Slušelo by se jistě začít poukazem na anticko-židovsko-křesťanské kořeny naší civilizace. Nemířím tak vysoko. Avšak ani tak nízko, jako jsou plody našich posledních pedagogicko-patologických reforem spadajících pod heslo „Ukažte nám, co aspoň trochu funguje, a my to zkazíme.“
Téma lze uvést anekdotickou, nicméně autentickou poznámkou, kterou obdržel jistý třeťák do žákovské knížky: „Neumí vyjmenovaná slova.“ Rodič promptně odpověděl: „Na to chodí do školy.“ Mohl také připsat: „Nechce si uklízet ve svém pokoji.“
Jde o způsob realizace společenské smlouvy, která kompetence mezi státem a občanem v souladu se zákonnými normami rozděluje takto: rodina primárně zodpovídá za výchovu dětí, stát, čili škola, za jejich vzdělávání, jakkoli tyto sféry nejsou zcela oddělitelné, neboť i rodina vzdělává a škola rovněž vychovává.
Školský zákon stanovuje jako zásadu a cíl vzdělávání zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce (§2, odst.1b). Vyjmenovává v četných paragrafech bohulibé možnosti, jak pomoci žákům se speciálními potřebami.
A nyní k tomu zbytku, tedy k většině. Myslím tím to typizované žactvo, které nedisponuje žádným razítkem na svou odlišnost, a tudíž na žádné zohledňování nemá nárok.
Děti ve škole jsou běžným vzorkem populace. Rozdíl v IQ může činit až 60 bodů, rozdíl v mentální zralosti i čtyři roky. Nadání v jednom oboru nemusí doprovázet talent na všechno. Každý člověk je jiný, každé dítě je jiné.
Naše škola je přes veškerou různost většinově jednotná.
V jedné třídě obvyklé základní školy, čest výjimkám, mají všechny děti stejné učebnice, čtou ze stejné čítanky, píší do stejného pracovního sešitu, ve stejném čase, rozsahu, stejně dlouho nebo stejně krátce, což rozhodně nepředstavuje zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce. Ti pomalejší zdržují ty rychlejší a ti rychlejší koukají z okna. („Během výuky se šťourá v nose a obsah otírá o spolužáka.“)
Bez plánu není úspěchu
Pořiďte si dítě. Následně vypracujte písemný harmonogram, kdy váš potomek bude, namátkou: spát celou noc, jíst lžičkou, mluvit ve větách, poznávat barvy, používat v řeči příslovce, kreslit hlavonožce, počítat do pěti. Není to problém, jsou na to tabulky. Podle své náročnosti můžete zvolit dolní nebo horní hranici časového intervalu považovaného za normu. Rozepište na dny a týdny. Vyvěste na ledničku, abyste mohli sledovat, kdy je dítě ve skluzu. Ve stanoveném termínu je oznámkujte. Takto pracuje naše škola.
Výpovědní hodnota známky:
Nula nic. Trojka u jednoho učitele může být jedničkou u druhého a pětkou u třetího. Do známky se promítá:
- typ školy
- osobnost učitele, jeho odborná erudice, náročnost, zápal pro povolání, osobní preference a sympatie
- výběr učiva, použitá metoda, čas věnovaný dané látce
- rodinné zázemí žáka, vzdělání a ambice rodičů, jejich výchovné postoje, emoční klima (rozvodová situace doma například zhoršuje chování a schopnost soustředění ve škole)
- vrozený intelekt žáka, typ paměti, mozkové dysfunkce, vývojová křivka, zdravotní stav, psychická kondice dítěte...
Otázka zní: Který z těchto faktorů může dítě samo ovlivnit?
