní, kteří ho předčí tělesnou zdatností, schopností vytrvalé, svědomité práce, ba inteligencí. Ale svým nadáním prozíravé organizace ovládl svět, nebo mu přinejmenším vtiskl materiální stránku svého civilizačního způsobu. I ti, kteří v něm vidí křižáckého satana a hodlají ho všemi prostředky zničit, si za tím účelem nerozpakují posloužit západními počítačovými systémy, západními zbraněmi, západní bankovní sítí, západní dopravní a jinou technikou, již sice dovedou převzít či napodobit, ne však vytvořit. Naproti tomu duchovní výbava Západu - smysl pro svobodu, tvořivý nepokoj, předvídavost, zvídavost - už tak snadno přenosná není, příčina to nezdaru mnoha dobře míněných projektů. V porovnání s tím zemědělství teplých oblastí Země genetickou globalizaci nenastartovalo a my můžeme pochopit proč: celoročně vlídné klima, jehož jedinou nepravidelností je, že jednou prší víc a podruhé méně, nenutí k organizaci času a práce, nenutí k myšlení na zítřek.
Jsou naopak civilizace, které naznačený vývojový skok neprodělaly, zůstavše při svém životním způsobu nomádsko-pasteveckém. Navzdory převážnému poměstštění jej v sobě chovají podnes, což je příčinou nejzávažnějšího konfliktu našeho času, v němž, nedáme-li si sakramentský pozor a neodložíme-li včas módně korektnostní pověry, může naše civilizace při vší své duchovní i materiální převaze zaniknout. Starozákonní zkazka o dvou synech Adamových, z nichž Kain byl oráč a Abel pastýř, dokládá až podnes trvající neslučitelnost obou životních principů. Jsme dědici Kainovi, my lidé západní, se vším jeho nepokojem, k němuž jej odsoudil stranický bůh pastevců.
Co jsou civilizace a jak je vymeziti
Počínal si pan Samuel P. Huntington drobátko svévolně, rozporcovav ve své proslulé knize "Střet civilizací" svět na devět ostře ohraničených civilizačních oblastí. Kdepak, slavný muži. Co jest civilizace, že ano: souhrn lidských skupin, blízkých si genetickým základem, kulturními obyčeji, náboženskou (ne vždy), historickou a politickou tradicí a hromadou jiných takových věcí. Už sám tento výčet naznačuje jistou neohraničenost; právě tak obtížně vymezitelné jsou jednotlivé civilizace územně. Málokdy lze říci – tady na té linii končí jedna civilizační oblast a začíná druhá; spíš jsou pravidlem přesahy a průniky, ostrůvky a enklávy, vzájemné vlivy, směsi a příměsi, pozvolné přechody jednoho v druhé. Naopak se může vyskytnout hned dvojí civilizační příslušnost na jednom prostoru: kam kupříkladu zařadit Bangladéš? Je to islámská Indie? Nebo poindičtěný islám? Sám satanáš aby věděl. K tomu i uvnitř jednotlivých civilizací existují nemalé rozdíly mentalit a životních způsobů; každý snadno pozná, že takový Nor je poněkud jinačí živočich než dejme tomu Sicilián. Lze tedy rozčlenit - abychom zůstali u naší civilizace – Západ na několik ještě obtížněji vymezitelných subcivilizací: středomořskou s její latinskoamerickou dependancí (třebaže pan Huntington vykouzlil samostatnou civilizaci jihoamerickou) a subcivilizaci západo-severo-středoevropskou opět s její zámořskou dependancí v Severni Americe i jinde. Z vlastního pozorování bych měl sklon vyhlásit ve svém svérázu ojedinělou a nenapodobitelnou sub-sub-civilizaci britskou, ale už toho raději nechám.
Druhý a závažnější omyl páně Huntingtonův tkví v předpokladu nevyhnutelných střetů na styku dvou či více civilizací. Opravdový střet se vším, co k tomu náleží, se odehrává, odehrával, a nedojde-li k nějaké mimořádně vydařené katastrofě, která by ten rámus přehlušila, odehrávat bude mezi civilizací západní a islámskou. To má své příčiny, o nichž si povíme o něco dál. Všude jinde najdeme předsudky, řevnivosti, hospodářskou či mocenskou konkurenci, ne však zásadní, prostředky rozumu neřešitelný střet.
Pokračování zítra