Systém správy věcí veřejných a jeho ideologie
Když někdo využije ústavou garantovaného práva k manifestaci v souladu s platným právním řádem, nemá to s fašismem naprosto nic společného, i když bude někde na náměstí vyžadovat demisi celé vlády.
V tomto textu bych se rád zevrubně pozastavil u pojmů fašismus a fašista, což jsou v dnešní době oblíbené nadávky, kterými se z neznalosti problematiky častují nejrůznější ideologičtí oponenti. Je skutečně pikantní, že je za fašistu označován třeba Tomio Okamura a jeho straničtí SPD souputníci stejně jako třeba Václav Havel a tzv. sluníčkáři z jakési virtuální pražské kavárny, přičemž, což se mně doufám podaří vysvětlit na základě solidních argumentů, ani jeden a ani druhý nemají s fašismem nic společného. Aby se vše ještě více zauzlovalo, dokonce i sám Okamura označuje například islámza náboženský fašismus, ačkoli se podle mého názoru rozhodně nejedná o odborovou organizaci a jeho mocenská struktura není vůbec striktně hierarchická, jak tomu je třeba u církve katolické. Sami v přiložených odkazech vidíte, že fašismem může být v současnosti označeno prostě asi cokoli včetně české televize, nebo národního socialismu, tedy nacismu, s čímž údajně kdysi dávno vychytrale přišel Stalin.
Fašismus coby správa věcí veřejných představuje systém vlády jako třeba stranická parlamentní demokracie, nicméně je postaven na jiném základě, dalo by se říct protikladném. Nejenže se proti parlamentní demokracii vymezuje, ale dokonce ji de facto zcela ruší a představuje systém zcela odlišný, který vychází z korporatismu, nebo korporativismu, chcete-li. Tento cechovní korporatismus se od svého počátku vymezoval proti kapitalistickému liberalismu a socialistickému marxismu a rozhodně není bez zajímavosti, že jedním z jeho myšlenkových zdrojů se stala encyklika papeže Pia XI. „Quadrageesimo Anno“. Ve zkratce by se dalo také říct, že je fašismus odborové hnutí povýšené na stát.
Ideologie fašismu
Cílem fašistického hnutí bylo najít jakousi třetí cestu mezi liberálním kapitalismem a marxistickým socialismem a ve společném díle „Původ a doktrína fašismu“ Benito Mussolini s filosofem Giovanni Gentile definují fašismus v opozici proti liberalismu, socialismu a parlamentní demokracii takto:
„Kapitola 7. Anti-individualismus a svoboda
Fašistická koncepce je založena na státě a jako taková je anti-individualistická, jednotlivec v ní má své místo jen pokud žije v harmonii se státem, tedy vědomím a univerzální vůlí člověka během celé jeho historické existence. Je proti klasickému liberalismu, jenž se zrodil z potřeby reagovat proti absolutismu a jehož historická role skončila v momentě, kdy se stát stal zosobněným vědomím a vůlí lidu. Liberalismus popíral stát v zájmu jednotlivce, fašismus opět navrací státu jeho roli, stát je opravdovou realitou jednotlivce. A pokud má být svoboda vlastností člověka reality a ne jen fantasmagorickou abstrakcí z myšlenkové dílny individualistického liberalismu, tak je i fašismus pro svobodu, tedy pro jedinou svobodu kterou můžeme brát vážně, pro svobodu státu a svobodu jednotlivce ve státu. Pro fašistu je stát vším a nic lidského a duchovního nejenže nemůže existovat mimo stát, ale navíc nemá mimo něj žádnou hodnotu. Podle tohoto měřítka je fašismus totalitou a fašistický stát, jenž je syntézou a sjednocením všech hodnot vysvětluje, rozvíjí a ovládá veškerý život národa.
Kapitola 8. Anti-socialismus a korporatismus
Ani jednotlivci, ani jejich seskupení (politické strany, spolky, odbory, třídy) nemohou existovat mimo stát. Fašismus se staví proti socialismu, jenž nechává ustrnout historický vývoj jen na třídním boji, a neví nic o jednotě státu, která buduje třídy na základě společné morální a ekonomické reality. Ze stejného důvodu fašismus nesouhlasí s odborovým hnutím postaveném na třídním základu, nicméně vyžaduje, aby ve státní sféře byly uznány reálné požadavky, které vedly ke zrodu socialistického a odborového hnutí. Ty pak prosazuje v rámci korporativního systému, ve kterém ony požadavky splynou se státní jednotou.