Škola zásadním způsobem a celoživotně ovlivňuje sebevědomí a sebeúctu člověka. Od první třídy je naše obyvatelstvo kastováno na ty chytré a hodnotné, kteří jsou předurčeni ke studiu na vysoké škole, na průměr, který dospěje alespoň k maturitě, a pak na ty hloupé a neúspěšné, odsouzené k vykonávání podřadných prací. Budoucí řemeslník musí zažít devět let institucionalizované šikany (s takovou půjdeš na zedníka), jinak se u nás na řemeslo nechodí. Pro mnoho lidí je doba základní školní docházky nejhorším obdobím jejich života. Vydává se to za užitečný střet s realitou. Elitní vrstva, která má laťku nastavenu optimálně nebo příliš nízko, žádný střet s realitou zažívat nemusí, neboť má pravdu dřív, než si ji pomyslí. Jedničkář s dobrou pamětí nikdy nezažije takovou dřinu, jakou musí na své čtverky vyvinout leckterý propadlík. Absolventi/tky dnešních pseudohumanitních studií byli na základce bezpochyby úspěšnými žáky. Jak vidět, vysvědčení s vyznamenáním nemusí korelovat s inteligencí, schopnostmi a prospěšností pro společnost.
(Dovolte mi učinit malou poznámku k tzv. „primitivní“ práci. Dělnice u pásu okomentovala své monotónní zaměstnání takto: „Já mám všech osm hodin pro sebe.“ Říkám vám, ta hlava nemůže být prázdná. A kdo z vás to má?!)
Začátek úpadku
zahájila před více než čyřiceti lety tehdejší „Nová koncepce“ zvaná množinová. Už tehdy se zdálo, že děti jsou vyspělejší a mají více vědomostí než dřív. Učivo prvního stupně se progresívně sesypalo o rok níž. Násobilka z třetí do druhé, vyjmenovaná slova ze čtvrté do třetí, část náplně druhého stupně na stupeň první, a tak už to zůstalo. (Dnešní děti mají mnohonásobně více informací než předchozí generace, zato některé disponují dovednostmi dříve nevídanými, například si umí samy vyměnit pampersky.) Předchozí uspořádání učiva bylo z hlediska vývojové psychologie adekvátnější a odpovídalo širšímu spektru žáků. Jazykový cit je mimo jiné i funkcí času, pro třeťáka nečtenáře je těžké rozlišit předponu vy- a vidle. (Tipněte si, jaký kořen určí ve slově kouřit).
Z počtů se stala matematika a je problémem dodnes. Množiny, sice logické, avšak naprosto nevhodné pro vyvozování základních početních operací, nebyly tou největší pohromou. Přestalo se stíhat, začalo se dohánět. Rodiče byli proškolováni, aby mohli doma kvalifikovaně doučovat. Právě tehdy vznikl do dneška běžný úzus domácího dovzdělávání, se kterým všichni tak nějak automaticky počítají. Škola, žáci i rodiče. („Stále neovládá násobilku osmi. Náprava žádná.“ Vzkázala učitelka domácnosti.)
Učitelé druhého stupně si začali stěžovat, že děti přicházejí z prvního stupně nepřipraveny. Spousta dnešních mladých dospělých včetně vysokoškoláků neumí násobilku a s rukou za zády si na prstech odpočítává násobky. Shoda podmětu s přísudkem – nedocvičeno, nedocvičeno! Paní učitelce to nemějme za zlé, musela přikročit k rozboru větnému. Nějaké božstvo to tak nařídilo. Spěch a zvýšený tlak začal generovat poruchy a skrytou negramotnost.
Základy vzdělanosti pokládá první stupeň ZŠ
Pro samé projekty, programy, prevence, prezentace, kompetence a výchovu ke všemu možnému nezapomeňme na triviální - čtení, psaní a počty. Čtení s porozuměním, základní početní operace, psaní bez chyb. (Význam psaní rukou celosvětově upadá, avšak nezdá se, že by v něm šlo pouze o rozvoj jemné motoriky. Ani řeč neslouží primárně k procvičování mluvidel. Psaní vázaným písmem aktivuje jiná mozková centra než psaní na klávesnici a má patrně vliv na vnímání rodné řeči. Po Velkém Blackoutu bude možná toto starodávné umění znovu ceněno.)
Základy se staví důkladně. Dokud není vybudována jedna úroveň, nestaví se další. Nejdřív hychykyrydytyny, pak bflmpsvz. Nejdřív do deseti, pak do dvaceti, pak do sta, step by step. Tuto logiku v sobě každý předmět má a takto by měla být upevněna u každého jednotlivce. Jak toho při všech interindividuálních rozdílech docílit? Přidělit každému asistenta?
