Neviditelný Pes

OSOBNOST: Příběh architekta Moučky

11.9.2017

1. prosince 2017 bude na Lázeňském náměstí Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné slavnostně pokřtěna kniha „Životodárné údolí – od Lázní Skalka až k Beskydskému rehabilitačnímu centru v Čeladné 1902-2017“. Viz titulní strana na snímku.. Při této příležitosti bude také vzpomenuto díla architekta Jaromíra Moučky (1897-1961), který v roce 1947 vyprojektoval dnešní Léčebný dům dr. Storcha. Ten projde v nejbližší době stavební rekonstrukcí, takže pamětní deska připomínající 120. výročí narození tohoto muže, bude na uvedený objekt umístěna později. Avšak jeho příběh v avizované publikaci bude. A má tuto podobu:

Tenkrát vzduch voněl jarem a novostavbou. Výbor Skupiny I. báňského společenstva se scházel vždy jedenkrát za čtvrt roku. Ono pondělí 21. dubna 1947 skutečně vonělo jarem, a když předseda výboru ředitel Josef Štverka otevíral dveře kanceláře číslo 3o v budově podnikového ředitelství OKD na tehdejším Stalinově náměstí č. 6 v Ostravě I, byl velice dobře naladěn. Měl pro výbor překvapení a s uspokojením konstatoval, že jsou všichni jeho členové přítomni, mimo pana přednosty Josefa Škuty, který byl předem omluven. A co bylo hlavní, mimo členů výboru, který tehdy tvořili ředitel JUDr. Lev Belza, JUDr. Ervín Pešek, Alexandra Balyzová, Jaroslav Táborský a Robert Polák, byli přítomni i dva pozvaní hosté: MUDr. Oldřich Marek, lékař a správce Léčebného ústavu ostravsko-karvinských báňských podniků v Kunčicích pod Ondřejníkem, a Ing. arch. Jaromír Moučka, dlouholetý projektant a stavitel Vítkovických kamenouhelných dolů v Ostravě. MUDr. Oldřich Marek se ujal funkce ústavního lékaře k 1. únoru 1947, a vystřídal tak dosavadního lékaře MUDr. Josefa Grunu.

Nejprve přišla na řadu situace v hornické léčebně. Výbor konstatoval, že březnová výměna dosavadního správce Kořínka byla potřebná a správná. Poměry v ústavu se zkonsolidovaly, týdně se zde dostává péče v průměru 54 pacientům včetně dětí. A nový model, kdy funkce správce byla současně svěřena ústavnímu lékaři, se osvědčil. Proto se také výbor rozhodl upravit doktoru Markovi plat na výši 10 000 Kč měsíčně, s čímž přítomný lékař pochopitelně s díky souhlasil.

„Ale ještě neodcházejte, pane doktore,“ vybídl předseda Štverka doktora Marka. „Máme tu něco, co bude hodně zajímat i vás...“ a dal slovo architektu Moučkovi.

V revíru se o tom již veřejně vědělo a debatovalo. Tehdejší ministr ochrany práce a sociální péče v první Gottwaldově vládě profesor Zdeněk Nejedlý (byl jím od 2. 7. 1946 do 25. 2. 1948) rozhodl, že z prostředků získaných prodejem zboží z mezinárodní pomoci UNRRA bude mimo jiné postavena ozdravovna pro ostravské horníky. Ministr Nejedlý dokonce vlastními slovy dotaci precizoval – ozdravovna měla být pro „silikózní horníky“. K tomuto účelu poskytlo ministerstvo revíru OKD 24 milionů korun s tím, že celá částka musí být prostavěna maximálně během tří let. Rozhodnutí o tom, kde postavit zamýšlenou ozdravovnu, nechalo vedení revíru na Skupině I. báňského společenstva. Čímž bylo z logiky věci zřejmé, že se nová budova stane součástí Léčebného ústavu v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Jaromír Moučka

