Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou. (Ján Kollár)
Ne že bych se já, amatérský psavec, chtěl přirovnávat k titanovi české literatury s jeho esejem „Proč nejsem komunistou“. Nicméně existuje jistá paralela mezi dobou Karla Čapka, kdy téměř všichni významnější kulturní tvůrci byli krajními levičáky, ne-li rovnou komunisty; a kdo jím nebyl, aby se omlouval a vysvětloval, proč jím není. Dnes, po osmdesáti letech, se nacházíme v obdobné situaci, ledaže téměř povinným vyznáním každého, kdo chce ve veřejném dění něco znamenat, není přece jen už značně vyčichlý komunismus, nýbrž liberalismus, vykládej si to slovo každý jak umíš.
Je to totiž divné. Nemusíme být kdovíjakými znalci jazyka Ciceronova, aby k nám z něj zaznělo latinské liber, libertas = svobodný, svoboda. Jenže co je svobodného na doktrině stíhající každý náznak odlišného názoru zařazením mezi jekési blíže nedefinované populisty, pravicové (levicoví by tolik nevadili) extremisty, rasisty a xenofoby, ne-li rovnou fašisty? Býval liberalismus vyznáním ducha svobodného a svobodu hájícího, ale právě že jen býval. Stalo se z něj jedno z učení, jakých se prohnalo dějinami spousta a bohužel ještě asi prožene: autoritativní, výlučnické, veškerou pravdu světa si nárokující. Že dopadne jako všechny nauky činivší si nárok na absolutní pravdu až doposud, o tom netřeba míti nejmenší pochybnosti.
Proč se všechno tak zamotalo? Proč se současný liberalismus rozchází se základní podmínkou k udělení toho titulu, ochotou a vůlí svobodu vážiti každou? Dávám k uvážení, není-li to tím, že jeho zvěstovatelé nikdy na vlastní kůži nepoznali protiklad svobody – nesvobodu. Nám, kteří jsme strávili dlouhá desítiletí života v uzavření komunistické klece, nemusí nikdo dlouze vyprávět, co jest svoboda: možnost v co největší míře rozhodovat o vlastním osudu. Možnost, zdůrazněme, nikoli jistota: cesta svobody může vést k vzestupu a uspokojení, také ale k úpadku a rozčarování; neníť svoboda peřinkou k lahodnému spočinutí, nýbrž především zodpovědnost za sebe sama. Kdo není ochoten ji na sebe vzít, měl zůstat, kde byl, a nehnat se za vidinou blaženého života ve světě, jemuž nerozumí a ani se nenamáhá mu porozumět.
Čímž se ocitáme rovnýma nohama v nejpalčivějším problému dneška, s nímž se dosti bezradně potýká i dnešní pojetí liberalismu: živelného uprchlictví ze zbědovaných končin Afriky a Asie. Staví nás, příslušníky západní civilizace, před nesnadná řešení. Jak dalece si můžeme dovolit být soucitní? Kde je práh, po jehož překročení se soucit stává nástrojem sebezáhuby? Řečeno konkrétněji: kolik běženců můžeme přijmout do našich zemí, abychom ještě zůstali sami sebou? Za jakých podmínek? Zvěstovatelé soudobého liberalismu mají za to, že jich máme, ba jsme povinni přijmout, kolik jich přijde, a bez podmínek. Znepokojená veřejnost míní, že nějaké podmínky by se přece jen stanovit měly: projevená snaha o obživu z plodů vlastního úsilí například, ochota přizpůsobit se životnímu stylu hostitelské země, osvojení si aspoň základů jejího jazyka. Rovněž by dle mínění podstatného dílu veřejnosti měli být už předem vyloučeni z azylového řízení ti, kteří přišli do země bez kusu papíru, jímž by prokázali svou totožnost, jakož i kdo lžou o svém stáří (valná většina tzv. nedoprovázených dětí), o svém původu, vzdělání či kvalifikaci a vůbec o čemkoli; lež a podvod by bez dalších řečí měly být dostatečným důvodem k okamžitému vyhoštění. To si už sice uvědomují dokonce i německé úřady (o jiných se necítím oprávněn vydávat soudy) a občas za velkých lamentací církevních a jiných dobrodějů naložíce do letadla několik desítek nejkřiklavějších příkladů vyloženého příživnictví pošlou je, odkud přišli. Což je ovšemže starého kozla platné; při úžasné množivosti některých mimoevropských etnik připadne na jednoho s velkým břicha bolením vyhoštěného běžence stovka jiných, čekajících na svou příležitost a počítajících dolary, vystačí-li požadavkům převaděčských gangů. Tak, mimochodem, dochází k paradoxu, jejž si cituplné duše dosud nevšimly, nebo jim nevadí: svůj sen o životě v blahobytem překypující Evropě si splní ti bohatší, kteří mohou vytáhnout z kapsy těch pět až deset tisíc dolarů, na kolik obvykle vychází převaděčská taxa, kdežto tolik oblitovávaní chudí a potřební zůstávají dřepět v bídě a bezvýchodnosti svých domovských zemí, těch prachů nemajíce. Ale to všechno jsou dávno známé a v obecném lidu hojně přetřásané věci. Přijde čas – a nemusí to ani moc dlouho trvat – kdy budou nuceni je zahrnout do svých úvah i šlechetným idealismem prodchnutí liberálové, nechtějí-li pozbýt své už tak dost pochroumané věrohodnosti.
Je přirozené, že kolem problému tak závažného se vedou polemiky. Snad by se ale nemusely vést tak zarytě, na hranici holé zášti nebo i za ní. Ke zklidnění debaty by velmi by přispěla jistá zdrženlivost ve vyjadřování; netřeba každý projev nesouhlasu s ideovým odpůrcem doprovázet co nejmastnějšími slovy. Abych uvedl příklad: četl jsem nedávno v týdeníku Der Spiegel článek zabývající se uprchlickou tématikou, v němž se to jen hemžilo výrazy Hass, hassen (nenávist, nenávidět)… Ctný pane autore: račte ukrotit svou spravedlivou vášeň. Co zaznívá – mimořádně dubových hlaviček vyjímaje - z neprivilegovaných vrstev veřejnosti k patáliím s uprchlíky, není nenávist, nýbrž kritika. Možnost kritiky je pak jedním ze základních kamenů demokracie; kdo kritické vyjádření odmítá, nos ohrnuje, opovržlivými slůvky častuje, neprávem se obláčí rouchem liberála; oční klapky ideologovy by mu slušely líp.
Přitom jsme nejspíš teprve na začátku celého maléru. Jsou chudobné a čím dál víc chudnoucí kraje světa plné těch, co by si také rádi užili západního blahobytu; i je podobno pravdě, že z opratí se vysmeknuvší uprchlický problém se bude spíš stupňovat, než aby jej ubývalo, bude na sebe brát jiné a ostřejší, vyhraněnější formy. Tím spíš, bude-li i nadále místo účinného řeřešení všelijak opentlován a narůžovo omalováván, jako už vůbec má neřešená potíž tendenci bytnět a rozrůstat se, až… až to jednou pořádně řachne. Ne že bych si takové konce přál; tak zlomyslný nejsem. Ostatně na tom houby záleží, co si přeji nebo nepřeji; ne já držím v ruce kormidlo vývoje. Naši spanilomyslní liberálové jej svým nemalým vlivem ale do značné míry drží; a záleží na nich, kam jím pohnou, jestli do ještě jakž takž splavných vod, nebo na útes záhuby. Ocitne-li se naše civilizace jejich přičiněním na útesu, skončí-li všechno v rozvratu a úpadku, darmé bude bědování těch, kteří na sebe vzali úkol, k němuž nedozráli: to jsme nechtěli, tak jsme si to nepředstavovali, k tomu jsme nesměřovali. Slýchal jsem tyhle věty během svého dosti už dlouhého života nejméně dvakrát; a potřetí… no, jsa už věkovitý kmet dá Bůh, že se toho nedožiji. Neneseme však zodpovědnost jen za sebe, nýbrž i za ty, kdož přijdou po nás.
Je možná příjemné cítit se mesiášem z výše svého nadhledu shlížejícím na hloupý, ideálním vznětům nepřístupný dav. Nikdo se ale tak pravidelně, s tak katastrofálními následky nemýlí jako mesiáši; dějiny posledních nejméně dvou staletí jsou takových příkladů plné. Není to ostatně nic nového. Dobrovolní spasitelé lidstva se odjakživa domnívali, že ideou vytrysknuvší z jejich rozjásané mysli bylo dosaženo vrcholu poznání, na němž se už nebude, nesmí nic měnit; a pokaždé, kam až paměť sahá, se s ní ztrapnili, obrátila se jim v nesmysl, v předmět posměchu a zapomenutí. Tak dopadnou, osměluji se předpovědět, i mesiáši přisvojivší si titul liberalismu v rozporu s jeho původním významem. Až mi je někdy liberálů líto. Něčemu věří, něco svatosvatě hlásají, vyjdou však najevo nevyvratitelné skutečnosti a oni musí rádi neradi od svých pravd odstoupit, jenomže to už obvykle bývá na nápravu pozdě. Musí se, u všech satanášů rohatých, tenhle sled sebejistoty až přehnané a následných pádů na nos pořád a pořád opakovat?
Leda by se liberálismus vrátil k svému původnímu významu, pokud možno bez mesiášů. Leda by opět byl, čím býval a býti má: prostorem k vyjádření celého spektra názorů od krajnosti do krajnosti, však ona si je budoucnost už přebere, loktem použitelnosti přeměří. Pak bych se k němu rád a s hrdostí sám hlásil. Tak, jak se prezentuje dnes, dogmaticky, nesnášenlivě, přísně rozlišuje, co jest schváleno, co hodno zavržení, neschválené kaceřující, že by se sám Koniáš měl čemu přiučit… takovým liberálem být nemohu a nechci.
Hannover, 23. září 2017