Krátká pohádka o inkluzi
Byla nebyla hodina pletení. Ti rychlí a zruční v prvních lavicích vyplétají podle plánu norské vzory, zatímco někde vzadu někdo (jako já) s bídou šmodrchá upocený řetízek. Budu doplétat po vyučování a pak večer doma, aby na mě nemuseli čekat. Svou nemožnost pořeším podle své dispozice a výchovy buď depresí, nebo agresí, případně obojím. Když mi najdou diagnózu, dostanu paní k ruce, ta mi bude podávat klubíčka, aby se mi taky podařil norský vzor podle plánu. Třeba mě někdy nechají uplést šálu hladce obrace.
Asistence je nesystémové opatření. S výjimkou fyzického nebo smyslového postižení jde ve směru poruchy. Zvlášť pikantní je skutečnost, že pro žáka se speciálními potřebami je angažována osoba bez pedagogického vzdělání, o speciálně pedagogickém nemluvě. Učiněné blázenství, jak by řekl náš Vojta. Asistentky a asistenti jsou vesměs empatičtí, motivovaní lidé, kteří jsou bohužel kolečky v neladícím soukolí, i když někteří z nich se stali duší a motorem třídy místo paní učitelky. (Být ředitelem, nepropouštím talenty.)
Navíc se rozšiřuje nová sorta žáčka agresora, vrhajícího během vyučování po okolí židle. Zaštítěn svým ADHD je prakticky nepostižitelný, víte, musíme na něj brát ohled. Místo aby ředitel měl pravomoc a možnost přeložit ho do zařízení k tomu určeného, může tak nanejvýš zbudovat ve škole nějaký ten safe space, kam si budou o přestávce spolužáci spolu s paní učitelkou chodit lízat rány. Jako asistenta bych v tomto případě navrhovala svalovce bez špetky pedagogického taktu. Za výchovu před zákonem odpovídají rodiče, měli by ho platit ze svého.
Třída není pouhý součet jednotlivců. Je to živý organismus, který, jako každá skupina, má svou dynamiku. Rozložíme-li buňku na jednotlivé organely, přestanou kooperovat. Žák s asistentem je oddělená jednotka bez napojení na celek, místo integrace produkuje izolaci. Je to jako byste jeli na školní výlet s maminkou, sociální statut jde do mínusu. Vzdělávací efekt je neměřitelný, agenda neskutečná, všichni zúčastnění poškození, zato úřad si do tabulek vykazuje pokrok.
Plošná inkluze, pro niž by se hodilo označení „množstevní“, je falešný, destruktivní, diletantský a navíc nákladný projekt. A jak bude pokračovat na druhém stupni? Bude asistent svému klientovi přišuškávat až do devítky, nebo už budeme spoléhat na samostatnost žáka, na kterou jsme ho nepřipravili? A tak dál až na střední?
Základní škola je určena pro základní vzdělání. Děti, které toho nejsou schopny nebo k tomu ochotny, potřebují v rámci povinné školní docházky jiný typ školy nebo třídy.
Asistenta nechť má učitel.
Druhý stupeň ZŠ: Přehlídka ztraceného času
Dál černým lesem za vozem. Jednostejnost pro všechny, všem všechno stejně, Není možnost volby, což se zřejmě vydává za realizaci rovného přístupu ke vzdělání. Ke všemu občas chemie bez pokusů, přírodopis bez přírodnin, zeměpis bez map, míry a váhy bez měření a vážení, fyzika nenavazující na matematický aparát. Nadané dítě - ztraceno v překladu. Jak na problém, tak na nadání musíte mít potvrzení. Bez papíru není talentu. Je to stejně jedno, protože školský systém na nějakou variabilitu není nastaven. Taková anarchie se netrpí.
Komenský stále platný
Od jednoduchého ke složitějšímu, od blízkého k vzdálenému, s návazností, s porozuměním, vícesmyslově, názorně, přiměřeně. Je to prosté.
Rozhlížíme se se závistí po světě, momentálně je u nás v kurzu finský model, avšak máme i vlastní historii a tradici.