Jaromír Moučka

„Pověřili jsme pana architekta Jaromíra Moučku, aby zpracoval návrh projektu ozdravovny, která by měla být postavena na našich parcelách 629/1 a 625/1 na katastrálním území v Čeladné,“ sdělil výboru předseda Štverka a pokračoval: „Pan architekt je velice zkušeným odborníkem nejen na báňské, ale i na veřejné stavby. V minulých letech nám pomáhal s projekty na rozšíření jídelny a na výstavbu nové kuchyně. Navíc jeho návrh na ozdravný pavilon je moderní, zajímavý a hodící se do beskydské krajiny...“

„Pan předseda je velice laskav,“ ujal se slova architekt Moučka, „ale ten šibeniční termín mi nedal spát. Musíme začít stavět nejdéle v příštím měsíci, abychom všechno stihli, nejlépe za rok dva, i když máme čas tři roky. A tak jsem vypracoval jednoduchý, svižný projekt na 34 dvoulůžkových pokojů a potřebná příslušenství a vyšlo mi to na tři patra.“

Nikoho lepšího než architekta Moučku si horníci nemohli ke stavbě nového pavilonu přizvat. Dnes patří k zapomínaným a málo známým ostravským architektům. I on je však jeden z „Mužů Lázní Skalka“.

Jaromír Moučka se narodil 23. srpna 1897 v Moravských Budějovicích, reálku vystudoval ve Vídni a v letech 1918–1923 absolvoval České vysoké učení technické v Praze. Tato studia zakončil v roce 1923 státní zkouškou. Po několika praxích v brněnských stavebních firmách nastoupil jako provizorní úředník města Moravská Ostrava. Mimo němčinu ovládal i srbštinu a francouzštinu, pracoval také jako přísežný znalec Krajského soudu v Moravské Ostravě. K 8. červnu 1929 byl Ing. arch. Jaromír Moučka přijat jako projektant do stavebního oddělení Vítkovických kamenných dolů. Jmenovací dekret mu podepsal další „Muž Lázní Skalka“, centrální ředitel VKD Ing. Eduard Šebela.

V září 1938 byl Jaromír Moučka jmenován přednostou tohoto oddělení (dosavadní přednosta Ing. Antonín Winkler zemřel 14. 9. 1938). V Ostravě realizoval řadu významných veřejných staveb. Byly to například Městské letní lázně v Moravské Ostravě - Hulvákách (1929–1930), Dělnická záložna se skupinou domů (1929), Ozdravovna Československého červeného kříže v Darkově (1927–1928) či Komenského sad v Moravské Ostravě (1928–1933).

Později se architekt Moučka věnoval převážně důlním stavbám. Dodnes jsou oceňovány jeho neuvěřitelně odvážné projekty objektů jámy Betyna v Orlové, či těžní věž, rozvodna a těžní budova v Doubravě. V roce 1955 byl jmenován vedoucím katedry výstavby dolů Vysoké školy báňské v Ostravě, kterou vlastně založil. Získal profesorský titul, hojně publikoval, přednášel a v roce 1961 (který je bohužel i rokem odchodu prof. Ing. arch. Jaromíra Moučky z tohoto světa) vytvořil první projekční náměty budoucího areálu VŠB v Ostravě-Porubě.

Moučkovy realizace Komenského sadu a Městské letní lázně jsou prodchnuty prvky nastupujícího funkcionalismu, který se právě ve dvacátých letech stává v Československu vedoucím architektonickým slohem. Jaromír Moučka rozhodně držel krok s dobou. A „ozdravovna pro horníky“ v roce 1947 byla příležitostí k tomu, aby si splnil jeden ze svých architektonických snů. Učinil tak dokonale. Náš známý a respektovaný historik architektury Ing. arch. Zdeněk Lukeš, jemuž jsme poslali snímky ozdravovny (níže na fotografii z roku 1954) projektované architektem Jaromírem Moučkou, napsal, že „lázně jsou moc hezké, styl je čistý funkcionalismus“. A připsal poznámku, že bohužel o architektu Moučkovi nikdy neslyšel. Bohužel není sám. Proto jsme architektu Moučkovi také věnovali těchto pár řádek. Kompletní projekt „ozdravovny pro silikózní horníky“ odevzdal 2. května 1947.

