Řada autorů píše, že sociální bubliny vznikají kvůli mimořádně silnému vlivu elektronických médií na náš životní názor a postoj. Vysvětlují to tím, že se pro značnou část společnosti stávají vyhledávanými informacemi jen ty, které jsou v souladu s jejich vlastním přesvědčením. Na takto vzniklém základě se pak na internetu formují celé sociální skupiny, které se ve skutečnosti pouze opevňují ve svém názorovém prostředí a ujišťují se o své nekonfliktně sdílené pravdě.
S tím, že se na internetu bubliny tvoří, se dá docela jistě souhlasit, ale podstatu procesu vytváření sociálních bublin je podle mého názoru nutné hledat jinde. Elektronická média tento proces podporují, ale jeho skutečnou příčinou určitě nejsou, protože na „síti“ lze najít informace a názory všeho druhu. Elektronická média tak na formování našich vlastních postojů nemají takový vliv, aby mohla být sama o sobě zdrojem sociálních bublin. Tím zdrojem jsme ve skutečnosti my.
Základním předpokladem vzniku bubliny je neschopnost jejích účastníků přistoupit k odlišnému názoru kohokoli jiného bez předsudků, s pokorou a potřebnou dávkou zdravé skepse. Jen to nám totiž umožní jiný názor vyslechnout, vnímat, pochopit jeho sdělení a kriticky vyhodnotit.
Zkusme se podívat, jak se současná společnost mohla do stavu sociálních bublin dostat. Musíme se vrátit do konce 60. let, kdy se na Západě začala prosazovat revolta mladých socialistů. Ve skutečnosti šlo o docela drsné a násilné prosazování levicových názorů a bezbřehého (moderního, kolektivního apod.) liberalismu především v univerzitním prostředí. Hlavní protagonisté tohoto proudu se později začali dostávat do významnějších pozic ve společenské hierarchii. Pod jejich tlakem se prosadily a do části společnosti prorostly takové myšlenkové koncepty, jako jsou aktivní lidská práva (nároky bez zodpovědnosti) kohokoli na cokoli, koncepce antropoklimatických změn (změna klimatu odvozená výhradně od uvolňování kysličníku uhličitého spalováním fosilních paliv lidmi), výchova nových generací nevýchovou (zánik požadavku disciplíny a odpovědnosti), multikulturalismus (se svou vírou v bezkonfliktní a obohacující soužití zcela neslučitelných politických a náboženských systémů), politická korektnost (úzkostlivé vynechávání zavedených pojmů pro označování reálných dějů a jejich nahrazování neurčitými a neutrálními opisy – černoch/Afroameričan, Cikán/Rom - všichni Cikáni nejsou Romové), pozitivní diskriminace všech možných i nemožných menšin (zcela nepřípustná diskriminace všech lidí nezařazených do podporovaných menšin) apod.
V takové atmosféře jsou prosté dotazy typu, kdo má oprávněným jejich práva zajistit a jestli to náhodou neznamená porušení práv jiných osob, nebo proč právě kysličník uhličitý a ne například vodní pára nebo metan, proč lidé a ne sopky (CO2, metan atd.) či termiti (významný zdroj metanu) se dají lehce odmítnout označením tazatele za xenofoba, popírače apod. A tak se z otevřené diskuse, která je absolutním základem uspořádání jakékoli svobodné společnosti stává absurdní divadlo.
Pojem „aktivista“ nabývá významu člověka stojícího nad zákony, morálkou i rozumem. Hnutí HateFree nenávidí a napadá každého, kdo má jakoukoli pochybnost o správnosti jejich dogmat. Zelení bojují proti kysličníku uhličitému tak, že zakazují jaderné zdroje, ačkoli elektřina z jádra je bez CO2 a je to stabilní zdroj.
Aktivisté a multikulturalisté všeho druhu označují lidi odmítající islámskou imigraci za islamofoby, aniž by zdůvodnili, v čem spočívá ono vzývané obohacení evropské kultury, a ignorují již rok trvající mimořádný stav ve Francii. Stejně tak se míjí tvrzení o ekonomickém přínosu imigrantů s tvrdě vyžadovaným požadavkem na jejich přerozdělování kvůli příliš vysokému zatížení cílových zemí. Cikánský fotbalový klub ROMA FK je založen na etnickém principu. Přesto aktivisté označují za rasisty ty, kteří se z obav z opakování rvaček k zápasu nedostaví. Že samotný klub založený na etnickém základu je jak vystřižený z příručky o rasismu, lidé z bublin neřeší.