Za císaře pána měl učitel 120 žáků obecné školy (kronika Těmic) v jedné chalupě. Muselo se postupovat s rozumem (+ rákoska po ruce). Ve čtení byli žáci bez ohledu na věk rozděleni na písmenkáře, slabikanty a čtenáře. Přechod na vyšší úroveň probíhal podle výkonu a tempa žáka kdykoli během školního roku přesazením do jiné lavice. Kdo déle chyběl z důvodu nemoci nebo polních prací, zařadil se tam, kde skončil. Počitadlo měl žák tak dlouho, dokud potřeboval, odložil je, až sám získal jistotu. Důležité bylo, aby uměl, ne aby učivo bylo probráno. Veřejnou kontrolu zajišťovalo roční přezkoušení. Přestože hlavní pomůckou byla břidlicová tabulka, vychovaly takové venkovské školy mnoho budoucích vzdělanců a skvělých osobností.
Podobným způsobem pracovaly malotřídky. Učitel se věnoval jedné části, zatímco druhá pracovala samostatně. Starší mimoděk opakovali s mladšími, mladší pochytili učivo vyššího ročníku. Společně se zpívá, maluje, cvičí, chodí do přírody, hrají hry nebo divadlo.
Pedagogická diagnostika ladem ležící
Ukažme na příkladu oblíbené češtinářské kratochvíle – psaní diktátů. Učivo se probere, diktát se napíše, opraví a oznámkuje. Kromě konstatování stavu žádný relevantní závěr. Další učivo se probere, diktát napíše, oznámkuje...Analýza chyb, která by měla být především zprávou pro učitele a vést jeho další kroky, se nekoná. Kudy dál, jaké zvolit prostředky, do které skupiny dítě zařadit...
Vůbec nejsem proti psaní diktátů, je to užitečné koordinační cvičení nejen pro budoucí sekretářky, ale dokonce i pro dyslektiky s úředně povolenými úlevami. Není důvod vyhýbat se činnostem, ve kterých má dítě problém. Avšak hodnotit kohokoli v průběhu tréninku? Cui bono? Klasifikuje se výkres, falešný zpěv, nepovedený kotoul. Kdyby vám někdo známkoval každou sraženou nedělní bábovku, přestanete péct.
Biflování vs. tvořivost
Takto se prezentuje spor mezi „klasikou“ a „modernou“. Není třeba fandit jenom jednomu týmu, obojí je potřebné a navzájem se doplňuje. Radost z vlastního objevování patří do vzdělávacího procesu stejně jako práce na celoživotním vtištění - co tu dobu mine, už se nikdy nedožene.
Na prvním stupni je dítě ještě blízko věku, kdy vyžadovalo před spaním stále stejnou pohádku. Jedenkrát denně zaskandovat společně sloupec násobilky napsaný na tabuli (jednotlivé spoje, nikoli řady násobků) není žádná tyranie, je to stejné jako zazpívat si známou písničku. Používání algoritmů tam, kde už by mohl a měl být navozen automatismus, se zaměňuje za tvořivost. Být neustále kreativní je neekonomické, únavné a nesmyslné. (Učme se radostnou metodou vlastního hledání souvislostí například řídit auto.) Ostatně následnost je jiná: nejdřív musí dostat prostor pro kreativitu učitel, pak ho může vytvářet žákům.
Bez fundamentu není umění, bez dobrého receptu neuvaříte ani knedle.
Obhajoba „pasívní“ paměti: co jste nadrtili na základce, může být to poslední, co vám ve stáří v hlavě zbude.
Kudy?
Nehoruji pro návrat starých časů ani pro totální individualizaci výuky, není potřebná a nejsme na zámku. Praxe ukazuje, že na prvním stupni lze běžnou třídu v naukových předmětech rozdělit zhruba na - volně propustné - třetiny (jindy poloviny, čtvrtiny, dvojice...). Ty budou v každém předmětu jiné, dokonce ani časová dotace jednotlivých témat nemusí být pro každého žáka stejná. Nadprůměrně nadaní nebo prostě vývojově vyspělejší žáci jsou prakticky bezúdržboví, když je správně zaměstnáte. Proč by měli mít slabikář, když plynule čtou, nebo počítat do dvaceti, když umí dělit? (Ti stejní mají většinou problém v psaní a v tělocviku.) Všichni mají dostat příležitost pracovat efektivně a s úspěchem, vedeni k samostatnosti a vzájemné pomoci.
Je nutno změnit převážně frontální vyučování na převážně skupinové.