Příběh architekta 1

Jenže ono všechno nešlo tak rychle, a to přesto, že výbor se na uvedeném jednání usnesl, že výstavbu pavilonu ozdravovny zorganizuje. Byla jednotně označována tehdejším heslem DVOULETKA – investiční program (bylo na to dokonce i razítko), s tím, že k podání nabídek budou vyzvány stavitelské firmy z blízkého okolí, především z důvodu potřeby případných pozdějších oprav. Výbor se rovněž rozhodl pověřit dozorem nad stavbou stavitele Pavlíka, který odcházel z provozního ředitelství v Orlové do důchodu. Výzvu k podávání nabídek rozeslalo již tehdejší vedení Ostravsko-karvinských kamenouhelných dolů (OKD) s tím, že uzávěrka nabídek na postavení hornické ozdravovny končí dnem 27. května 1947.

Dne 2. června 1947 se konala důležitá výborová schůze Skupiny I. báňského společenstva, která měla rozhodnout o tom, komu bude zadána stavba nového pavilonu v hornickém ústavu v Kunčicích pod Ondřejníkem. Jednání se jako host zúčastnil i dr. Fiala ze stavebního odboru OKD. Ten podal zprávu o došlých nabídkách stavebních firem na postavení nového pavilonu.

Poznámka na okraj: V regionální literatuře se neustále opakuje údaj, že stavbou nové „hornické ozdravovny“ byla pověřena ostravská firma Ing. Bohuslava Krýsy (založena 1929). Jenže 13. listopadu 1945 Ing. Krýsa zemřel a firmu převzala vdova Josefa Krýsová. V červenci 1948 byla tato společnost znárodněna se zpětnou platností k 1. lednu 1948 a byla zařazena do Československých stavebních závodů, n. p. Praha. Pro nás v Beskydech je zajímavá pouze ta informace, že firma Bohuslav Krýsa postavila v roce 1947 most přes hutní náhon ve směru Staré Hamry – Turzovka. V žádném případě se tato firma nepodílela na stavbě nového léčebného pavilonu v kunčické hornické léčebně.

Na zmíněném červnovém jednání výbor Skupiny I. báňského společenstva s definitivní platností rozhodl, že výstavbou nového pavilonu bude pověřena firma Josef Dostál, komanditní stavební společnost v Ostravě I. Cenová nabídka této firmy byla nejnižší, a co bylo rozhodující, stavitel Dostál se zavázal, že do 31. prosince 1947 provede všechny práce zevní včetně zasklení tak, aby novostavba přes zimu neutrpěla povětrnostními vlivy. Přijetí nabídky firmy Josef Dostál doporučil i na schůzi přítomný architekt Dr. Fiala ze stavebního odboru OKD.

Moučka a Dostál. I jim patří dík za dnešní Léčebný dům MUDr. Storcha, který v průběhu času pochopitelně doznal a ještě dozná výrazných změn.

Že byla v tomto objektu v roce 1953 otevřena mimo jiné také porodnice, to Jaromír Moučka věděl. Že se zde v letech 1953–1996 narodilo 32 441 dětí, se již bohužel dozvědět nemohl.

Zemřel dne 16. srpna 1961 a je pochován na Ústředním hřbitově ve Slezské Ostravě. Díky jeho vnukovi panu Janu Moučkovi přinášíme i architektův snímek.

Příběh architekta 2

Dnešní pohled na Léčebný dům dr. Storcha...

(Text z připravované publikace „Životodárné údolí – od Lázní Skalka až k Beskydskému rehabilitačnímu centru v Čeladné 1902-2017“, která vyjde v listopadu 2017 v nakladatelství Moravská expedice® péčí a zpracováním autorské dvojice Andrea Adamová a Petr Andrle. Moravská expedice® je kmenovým nakladatelstvím a vydavatelstvím Okrašlovacího spolku Rozhledna v Čeladné a knihu vydává spolu s vedením Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné).

Životodárné údolí




zpět na článek