Stejně jako odpověď na otázku, proč se konají pochody hrdosti homosexuálů (případně jiných sexuálních menšin). Má to být propagovaná forma sexuality? Jenže proč? Věřím, že nikdo soudný nepochybuje o tom, že existence lidské rasy není zásluha homosexuálů. Základem naší existence je heterosexuální pár plodící děti. Otázka postavení mužů a žen ve společnosti se v různých společnostech lišila a vyplývá z rozdělení činností mezi muži a ženami a jejich významem pro zachování rodu. Proto v dobách, kdy přežití bylo otázkou schopnosti mužů zvítězit v boji a ochránit stáda, byl převažující patriarchát, ale známe i matriarcháty, které zřejmě souvisely s přechodem významu obživy od lovu a pastevectví k obdělávání půdy, které bylo ve svých počátcích spíš doménou žen. Zpochybňování nenahraditelného postavení ženy-matky je nesmyslným útokem na rodinu a zachování rodu.
Vraťme se tedy k uvažování lidí, kteří si svůj obzor vnímání ohraničují tak, že přijímají jen to, co je jim příjemné. Jsou to lidé, kteří se z reality stěhují do svého virtuálního světa. To se projevuje tím, že zcela ignorují skutečnosti, které jim kazí bezchybnou představu o světě a současně se jich bezprostředně netýkají. Do této skupiny patří důležitá část novinářů, státních zaměstnanců, politiků apod. Jsou to ti, kteří v současné době tvoří mainstream. A zdá se jim, že jediný správný názor na vše, co se ve společnosti děje, je právě ten jejich. Každý názor, který by jim bezchybný obraz světa pokazil, je nesprávný a jeho nositel je vyvrhel společnosti, kterého je potřebné tvrdě odsoudit a ze slušné společnosti vykázat.
To, co je na tom všem opravdu zajímavé, je fakt, že se ani za celý minulý a letošní rok významná část z nich nedokázala přeladit na vnímání skutečnosti. Rakouskou stranu svobodných neustále označují za extremistickou. Jenže ona má podporu přibližně jedné třetiny Rakušanů. V porovnání s podporou dalších stran si každý soudný člověk udělá závěr, že třetina národa nejsou extrémisté, ale ve skutečnosti se jedná o hlavní proud. Lidé ze staré mainstreamové bubliny to ovšem nechtějí vnímat a podle jejich výkladu jsou podporovateli svobodných vlastně jen hloupí venkovani bez vzdělání a bez širšího rozhledu. Utvrzují se tak v přesvědčení, že oni jsou ti jedině správní nositelé pokroku a spravedlnosti a stačí se vypořádat s hloupostí a neznalostí oponentů. Vítají, když nově zvolený prezident prohlásí, že i kdyby Svobodní volby vyhráli, stejně jim neumožní sestavit vládu. Na jejich škále je Van der Bellen demokrat a Hoffer, který v souladu s dobrými mravy ještě před ukončením sčítání hlasů uznal svou porážku a soupeři blahopřál, pravicový populista.
Obdobné argumentační kotrmelce můžeme slyšet v případě britského referenda, zvolení Trumpa prezidentem, při debatách o klimatických změnách i lidských právech. A tak považuji za vhodné vrátit se k základům, na kterých moderní západní civilizace vyrostla.
Připomeňme si ty nejpodstatnější principy „Deklarace práv člověka a občana“ z roku 1789. Celý text si každý zájemce lehce najde, proto se zaměřím jen na články 2 a 4.
V článku 2 se výslovně uvádí, že základními právy jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku. A v článku 4 se uvádí, že: svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému.
A nahlédneme-li dále i do textu Deklarace nezávislosti Spojených států amerických (1776), můžeme si udělat závěr, že svoboda je důležitá právě proto, aby každý člověk mohl usilovat o osobní štěstí.
Politické národy vytvářejí na svém obývaném území stát, jehož základní funkcí je ochrana společnosti před vnějším a vnitřním ohrožením. Hranice chrání armáda, vnitřní bezpečnost celý systém spravedlnosti (policie, žalobci, soudy atd.). Stát musí být garantem ochrany života i majetku svých občanů. A v demokratickém státě musí zaručit jejich rovnost před zákonem. Jen společnost svobodných občanů je schopná vytvořit takové instituce, které tato práva ochraňují.
Jestliže stát tato pravidla sám porušuje tím, že zvýhodňuje některé specifické skupiny, u jiných toleruje porušování zákonů, není schopen zajistit vlastní hranice před nelegálními migranty atd. atd., pak je to vina těch politiků, kteří vykonávají státní správu a svou roli evidentně nezvládají. Původně demokratická pravidla fungování státu jsou omezována zneužíváním moci politickými vůdci. A realisticky uvažující lidé, kteří mají z takové správy věcí veřejných oprávněné obavy, je musí v zájmu vlastního přežití nahradit jinými.
Z toho plyne, že proti současnému mainstreamu nestojí tzv. nevzdělaní venkovští balíci, ale lidé schopní reálně vidět současný svět a také o něm věcně přemýšlet a diskutovat. Svobodně bez cenzur a autocenzur v podobě ideologií a nenapadnutelných pravd.