Kapitola 9. Demokracie a národ
Třídy jsou tvořeny jednotlivci na základě zájmových kategorií. Jednotlivá individua se sdružují v odborech podle rozličných ekonomických aktivit na podkladě společného zájmu, přesto všechno jsou především a zejména státem. Stát však není ani počet, ani součet jednotlivců vytvářejících většinu národa. V tom je fašismus odlišný od demokracie, která staví národ na úroveň součtu co největšího počtu jednotlivců, čímž ho ponižuje na onu úroveň. Přesto je fašismus tou nejčistší formou demokracie a to zejména, když je národ vytvořen tak jak má být, tedy na základě kvalitativním, nikoliv kvantitativním, což znamená, že je výrazem nejsilnějšího nejmorálnějšího a nejcelistvějšího a nejpravdivějšího ideálu, jenž se ztělesnil v lidu prostřednictvím vědomí a vůle malé skupiny, nebo dokonce i jedince a jenž se pokouší proniknout do vědomí a vůle celého národa. Všech, kteří na základě lidské přirozenosti, či historie vytváří etnický národ a zároveň sledují stejnou vývojovou a duchovní linii směřující ke jedinému vědomí a jediné vůli. V žádném případě se nejedná o rasu, nebo o nějakou zeměpisně ohraničenou oblast, ale o seskupení, jež historicky přežívá, množství sjednocené v ideálu, který lze nazvat vůlí k existenci a síle, ideálu, který jsme pojmenovali vědomí sebe sama, osobnost.“
Benito Musolini, La doctrine du fascisme, str.15-18
Fašismus byl utvořen i jako jakási hráz proti nadnárodním korporacím a nadnárodnímu kapitálu, jejímž účelem bylo bránit národní hospodářství a italské firmy. O kapitalismu se vůdce italského fašismu v jednom ve svém projevů z roku 1933 vyjádřil v tomto duchu:
„Začíná éra kartelů, syndikátů, konsorcií a trustů.......... Můžeme říct, že v Evropě a v Americe se tyto síly tak charakteristické pro kapitalismus rozvinuly ve všech sférách ekonomického života společnosti. Co to však způsobilo? Konec svobodné konkurence. Zúžilo se cenové rozpětí, kapitalistické podniky zjistily, že je mnohem výhodnější se domluvit, spolčit, nebo přímo sjednotit za účelem rozdělení trhu a zisku než proti sobě bojovat. Zákon nabídky a poptávky přestal být dogmatem, neboť kartely a trusty na nabídku i poptávku mohou působit. Celá ta trustová a sjednocená kapitalistická ekonomika se nakonec obrací na stát, aby ho požádala o celní ochranu. Svobodný trh, jenž je vlastně jen rozšířením liberální ekonomické doktríny, byl utlučen k smrti.
... Přišla válka. Kapitalistické podniky se po válce a v jejím důsledku propadají do inflace... Dimenze podniků přesahují lidské možnosti, v minulosti duch ovládal hmotu, dnes je to hmota, kdo ohýbá a ujařmuje ducha... Superkapitalismus se dostal do fáze, ve které čerpá inspiraci a ospravedlnění z jediné utopie, z utopie nekonečného konzumu. Jeho ideálem bude standardizovat lidský rod od kolébky až do hrobu. Superkapitalismus by chtěl, aby se všichni lidé rodili ve stejné velikosti, což by umožnilo výrobu uniformních kolébek, přál by si, aby děti vyžadovaly stejné hračky, aby lidé byli oblečení do stejné uniformy a všichni četli stejnou knihu, aby se všem líbil stejný film a aby všichni toužili po tom, co bychom mohli nazvat užitkovým automobilem...
...Ve kterém momentě přestává být kapitalistický podnik ekonomickým jevem? Přesně v tom, kdy ho jeho velikost přinutí, aby se stal jevem sociálním a kvůli vzniklým potížím se střelhbitě vrhá do náruče státu. V momentě, kdy se rodí a nabývá na stále větší důležitosti tzv. státní intervence... V dnešní době neexistuje jediná ekonomická doména, ve které by stát nesměl zasáhnout. Jestliže, jedná se jen o čistou hypotézu, bychom chtěli věřit kapitalismu v této jeho poslední fázi, tak nás naše víra dovede ke státnímu kapitalismu, což je vlastně jen převrácený státní socialismus. Jejím výsledkem bude tak, či onak zbyrokratizování národní ekonomiky. A v tom všem se odráží krize kapitalistického systému viděno prizmatem univerzálního významu.“
Benito Mussolini, L ́état corporatif (Korporativní stát), Vallecchi editeur Florence, 1938, str. 15-22
Italský fašismus oproti německému národnímu socialismu nebyl postaven na rasovém principu a Mussolini vnímal italské národní souručenství jako ideu, či vnitřní pocit. Měl dvě vývojové fáze, z nichž ta první měla i prvky pravicově konzervativní, zatímco Italská sociální republika (republika Saló) se posunula natolik doleva, že již takřka koketovala s komunismem. Levicová forma fašismu se vyvinula i v Maďarsku, ve kterém měla Strana Šípových křížů velkou podporu dělnické třídy a v jejíž vládě Národní jednoty dokonce zasedal komunista nacionálně bolševického typu F. Kassai-Schallmayer, nebo částečně i v Holandsku (Nationale Arbeiders Organisatie, ze které vznikla strana Verbond van Actualisten), významější vliv však v Holandsku získaly fašistické strany spíše pravicové jako Genootschap Opbounvende voor Staatskunde, Vaterlandsche verbond, nebo Nationale Unie.
U nás byla za první republiky nejsilnější fašistickou stranou Národní obec fašistická a dovolím si poukázat na některé aspekty jejího volebního programu:
„7. Deportace všech těch příslušníků národnosti německé a maďarské, kteří nejsou spokojeni s našimi poměry, do jejich mateřských států.“
18. Školství a celá metoda vyučovací musí být vypracována tak, aby ze škol obecních středních vycházely děti vychované ve zbožnosti, charakteru a v bojovném nacionálním duchu. Příští generace nesmí nic věděti o realismu, lžihumanitě, demokracii atd.“
Fašismus v českých zemích, Ivo Pejčoch, str.68
Dokončení zítra.
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem