Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Je rodina nahraditelná dobrou péčí?

2.2.2016

Tato otázka se ukazuje jako základ problémů s odebranými dětmi v Norsku. Je to na základě tvrzení dr. K. Killénové, která se domnívá, že péče o děti, pokud není ze strany rodičů dostatečná, může být nahrazena jinou péčí.

Protože právě toto tvrzení je východiskem přístupu Barnevernu, jistě se stojí nad tím zamyslet. Vycházíme z předpokladu, že rodina je zdrojem nejlepší možné péče. Bohužel tomu tak v některých případech není. Myslím, že mnozí ví o situacích, kdy rodiče děti zanedbávali a neposkytovali mu to, co bylo k jejich harmonickému rozvoji potřeba. Nemyslím si, že by v jednoznačných případech někdo něco namítal proti státním a sociálním intervencím ve prospěch ohroženého dítěte.

Nyní se však objevují dva problémy. Jednak zda samotný pojem o hrožení lze nějak objektivně uchopit a považovat jej za něco skutečného (mluvím o pojmu) reálně existujícího, a tudíž objektivního, nezávislého na socio-kulturních a společenských podmínkách, nebo zda je to něco kontingentního, sociokulturně podmíněného, závislého na kulturní vyspělosti a jiných společenských faktech.

Dalším problémem je to, že rodina sama disponuje určitými mechanismy, které vedou k tomu, že i v nedostatečně pečující rodině může být dítě emocionálně dostatečně saturováno a že tudíž intervence ze strany státu ve prospěch zaopatření chybějících dober může vést k narušení emocionálních vazeb, které jsou po zdárný rozvoj také potřebné.

Osobně se jako dětský psychiatr kloním k názoru, že péče je důležitá a někdy je nutné, aby nahradila špatnou péči nebo zanedbávání ze strany rodiny. V tomto smyslu bych chápal a chtěl rozumět ostré formulaci, která tvrdí, že dobrá péče je důležitější než rodinná. Chápu to tak, že rodinná péče není vždy nutně spojená s podněty, které jsou v harmonickém souladu s vývojem dítěte. Na otázku, zda je tedy dítě rodičů nebo státu, je snadné odpovědět: Jsou rodičů, ale stát má povinnost intervenovat v případech, kdy péče ze strany rodičů je špatná. Je otázkou sociálního a kulturního stavu společnosti, co se v daných souvislostech považuje za špatnou péči. Podle mého názoru jsou základní hranice vymezeny přirozeným zákonem, ale ten je vždy a v každé společnosti chápán jinak.



zpět na článek