Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Konec klasické rodiny?

13.2.2018

Několikrát jsem v poslední době četl nebo slyšel od různých autorů, že „klasická“ či „tradiční“ rodina už vlastně neexistuje. A vskutku: tzv. intaktních rodin, tj. rodin, které nezakusily rozvod a kde vyrůstají děti s oběma rodiči až do dospělosti, je skutečně výrazná menšina, pouhý zlomek. Co mne poněkud zneklidňuje, je, že lidé, kteří konstatovali, že klasické rodině již téměř odzvonilo, tak mnohdy činili tónem, že vlastně není čeho litovat, že se s touto skutečností musíme smířit a přestat tyto rodiny jakkoli zvýhodňovat. Mluví o tom, jako by šlo o nějaký nevyhnutelný vývoj, nebo jako kdyby to bylo něco, co se prostě tak nějak přihodilo.

Jsem přesvědčen, že nešlo a nejde o nějaký nevyhnutelný vývoj. Byly zde určité ideologické tlaky, které tomuto vývoji napomáhaly, pokud ho přímo nenavozovaly. Jsem rovněž přesvědčen, že tento vývoj není osudový a nevratný. Uvědomuji si ovšem, že zvrátit tento stav bude velice, velice těžké. Nicméně je to žádoucí. Děti vyrůstající v intaktních rodinách vykazují lepší prospěch, méně duševních poruch, větší pravděpodobnost, že se v dospělosti vyhnou trestné činnosti, větší šanci, že nezačnou už v dětství kouřit nebo brát drogy. Jsem přesvědčen, že pro stát by bylo z dlouhodobého hlediska finančně nesrovnatelně výhodnější, kdyby děti vyrůstaly v intaktních rodinách.

Chtěl bych rovněž upozornit na skutečnost, že pokud se něco nedaří, neznamená to, že to není správné. Je-li klasická rodina ideálem, není důvodu tento ideál opouštět jen proto, že je málo těch, kdo ho dosáhnou.

Když se podíváme do programů politických stran, zjistíme, že snad všechny, tedy i ty, které se považují za konzervativní, vycházejí z premisy, že je třeba „sladit“ kariéru matek s výchovou dětí. Odtud pak pochází tlak na dostatek míst v předškolních zařízeních a někdy (poněkud nevraživé) konstatování, že máme nejdelší placenou mateřskou dovolenou na světě a příliš málo žen, které se vracejí do „pracovního procesu“. „Sladění“ zaměstnání žen s výchovou dětí je údajný ideál, nezpochybnitelný axiom. Za hrdinku tohoto ideálu byla v minulých dnech prohlášena novozélandská premiérka, která zůstala premiérkou i poté, co porodila dítě, a o žádnou mateřskou dovolenou nestojí. Zkrátka to všechno stačí.

Uznávám, že některé ženy jsou velmi výkonné. A uznávám, že být doma s malými dětmi je velice náročné. Jsou ženy, které dokáží jakž takž „sladit“ kariéru s výchovou dětí, ale jsou i takové, kterým to dělá potíže. Pokud ovšem do práce nenastoupí, jsou stigmatizovány jako zpátečnické nebo neschopné. Není to nikde výslovně řečeno, ale společnost jako by předpokládala, že žena se musí vrátit do práce (rozuměj: co nejdříve).

Nějak mlčky se předpokládá, že výchova dětí je samozřejmost, kterou je třeba stihnout i při zaměstnání. A z jednoho platu rodina skutečně těžko vyjde. Proto se rodí málo dětí, proto máme nedostatek pracovních sil, proto řešíme otázku migrace, byť s typickou českou zdlouhavostí (Ukrajinci, kteří by sem rádi šli pracovat, a šéfové českých firem, které by je velice rády zaměstnaly, by mohli vyprávět).

Dovoluji si pár disentujících poznámek:

Výchovu dětí bychom neměli nahlížet jako něco, co ženy zdržuje od „návratu do pracovního procesu“. Výchova dětí by měla být nadřazena kariéře, ne naopak. Pokud rodina vychová zdravé, ukázněné a činorodé děti, je to naprosto skvělý výkon, který by rozhodně neměl být brán jako samozřejmost, ale měl by být náležitě společensky oceněn. A měl by být oceněn i finančně. Novozélandská premiérka by měla být vnímána jako odstrašující případ, nikoli jako příklad hodný následování.

Slyším námitku – ostatně slyšel jsem ji už mnohokrát – že chci, aby ženy byly „uvázané u plotny“. Ne, o tom nemluvím. Pokud někdo bere výchovu dětí jako „uvázanost u plotny“, je mi ho líto. Patrně nemá velkou představivost. Ano, děti jednou vyrostou a vyletí z hnízda. Jelikož průměrný věk dožití se neustále zvyšuje, bude mít žena před sebou ještě desítky let aktivního života. Ano, i během mateřské dovolené by měla mít podmínky pro to, aby jí v oboru, který vystudovala, „neujel vlak“. Jde ale o optiku, jakou věci nahlížíme. Jde o to, zda má výchova děti prioritu v našem myšlení a našem hodnotovém žebříčku.

Hodně se mluví o podílu otce na výchově. Od nového roku mohou otcové čerpat rodičovskou dovolenou. Je to pěkné, neuškodí to. Pokud bychom ale respektovali dynamiku rodiny a nesnažili se ji změnit nebo potlačit, viděl bych raději nějakou „otcovskou dovolenou“ (třeba týden dva navíc) v době, kdy jde syn či dcera do puberty. Otec v útlém dětství nikdy matku plnohodnotně nenahradí. Zato v pubertě matka při sebelepší snaze nemůže nahradit otce. Musí to být otec, kdo dospívajícímu synovi řekne „Jseš chlap, a jsem na tebe hrdý“, a kdo řekne dceři „Vždy jsi byla a vždy budeš moje milovaná princezna.“

Žiji v oblasti, kde je i v této době ekonomické prosperity velký strach o práci a kde jsou velmi nízké platy. Kraj se postupně vylidňuje. Ale je zde i ostrůvek pozitivní deviace. Křesťané – ať už katolíci nebo evangelikálové – mají početné rodiny. Počet dětí vysoko převyšuje celostátní průměr. A v těchto rodinách vyrůstají zdravé děti. Sleduji tento vývoj již několik desetiletí. Chce to od rodičů značnou vynalézavost, chtějí-li zajistit dětem zdravý vývoj i při omezených financích. Hodně tu znamená vzájemná pomoc, např. „koloběh dětského ošacení v přírodě“. Pro mainstreamovou ideologii je to bizár. Pro mě důkaz, že „klasická tradiční rodina“ je něco skvělého (i když ne snadného). Vyrůstají zde zdravé děti navzdory genderové ideologii, která přivádí tento národ k vymírání. Kterým směrem půjdeme dále? Záleží na našem rozhodnutí a odhodlání.



zpět na článek