aneb Aktualita dvaceti lety nezměněná
Čtvrtstoleté výročí Listopadu se přiblížilo a já dumám, co bych k němu podotkl, aby to nebyl ten pořád stejný oslavný kolovrátek, když vtom oko mé padne na text, jejž jsem k témuž jubileu uveřejnil v roce 1994 (!) v tehdejším Českém deníku. Zasáhl jsem do něj jen nepatrně a pouze tam, kde se týkal času a okolností dnes před dvaceti lety. Až na tyto drobnosti, obávám se, je stále aktuální; i předkládám jej váženému čtenáři k porovnání a posouzení.
*
Jedna věc mě dodnes trochu mrzí: že jsem tenkrát před sedmnácti léty nepodepsal tu Chartu. Tolik se mi chtělo udělat něco viditelného, něco víc než jen obvyklé nadávání na bolševika v bezpečném prostředí přátel a důvěryhodných kolegů. Strach jsem z takového činu neměl. Lopatu jsem měl už z dřívějška dobře ohmatanou a nebál jsem se jí; chatrné kariéry špatně placeného technika, do níž jsem vplul mezi úskalími svých kádrových škraloupů, bych býval nijak zvlášť nelitoval. Jenže už jsem také měl rozpracovaný plán úprku za kopečky a bylo mi zřejmo, že stav se chartistou, nedostal bych výjezdní doložku ani do Kropáčovy Vrutice, i kdybych půlku politbyra upodplácel. V tom střetu zájmů jsem se nakonec rozhodl pro ty kopečky. Jednak že to bylo řešení bližší mé toulavé duši, jednak… já vím, nepřísluší mi o tom soudit, když jsem sám nepodepsal, ale ona mi ta Charta byla taková krotká. Žádný revoluční manifest, kdepak. Spíš ponížená suplika poddaného robotěze, aby zámecké panstvo rozumněji panovati ráčilo, řemen tuhého nevolnictví milostivě připouvolnilo. Nu ano, ono se o mnoho víc tenkrát dělat nedalo, i za ponížené supliky dávalo panstvo do klády a na lavici, pořádného kusu odvahy bylo k tomu třeba, jít a podepsat. Bylo by nespravedlivé se dnes nad někdejšími chartisty ošklíbnout. Jenže kruť to jak chceš, ponížená suplika je nevalný základ celé a opravdové svobody. Nemohla přinést mnoho a také nepřinesla.
Škoda byla vší té poctivosti a odvahy, že z ní nakonec vzešlo tak málo. Už proto škoda, že dnešní polovičatost a nedodělanost jsou důsledkem oné polovičatosti, na niž se postavila obnovená česká demokracie, jelikož nebylo nač jiného ji postavit. Býval bych přál mužům Listopadu, aby nalezli nejen odvahu, ale také prozíravost a schopnost vést osvobozenou zemi směrem, do nějž ukazovaly zvonící klíče, ale stalo se něco jiného. Klíče dozvonily, mužové Listopadu nějaký čas bezradně tápali, až se beze slávy povytráceli. Nikdo jich zvlášť nelitoval. Nikdo si nepomyslel, že by bylo čeho litovat; že ať byli mužové listopadu jací byli, ztratila se s nimi z české politiky poctivost a nezištnost. Potřebovali bychom ji dnes velice.
Nevýrazná poddajnost chartistické supliky i polistopadové tápání byly čehosi výsledkem. Zdá se, že patrně téhož, před čím odjakživa rodiče varují nezkušená dítka, říkajíce: chraň se špatných kamarádů! Chartisté se jich nechránili. Chodili si k nim pro rozumy, naslouchali jejich pochlebnictví, i mezi sebou jich měli jak naseto. Jejich špatní kamarádi byli dvojího druhu: jednak naši domácí partajníci, svazáci a tajemníci, marxisté a leninští odkojenci, kteří si dvacet let znamenitě medili na ňadrech matičky Strany, nic jim nevadilo kádrování, rozkulačování, zavírání, oslavné kantáty na leninskou vlast socialismu pěli… až jednou, ocitnuvše se na výhybce času, nastoupili do nesprávného vláčku. Teprve tehdy se ukřivděně rozkřičeli, když zjistili, že jim ujel jejich kufr, plný partajních privilegií, postavení, kariéry a moci. Nevím, jakým šarmem mohl zapůsobit někdejší katův holomek, neopatrně se dostavší mezi kola vlastního mlýna. Nějaký šarm to asi musel být, jímž okouzlili lidi jinak čestné a přesně týmiž straníky a svazáky po léta zužované.
Ty z druhé odrůdy špatných kamarádů znám naopak přebohatě. Ještě dnes se s nimi občas hádávám. Je to species hojně zastoupená na západních univerzitách a v intelektuálních kruzích, ale i v Čechách jsem se s ní setkal. Sedím takhle v jisté pražské hospodě a jím svíčkovou, když si ke mně přisedne dáma a kouká německy. To já poznám, ani nemusí taková osoba promluvit; na německé koukání já mám nos. Nu, nemýlil jsem se, ta paní byla opravdu Němka, učitelka z Lüneburgu, málem sousedka, i dali jsme se spolu do řeči. Ukázalo se, že v Praze není poprvé a že ji docela dobře zná.