Stanovit (znovustanovit) pro každého žáka závazné standardy požadované při výstupu z prvního stupně (učitelé druhého stupně by k tomu rozhodně měli co říct) podle nové zásady a la Komenský: Méně, ale dobře. Kdo dojde dál, měl by na druhém stupni pokračovat, ne se vracet.
U každého žáka provést vstupní otestování jeho vědomostí a dovedností, aby bylo možno vytvořit pro něj učební plán na míru. Na to stačí první týden v září.
U každého žáka zaznamenávat průběžně pokrok, pololetně a ročně hodnotit. Nejobjektivnější, snadno kontrolovatelné a vždy pozitivní je hodnocení výčtem. Umí to a to. Samozřejmě lze kategorizovat (A,B,C, I,II,III, červená, zelená, modrá...). Skutečně tvrdě lze známkovat snahu, pracovitost, ochotu ke spolupráci, aktivitu, chování ke spolužákům... (Hodnocení dvousložkové: A/3.)
Nehodnotit výchovy.
Každého žáka dovést na jeho maximum.
Třídy do 20 žáků.
Pro závažnější dysfunkce při normálním intelektu použít speciálně pedagogické postupy (doporučení z PPP nestačí).
Integrační procesy dětí s nějakým problémem vrátit tam, kde byly před befelem, tj. nechat na rozhodnutí a možnostech těch, kterých se to týká.
Druhý stupeň potřebuje i diferenciaci vnější - různé programy pro různé děti. Podobně jako například v cizím jazyku – základní, rozšiřující, pokročilí. Základní úrovně, sport a práce povinně pro všechny, dál volitelně. Nejjednodušší stupeň angličtiny může dyslektikovi trvat k jeho prospěchu celé čtyři roky. No a? Kdo by tím tratil? Jistěže nepůjde studovat jazyky. Může - a nemusí - být špičkový v jiném předmětu. S talentovanými by se mělo postupovat tak rychle, jak potřebují a vydrží. Obsah učiva je víceméně dán, jde o jeho diferenciaci na vícestupňové, o změnu organizační struktury výuky a manažerskou práci vedení školy.
Podle dosažené úrovně v profilových předmětech, kterou základní škola garantuje, může žák přejít na další stupeň vzdělávání bez přijímaček (Švýcarsko). Kdo bude chtít někam postoupit, ví, jak musí makat.
Na druhém stupni má žák poznat, pochopit a naučit se základy věd a mezioborové souvislosti. Ty si sám nevytvoří ani nevygůgluje. Na balastní aktivity typu mediální gramotnosti, kterou notabene vyučují ti, kteří ji sami nemají, ať si neziskovky najmou na odpoledne kulturák, škola by na ně neměla mít čas. Kde vládne aktivismus, končí kvalita, od základní přes střední až po akademický svět.
Kritické myšlení
je oblíbená mantra poslední doby zleva i zprava. Přidáte-li adjektivum (demokracie: liberální, sociální, socialistická, národní, křesťanská...), stane se ze skaláru vektor a ten musí mít definovaný směr. Domnívám se, že pouhé myšlení stačí. Žáci a studenti by se měli učit diskutovat, formulovat a podložit svá tvrzení, vyslechnout protiargumenty bez urážek a skákání do řeči (naši moderátoři chyběli).
P.S. Ekologie je věda, vědí to ty děti?
Pár slov o výchově:
Ve výchově škole přísluší to, co přísluší škole. Nic víc, nic míň.
Škola nesmí zasahovat do privátní sféry dítěte ani rodiny. Případy, kdy to může a má udělat, vymezuje zákon. Jestli nesouzníte s tím, že vašeho puberťáka v „sexuální výchově“ učí certifikovaný a námi všemi placený lektor navlékat prezervativ na banán, nemusíte si to nechat líbít. „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena“ Ústavou. Politická, náboženská a ideologická agitace a propaganda, včetně té, která by nám konvenovala, je na půdě školy nezákonná, a pokud nebude přijata Istanbulská úmluva, nezákonnou i zůstane.
Podnětné prostředí, přátelská pracovní atmosféra, podpora tvořivosti, svoboda názoru, respekt ke každému jednotlivci.... jsou nezbytné předpoklady úspěšnosti vzdělávacího procesu. Tyto a podobné pěkné řeči ať nám sepíše ministerstvo. A pak nechá učitele v klidu je realizovat.