„Ale víte,“ svěřovala se, „teď už to není ono. To když jsem tady byla v osmdesátém roce, kdepak, to bylo něco daleko krásnějšího…“
Málem mi spadla vidlička do svíčkové. Co se ti, babo jedu, dnes na Praze nelíbí? Či spíš, ono by ještě pořád bylo co se nelíbit, ale co se ti na zchátralé, šedivé, truchlivě oprýskané Praze tenkrát mohlo líbit líp?
„Ale vždyť…“ říkal jsem užasle, „vždyť je dnes Praha o tolik veselejší. Barevnější, živější, čistší. A lidé méně nasupení, dokonce i prodavačky se dovedou usmát. Mizí všelijaké ruiny a prkny zatlučená okna, pěkné nové obchody se všude líhnou, plno ruchu… a jezdit se sem dá bez víza, bez povinné výměny peněz i bez všelijaké nedůvěry a sekýrování…“
„No, to ano,“ připustila dáma. „Ale my jsme byli socialisté, víte. Jezdili jsme do Prahy, protože…“
Nějak nemohla po tom protože najít žádné proto, ale já už jsem věděl, už jsem byl doma. Znám tyhle socialisty, k popukání je znám. Plni posvátného obdivu putovávali nejen do Prahy, nýbrž i na Kubu, do Číny, do Moskvy jako k matičce Boží vambeřické, jelikož tam doufali nalézt ten Pravý Socialismus, v nějž věřili. A když už ne ten bájeslovný dokonalý socialismus, tak aspoń ten reálný, sovětský. I ten jim byl milejší než ta opovrženíhodná buržoazní demokracie u nich doma. Mìli oči kolem nosu, viděli všechnu tu šeď, rozpad, rmut a omatlanost, nudu, beznaděj, strkání, osopování, nezájem a neurvalost, ale vůbec, pravůbec nic je netrklo.
Ale nic. Však i my jsme bývali pitomci, ó Bože přebože. Jak jsme tenkrát vítávali tyhle pochybné posly Západu, jak jsme se jim obdivovali, celí se jejich moudrostem otvírali, jelikož jsme věřili, že Západ je s námi, s utlačenými. Oni občas někde něco ercsocialistického ukecli, co bylo i na naši soudružskou vrchnost moc, takže kolem toho bylo trochu křiku a psaní, sem tam vrchnost i některého vyhostila, nu, a my jsme se mohli potrhat samou sympatií. Usmívali jsme se na sebe, půllitry zvedali, kol ramen se u Fleků brali. Říkali přitom “na zdorovje,” nechápajíce příliš rozdíl mezi Prahou a Taškentem, což se nám dvakrát nelíbilo, ale odpouštěli jsme jim to. Oni si o nás mysleli, že jsme jejich bratři socialisté a my zase o nich, že jsou naši západní přátelé a zastánci… ano, věřím, že se jim u nás mohlo líbit. Užili si tehdy opravdu všelijaké vřelosti a náklonnosti. Nevěděli ovšem proč. My taky ne.
A to byl druhý soudek, z nějž se napájel český protihusákovský odpor. Nepíši protikomunistický, protože takový nebyl, byv ve svých skutcích omezen a ovlivněn domácími komunisty, třebaže zpraženými a ukřivděnými. Nebyl jím o to spíš, obracel-li se na Západ o podporu a porozumění rovněž k těm, od nichž nic kloudného pojít nemohlo, k levicovým intelektuálům rozličného stupně narudlosti, k slepotou potrefeným poutníkům do socialistických Vambeřic. Škoda. Škoda a chyba. Škoda že lidé, naleznuvší dost statečnosti k odporu, se lépe nepoučili, sáhnuvše pro podporu na Západ. Škoda že neoslovili ty, s kterými byli spřízněni nejen názorem, nýbrž i společnou řečí a původem. Dozvěděli by se od nich, kdo je kdo. Dozvěděli by se zejména, že nemá velkého smyslu brát rozumy od západních literátů, divadelníků a módních filosofů, jelikož jsou to rozumy vesměs přelakované vrstvou rudorůžového nátěru, jímž jsou nesnadno vidět i holé vraždy a nelidskosti, natož pak rozdíl mezi funkčním řádem a nemohoucí šaškárnou. Škoda že nepoznali, čím se liší skutečný intelekt od chlubivé povrchnosti. Škoda že dospěli právě jen k schopnosti pronášet hlubokomyslná, dobře formulovaná slova, ne však k poznání směru, jímž se ubírá rozumný vývoj. Škoda že rozeznali jen nesprávnost jistého způsobu jisté ideologie, ne však zásadní zhoubnost ideologického způsobu myšlení. Škoda že jim ten způsob nebyl u jejich západních rozumodárců podivný a podzřelý, škoda že po tolikerém strádání a obětech dokázali nalézt právě jen tu neslanou nemastnou třetí cestu, života neschopný, doleva přistrčený liberalismus.
Česká společnost mohla dnes být zcela jinde, kdyby lidé stateční, čestní a inteligentní bývali zároveň i trochu zdrženlivější ve výběru svých přátel. Kdyby od nich nevyžadovali tak málo, jen pouhý nesouhlas s právě vládnoucím Alibabou a jeho loupežníky. Ale oni nebyli vybíraví. Nepřipravili se na to, co mělo přijít, ani v to nedoufali. Proto se neslavně vytratili, zanechavše za sebou prázdno, do nějž se nevybíravě tlačí bezzásadovost, hrabivost, bezohlednost, nehodná této země. Škoda.